Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

neděle 6. září 2015

Půda patřila těm, kdož na ní pracovali

Rok 1930 byl posledním, kdy na statku v Rozsochatci hospodařili Anežka s Aloisem Šemíkem. Ten pak podle svatební smlouvy z 20. října 1930 postoupili Anně a Františkovi. Děda František koncem roku 1989 sepsal vzpomínky, ze kterých nyní čerpám.
vzadu zprava: František Šemík, švagr Železný s dětmi a manželkou
uprostřed: babička Anna se synem Jiřím, Anežka a Alois
dole: František ml. a Josef [foceno ~1938]
K převzetí hospodářství napsal: Dále pak měli rodiče zajištěn doživotní byt a povinnost od nových vlastníků rodového hospodářství poskytování určeného množství všech produktů, které se vypěstovaly a vyrobily.
Tak jako naše generace přebírala od svých rodičů, jakož i oni zas od svých rodičů, z jejichž generace už mnohý byl pamětníkem roboty, kdy jejich otcové pracovali na panském. Dočkali se svobody. Dočkali se toho, že byli pány na svém hospodářství, na svých polích. Půda patřila těm, kdož na ní pracovali.
Jak se později ukázalo, i tento pocit způsobil, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech 20. století narážela na mnohé překážky. Vesnici od vesnice to bylo trochu jiné. Nejhůř dopadli oběti Akce "Kulak".
V Rozsochatci byl velkostatek, a tak zde vyloženě velcí soukromí sedláci nebyli. Dědovo hospodářství s necelými 20 ha bylo v obci největší. V jiných místech, třeba ve Smrdově, by patřil ke středním sedlákům.
František (*1934) na koni
s bratrem Josefem (*1932)
Jedna dědova vpomínka na dobu těsně před tím, co převzal hospodářství do svých rukou. Po zavedení elektřiny v roce 1924 byl koupen motor Kolben - Daněk o síle 5 HP, který ještě v roce 1988 jest namontován k cirkulárce na řezání dřeva. Ve stejném roce zavedeno osvětlení bytu, stájí i dvora.
Do roku 1924 se používali k tahu voli. Ti se ve stáří 4 let po ukončení práce v zimě přikrmili a prodali. V následujícím roce byl připraven o rok mladší pár doma vychovaných tříletých volů, které se při těch starších naučili tahu a zas po roce se prodávali. Po roce 1924 byla k tahu používána klisna, kterou otec Alois dostal od dědy ze Smrdova jako jednoleté hříbě. Tento stav zůstal až do roku 1927, kdy byla spřežení koně s volským potahem se již nehodilo a bylo těžko ovladatelné. Proto otec koupil v Olešné hříbě, které se již následujícího roku připřahalo ke klisně. Od té doby se chovali jen koně.
Od roku 1941 do roku 1947 byl děda v Rozsochatci starostou. V roce 1948 byl starostou zvolen člen KSČ. Děda zaměstnával kočího. Jmenoval se František Zvolánek a pracoval zde od roku 1935 do 1. března 1950. Pod tlakem doby nesměli nadále sedláci zaměstnávat cizí námezdní sily. Pan Zvolánek přešel ke státnímu staku, který vznikl z bývalého velkostatku. Pracoval tam do založení JZD (1.1.1953). Potom se přestěhoval do Ostravy, kde se stal horníkem.
panáky - ilustrační foto
Do léta 1952 to děda a babičkou s pomocí synů zvládali. Dál pokračuji slovy dědy. V neděli po svátku sv. Anny jsme byli na pouti v Pohledu. V pondělí kolem poledne onemocněla jedna jalovice. Přestala žrát. Pozvaný zvěrolékař zjistil slintavku. Zakázal nám vycházet na veřejnost po 14 dní. Nákup nám obstarávali ze sousedství, krmení pro skot také. Bylo štěstí, že jsme měli posečené žito v panákách a vytrhán len zčásti prostřený. Zbytek prostřely ženy, které k nám za potah chodily do práce. Čtrnáct dní jsme koukali z oken, jak se ve vsi a na polích pracuje. Po dvou týdnech jsme se tedy s velkým úsilím pustili do sklizně. [...] Proto nám vznikla domněnka, že celá tato situace vznikla proto, že přesvědčit nás ke vstupu do družstva bude snadnější.
V listopadu 1952 byl vytvořen přípravný výbor k založení JZD a začalo přesvědčování. Dva členové navštívili každou zemědělskou rodinu. U dědy strávili snad dvě hodiny. Hned na začátku ho jeden z nich upozornil, že byl u maturity jeho syna, který je nyní na vysoké škole, aby to vzal na vědomí a co nejdříve se rozhodl k podání přihlášky do družstva.
Hokej v Rozsochatci na počátku 50. let, František Šemík s č. 6
Tady musím udělat vsuvku. František mladší po obecné škole pokračoval na měšťanské škole v Chotěboři. Odtud přešel vlivem jednoho profesora na gymnázium a po maturitě v roce 1952 byl přijat na vysokou školu v Praze. Pro dědu byl můj táta ten, kdo "športoval" a šel "študovat". K převzetí rodinného statku byl už tehdy vybrán mladší Jirka.
Ale vraťme se na podzim 1952. Nevím, zda se děda svému synovi, kterému říkal Fanouš, svěřil o zmínce člena přípravného výboru JZD. Jisté je, že 1. ledna 1953 byl děda s babičkou družstevníky. Neuběhl ale ani rok a děda došel k rozhodnutí podat "odhlášku". Spolu s několika dalšími členy vystoupili k 31. prosinci 1953. Vydělení pozemků bylo provedeno až před setím na jaře 1954. Následovalo období nejistoty, zda Fanouše nevyloučí ze školy. Bohudík toto období bylo krátké. O jeho dalším studiu rozhodovaly jeho schopnosti, a ne třídní původ.
Podruhé "podepsal" na konci roku 1958, aby při první příležitosti opět vystoupil. Ta příležitost nastala až v roce 1968. 1. ledna nastává necelých šest let (do 10.3.1974), kdy díky soukromému hospodaření byly prázdniny u dědy a babičky pro mě jako malého školáka z města zážitkem na celý život. Prarodiče 10. března 1969 odchází na vejminek, ale děda dál pomáhá nastupující generaci a později vzpomíná.
Ač to bylo v době od mých 60 let, mohu říct, že to bylo nejhezčích šest let práce na poli. Pokud se hospodařilo soukromě jenom s koňským potahem, vesměs ručně se dělalo hodně práce, která se s traktorem a stroji usnadnila a urychlila. Poslední zápis jeho vzpomínek má v nadpisu datum 23.12.1989. Co jsem tyto řádky psal, netušil jsem, co nás radostného čeká. Nikdy bych byl nevěřil tak rychlý konec vlády komunistů...

Žádné komentáře:

Okomentovat