Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

sobota 21. března 2015

Novožitní

Nedlouho po vzniku Československa, v prosinci 1918, byl schválen zákon, "jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly". Zákon, pod kterým byl podepsán předseda vlády Karel Kramář a ministr vnitra Antonín Švehla, udělal tečku za používáním predikátů a titulů. Bývalí šlechtici nesměli užívat za rodným jménem přídomků, jednoho ze symbolů bývalé privilegované části společnosti.
Průvod ke 100. výročí zrušení poddanství v rámci
Slovanské zemědělské výstavy, 3.5.1948 (Praha, Letná)
Nově vzniklý stát, v jehož čele stál syn panského kočího, tímto zákonem ukončil snahy získat tituly šlechtické a odstartoval honbu za tituly vysokoškolskými. To už je ale jiná kapitola.
Zákonem přišel o přídomek například průmyslník Josef Šimonek "z Mlaďatova", který jen pár měsíců (od března roku 1918) měl právo používat erb s ozubeným kolem. Josef byl synem malorolníka. Během života povýšil mezi šlechtu, aby po několika měsících o titul přišel. Vymahatelnost zákona měl vynucovat ministr Švehla, původem ze selského rodu. Je třeba říct, že průmyslník přišel o titul, ne o statky a hrad Housku. To až později.
Ačkoli po roce 1848, kdy se poddaní stali občany, došlo ke štěpení staletých pout v rámci šlechtického velkostatku a vrchnost ztratila své výsady, výlučnost si přesto zachovala. Na přelomu 19. a 20. měl šlechtický titul leckterý bohatý podnikatel, významější politik, úředník, vědec, umělec, vysoký důstojník. Touha některých společensky se vyrovnat nebo alespoň přiblížit těm, kteří patřili k privilegovaným vrstvám, byla převeliká. Jak píše Václav Elznic v práci Renobilitační procesy pražské:
A tak se pojednou na konci 19. století objevila hned celá skupina "genealogů", kteří různými cestami nabízeli potenciálním zájemcům své služby, slibujíce za patřičnou (a nikoliv malou) odměnu obstarání potřebných renobilitačních dokladů. Jejich pozornost upoutávala zejména známá jména z historie české šlechty (např. Vavákové, Maternové, Trmalové, Holejšovští, Nebeští, Šlechtové, Rašínové, Písečtí, Krušinové atd.), kde tušili zájem, které postižené stál v průměru kolem 5 000 zlatých rakouské měny.
20 000 byla cena selského statku. Zlákáni vidinou značných výdělků vrhla se většina tehdejších genealogických agentů na výrobu falešných dokladů tam, kde v rodokmenech vznikaly mezery v důsledku chybějících originálů. A tak v poměrně krátkém čase byly matriky, zemské desky, pozemkové, městské a jiné veřejné knihy zaplaveny několika sty padělků a fals.
Tolik Václav Elznic.
Snaha propojit selský rod s potomky šlechtického rodu vyvolala pochyby i v posledních letech. Jednalo se konkrétně o vladycký rod Andělů z Ronovce. V 16. století jedna větev zchudla a podle Augusta Sedláčka žila dál "v zátiší".
Nápis na zdi v sálu Nových desek zemských:
Žádnému nebude nic čteno ani psáno
než bude prve hotovými penězi zaplaceno
Právě v 16. století  a počátkem 17. století vymírá po meči hned několik rodů, kteří užívali přídomek a erb od nepaměti. Rožmberkové, Ronovci nebo Pernštejnové. To byly takzvané starožitné rody. V roce 1500 bylo takových panských rodů v Čechách 47. Tehdy se šlechta dělila dvojím způsobem. Podle příslušnosti ke stavu na rody rytířské a panské. Dle starobylosti na rody starožitné a novožitné (novoštítné). Za starožitný byl považován pouze ten šlechtický rod, který mohl dokázat své panské, resp. rytířské předky do třetího kolena. K tomu byl potřeba vývod z osmi předků.
V 16. století se objevují nové kategorie obyvatelstva, které bývají někdy (nesprávně?) zařazováni mezi příslušníky rytířského stavu. Jedná se o erbovníky, nobilitované měšťany. Pouhý zisk erbovního listu, tedy erbu a přídomku, ještě nezakládal žádná práva a jeho držitel zůstával členem svého dosavadního stavu, např. měšťanem, i když se honosil erbem. Podle  jiného názoru měšťané s erbem byli chápáni co poddaní krále, svobodní (město přece „přinášelo svobodu“), tedy obdoba svobodníků.
Vraťme se v závěru k práci Václava Elznice:
Pro šlechtice bylo těžkou urážkou nařknutí z chlapství. Jménem chlap byl totiž označován nejen poddaný sedlák, ale často i měšťan. A tak  není divu, že se do vyššího stavu snažil dostat kdekdo. A jelikož v těch dobách nebylo kromě zemských desk jiné instituce, která by podchycovala potomstvo rodu, staly se desky zemské předmětem  falešných svědectví, falešných závětí a listů, dokonce i vkladů zemských statků.

Zdroje:
Václav Elznic: Renobilitační procesy pražské, Zvláštní příloha Zpravodaje Klubu genealogů a heraldiků Ostrava, č. 6, Ostrava 1986.
Vladimír BřezinaRytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvku z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice : Veduta, 2008.


Žádné komentáře:

Okomentovat