Jedov, Čechtín, Šemíkovice

Tentokrát půjdeme do "předhájkovské" doby, kdy ještě neexistovala romantická pověst o Horymírovi a jeho koni. Jsme na počátku 15. století. Už jsem kdysi zmiňoval Jana Šemíka z Újezda a Labut (u Osvětiman). Jan si pravděpodobně před svou smrtí (před r. 1420?) neuspořádal majetkové poměry, a tak vdova Anna vyvolává spor, jenž trval několik let. V knihách "půhonných a nálezových" můžeme v této věci nalézt několik zápisů (str. 557 - č. 679, 680 a str. 613 - č. 1039, 1040). Ve 40. letech 15. století byl spor ke spokojenosti pozůstalé Anny vyřešen.

Ve stejné době je u Náměště nad Oslavou jiná vdova, Kateřina Šemíková z Leskovce a Jedova, "poháněna" Janem Tasovským z Lipoltic a Václavem (Vaňkem Komoněm) z Bezděkova. Ne zcela jednoduché spory, které však v této době nebyly nikterak ojedinělé, jsou popsány ve Vlastivědě Moravské, studnici historie i těch nejmenších vesniček. Dá se napsat, že po celé 15. století docházelo v Jedově k majetkovým přesunům i sporům mezi drobnou šlechtou. Navíc tu bývalo i několik svobodných držitelů statků najednou. Tvrz, po které však nezbyla viditelná stopa, zanikla snad již začátkem 16. století.
>>>

Jsme v době, kdy svobodný stav byl mnohem více vrstevnatý, než v pozdějších dobách. Páni, rytíři, zemané, vladykové, panošové, svobodníci "plynule" přecházeli mezi many, dvořáky, nápravníky i prosté sedláky, tedy nesvobodný selský stav. Zikmund Winter napsal ve Zlaté době měst českých:

Aby se nestala snadno mýlka, vydávány tiskem tituláře, do nichž každý městský písař pilně nahlédal, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři čte se, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Ale chtěje od nižšího stavu úctu, vyšší stav nižšího nevážil; a oba vyšší stavové - páni a rytíři - spatra pohlíželi na měšťany, v hněve zovouce je chlapy, to jest sedláky. A ovšem jen ráz doby to byl, že také měšťan pohrdal sedlákem, který za onoho času vůbec nebyl stavem nižádným.Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů stavové měli důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a začasté ihned krvavé bití.

Pokud nebyl otec šlechtic, tzn. byl tzv. "chlap", nemohli ani jeho potomci být skutečnými šlechtici, "poněvadž, kdo otce chlapa měl, chlapem zůstane". Za určitých okolností, zejména za prokázané zásluhy mohl panovník obyčejného poddaného "chlapa" povýšit na svobodníka. Ze svobodníka se mohl stát panošem, z něj ve třetí generace vladykou atd. Král mohl také přímo povýšit na vladyku, ale takovému novému povýšenci mohl kdokoliv beztrestně vytknout, že je synem chlapa. Časem zcela zanikají původní pojmenování panoš, zeman a konečně i vladyka a pro příslušníka nižší šlechty zůstává pouze jediné označení - rytíř.
<<<

Ve vsuvce jsme si ukázali, jak se dalo postupovat po žebříčku urozenosti směrem vzhůru. V době 15. a 16. století se ale častěji naopak sestupovalo na nížší příčky. Z vladyků se stávali svobodníci. Když bylo v domě více synů, někteří pokračovali v další generaci jako sedláci nebo chalupníci.

Jan Šemík z Labut a Újezda a Jan Šemík z Leskovce a Jedova patřili patrně mezi vladyky. Bohužel se jejich jména objevují v písemných pramenech až po jejich smrti ve sporech pozůstalých vdov. Obě, Anna i Kateřina, dosáhly jakéhosi zadostiučinění. Zajímavé dokreslení, o co se přeli pozůstalí po Šemíkovi z Leskovce a Jedova, můžeme nalézt na str. 303:

Dorota z Krumsína poh. Viléma z Miličína z Blanska etc. ze XX hř. gr. dob. stř, že nebožtík Šemík odkázal mi kuoň, dva pancíře, obojček, le... a hunskopp, aby p. Beneš z Miličina, otec jeho, prodada i dal mi na mém dluze a on drže to po svém otci a to věda i nechce mi plátce býti. Zná­li etc., ...ač toho svědomi jest, však chci na tom dosti míti, ...mi páni za právo najdú. Por. č. p. Heníka z Valdštejna.

Netuším, co byl hunskopp a předchozí slovo je v kopii knihy nečitelné.

Ještě o něco starší zápis nalézáme v souvislosti s Čechtínem. Mezi roky 1406-1408 tu na tvrzi sídlil Šemík z Čechtína. Koncem roku 1407 je zmiňován ve sporu Jana Pušky z Kunštátu. Roku 1418 dal Vilém z Pernštejna panně Anně, dceři Šemíka z Čechtína, věnem na Ždánicích na lidech poplatných Janovi, Petrovi a Václavovi kopu grošů ročního platu. Čechtín se nacházel v pásmu, kam dosahoval vliv benediktínského kláštera v Třebíči. A právě brzy po Šemíkovi se stal majitelem třebíčský klášter. V sousední Svatoslavi měl klášter i svoje many (rod Vidláků). Právě tam je pěkně vidět sestup nižší šlechty mezi selský lid. Koncentrace majetku rodů z Tasova a později zejména z Pernštejna vytěsnila zdejší drobnou šlechtu do měst nebo mezi sedláky. Tvrze takových vladyků, kteří dříve žili v Čechtíně, Svatoslavi, Hartvíkovicích, Okarci, Jasenici nebo Jedově postupem času zanikaly. Dávno již také zapomenuto, že roku 1366 prodal Bohuněk z Hartvíkovic Semíkovi, měšťanu tasovskému, v Jasenici popluži a 2 dvorce se vším příslušenstvím. 

Trasa z Jedova do Čechtína přes Šemíkovice

Nakonec se zmíním o Šemíkovicích. Tato obec vzdálená asi 35 km vzdušnou čarou od Čechtína a 20 km od Jedova ve svém názvu napovídá, kdo mohl být zakladatelem. Jasnou odpověď však nedostaneme. Jen tušíme. Někdy, až bude čas, zkusím přečíst jednu listinu z Archivu české koruny, která se váže k Šemíkovicím v roce 1537. Je zajímavé, že mezi 16. a 19. stoletím a ještě na začátku století 20. se vesnička jmenovala Šamíkovice. Potom se vrátila k původnímu názvu.
Dovolím si vyjádřit hypotézu, že v době vrcholného středověku bylo jméno Šemík (Semík) jménem křestním, jak je zmíněno ve článku o původu slova Šemík.