Tři obrázky z Hostivaře

Benediktíni mezi Prahou a Brnem

Písemných památek ze středověku, ze kterých se dozvíme o životě neprivilegovaných lidí, je jako šafránu. Když narazíme na konkrétní jména, budou to nejspíše zástupci církevních hodnostářů nebo příslušníci vyšší či nižší šlechty. Co mohl mít za majetek drobný vladyka a jaké manské povinnosti mohl mít? Jak se jmenovali lidé, kteří žili ve vesnici spadající do majetkové sféry benediktínského kláštera? Z oblasti kláštera ve Vilémově, kam spadal ve 14. století Smrdov a okolí, je takovýchto písemných dokladů minimálně. Lépe je na tom klášter v Třebíči, jehož historie je zdokumentován mnohem více. Působnost Třebíčského kláštera však nedosahovala za českomoravské hranice. To Sázavský klášter měl směrem k Vysočině svoje zájmy ve Zbýšově (proboštství) a směrem ku Praze např. v Hostivaři. Kniha "Jeden den ve středověku" je souborem 11 krátkých studií kolegů a žáků historika Františka Šmahela. V jedné kapitole, té o Sázavském klášteru, jsem našel neobvykle detailní pohled na místní peripetie života právě v Hostivaři. Ve 14. století existovaly vedle části obce patřící Sázavskému klášteru ještě další dva díly. Jeden byl v soukromých rukou pražské patricijské rodiny Rostů. Druhý díl patřil ke kapli sv. Vavřince na Vyšehradě – část vsi náležející této kapli je zmiňována roku 1328. Osudy těchto dvou částí Hostivaře nejsou příliš známy. Autorem zmíněné kapitoly je Petr Sommer. Dovolil jsem si použít jeho text a chronologicky jej přeskupit.

L.P. 1362

Opat Albert uzavřel smlouvu s jistým Petříkem z Lešťan, který měl zvrátit situaci naprostého rozkladu Hostivaře. Ordinariátní schválení je datováno 2. červnem 1362 a hovoří o tom, že vesnice je poničena válkou, ohněm a neúrodou. Hospodáři opouštějí své domy, zanedbávají pole. Urozený Petřík to má změnit. Vesnice má hospodařit na 44 lánech, ze kterých se má platit po 64 pražských groších, 12 pražských měřicích trojího čistého obilního zrna (z toho 4 pšenice, 4 ječmene, 4 ovsa), 6 dobrých kuřatech a kopě čerstvých vajec. Z toho se 32 grošů mělo odvádět na sv. Jiří, kopa vajec na sv. Prokopa. Je moudré a opatrné, že si klášter vymiňuje dobrá kuřata a čerstvá vejce, má zřejmě špatné zkušenosti, a je moudré a opatrné, že se v souvislosti s platbami uvádí ekvivalent v těžké hřivně čistého stříbra pro případ úpadku mince. Je to sice uvedeno ve formulaci, která se objevuje i v četných dalších středověkých dokumentech, ale i to svědčí o špatných zkušenostech s kvalitou mince. Druhých 32 grošů je třeba odvést na sv. Havla, včetně obilí a kuřat. Výběr poplatku na samotném Petříkovi nebo na jeho následovnících, a to ve prospěch Alberta nebo jeho nástupců. Obilí je třeba dodat na místo, které označí opat, s tím, že vzdálenost bude srovnatelná. Při vypsání královské berně se mělo platit 33 grošů z lánu. Tři lány zůstaly jako společné pastviště.

Toulcův dvůr

Rychtářem se stal Petřík, dostal dva lány a k tomu lázeň, kovárnu, hospodu, ševcovství, pekařství, řeznictví a dva podsedky, chmelnici, starý rybník, kus potoka Botiče, to vše osvobozené od platů. S proboštem nebo dalším zástupcem opata měl třikrát ročně soudit přestupky poddaných a z pokut měl dostat třetinu, kdežto klášter třetiny dvě. Výjimkou jsou zločiny zabití, žhářství a znásilnění, jež soudí a pokutuje klášter sám. U těchto tří zločinů rozhoduje zástupce kláštera a dostává za vzniklé náklady 8 malých denárů z lánu. Pokud by chtěl rychtář nebo jeho potomci tyto soudní pravomoci prodat, je třeba souhlasu opata. Dalším příjmem rychtáře bylo stupné, příjemné (po groši za opuštění nebo převzetí usedlosti) a spasné (trest za neoprávněné spásání pastviny). Rychtář měl v užívání klášterní dvůr a podle potřeby sloužil koněm a kuší jako ozbrojenec. Pokud by v této službě kůň zahynul, klášter mu dá jiného, a pokud se tak stane, vybere si Petřík sám, který kůň to bude. To je od kláštera velmi laskavý přístup. Celý podnik měl hned po spuštění přinést klášteru 440 kop grošů, tedy nemalý příjem, a to za arhu (zákupní poplatek) a za uplatnění zákupních principů.

L.P. 1380

O necelých dvacet let později zaznamenal ve vizitačním protokolu arcijáhen Pavel z Janovic poznatky o velké kauze spojené s Hostivaří a plebánem z Uhříněvsi. Věc byla projednána na místě 13. dubna 1380 odpoledne "in prandio".

Kostel v Hostivaři

První nedostatek návštěva zjistila v hostivařské kostele, kde tekla křtitelnice. Pak se ovšem rozpoutal ohňostroj vážných (zřejmě připravených) sdělení a výpovědí. Vavřinec z Lysé, který se stal loňského roku na sv. Havla vikářem hostivařského kostela, vypověděl, že zdejší plebán Zdenko má třiapůlletého syna Václava. O kus dál se dočteme, že v Hostivaři v krčmě byla před čtyřmi lety lehká žena Bětka, s níž tento plebán hřešil, ona pak odešla ke svým rodičům a po čtařech týdnech se vrátila obtěžkaná nějakým ševcem. U plebána porodila, tvrdila mu, že chlapec Václav je jeho, a pod pohrůžkou žhářství ho donutila, aby jej (syna) přijal a živil. Nešťastný plebán dále oznamuje, že Bětka má manžela Vratislava, při minulém svátku sv. Václava u něj byla tři dny, ale on (plebán) už ji nemá jako konkubínu (ani žádnou jinou), jenom příležitostně udržuje styky s veřejnými ženami. Vavřinec z Lysé dále udal, že plebán z Uhříněvsi pobývá v Hostivaři s konkubínou Zbynkou, které zde koupil dům a majetek (níže se dozvídáme, že že jsou to dva lány půdy) a má s ní řadu dětí. Samotná Zbynka uvedla, že je plebánovou konkubínou dvacet let.
Měla původně manžela, ale ten jí umřel. S plebánem zplodila šest dětí, z nichž žijí tři. Syn se jmenuje Lipold, je to osmnáctiletý klerik, který je ve škole v Sadské (zřejmě u zdejších augustiniánů kanovníků). Dále má dvě dcery, Dorotu a Kateřinu. Dům, ve kterém bydlí, je její a jejích dětí, i když nedávno její plebán hodoval s jakýmsi panem Jandou před stodolou hostivařského domu a mluvili o nějaké výměně. Dům koupila za své peníze od opata Sázavského kláštera, dopomohl jí k tomu nám dobře známý Petřík (rychtář), pán v Hostivaři. Plebán nemá v této věci žádné nároky. Dcera Kateřina předvedena před arcijáhna vypověděla, že bydlí s matkou v Hostivaři devět let a neví, kdo je její otec. O plebánovi Pavlovi sdělila, že prý dcera Dorota byla s matkou před jedenácti lety v Praze, zde se vdala za jakéhosi studenta Johanna, zplodila s ním jedno dítě a po dvou nebo třech letech ji opustil. Na dotaz, jak je plebán Pavel spřízněn s matkou, řekla, že je její bratr. Urozený Petr (snad rychtář Petřík), obývající hostivařskou tvrz, vládnoucí ve vsi už 16 let (asi se o dva roky spletl, jak to vyplývá z výše uvedeného) doplňuje, že plebán často cestuje do Prahy a že není dobrý hospodář. Dále potvrzuje, že dva lány, které Zbynka a její děti vlastní, získala uvedená žena za své peníze. Pak následuje řada dalších udání. Konšel Pešek řečený Novák řekl, že Květoň řečený Vystrčil a Vítek řečený Wycher prodali kobyly za přemrštěnou cenu. Svacho, Vítek a Bartonius řečený Řepos, obyvatelé vesnice Hostivař, řekli, že o tom nic nevědí. A plebán Zdenko, který je u zdejšího kostela osm let, vypověděl pod přísahou, že Matěj Nosál sloužící Petříkovi půjčil paní Zbynce kopu grošů a ona mu za to propůjčila strych půdy pro pěstování ječmene jako úrok za tu půjčku. Tento obraz vesnického společenství je velmi reálný a lze předpokládat, že nebyl výjimečný.

L.P. 1407

Po necelých třiceti letech vypukl mezi opatem Nevlasem a sázavským konventem na jedné straně a rychtářem Vítkem (vztah s Petříkem je nejasný) a obyvateli Hostivaře na druhé straně spor. Opat a konvent totiž požadovali finanční sumu, podporu ve výši berně. Kolik to bylo, se nedozvídáme, víme jenom, že na začátku 15. století platil Sázavský klášter 100 kop této berně. Je jasné, že podíl, který z toho připadl na Hostivař, nebyl zdaleka zanedbatelný, a proto se proti požadavku zaplatit Hostivařští postavili. Obyvatelé vesnice se ovšem ohánějí privilegiem opata Alberta, o němž se blíže nic nesděluje, je však jasné, že je vyvazuje z povinnosti přispívat na podporu kláštera. Nakonec se Hostivařští na jedné straně zavázali příspěvěk na berni zaplatit (a to v polovině její výše, do čtvrtka po neděli Laetare, tedy do 10. března 1407), na druhé straně však získali ujištění, že tak činí nikoli z povinnosti, nýbrž z čiré dobré vůle a že se tím účinnost Albertova privilegia nijak neanuluje. Zápis rozhodčího výroku byl pořízen 21. února 1407.

zdroje:
úvod: Hostivař a její historické památky, (dipl. práce) Veronika Srnová, UK Praha, 2007, s. 10-11

1362: Libri erectionum I, s. 36.

1380: Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis 1379-1382 per Paulum de Janowicz archidiaconum Pragense factae, (edd.) Ivan Hlaváček, Zdeňka Hledíková, Praha 1973, s. 284-286.

1407: Libri erectionum VII, s. 289-290.