Na Martina do Kladrub

Na počátku tu možná byla dřevorubecká osada. Konec 13. století. Rubání klád v dubových  lesích a jejich splavování po Labi snad až do Hamburku. Tak se živili usazení dřevorubci do doby, než lesy vyrubali. Území kolem roku 1295 patřilo klášteru v Litomyšli a bylo dáno do zástavy proboštu Vyšehradské kapituly.

Po vykácení okolních dubových lesů se někteří dřevorubci v Kladrubech usadili natrvalo a věnovali se chovu koní, pro který vlhké louky na vymýcených pasekách poskytovaly ideální podmínky. I zde patrně mohlo platit starobylé právo kobylího pole. Pak se tu vystřídalo několik zemanských rodů. Až roku 1497 kupuje okolí Kladrub Vilém z Pernštejna. Pernštejnové se však během půl století začínají potýkat s dluhy, a tak v roce 1560 prodávají královské komoře pardubické panství, k němuž náležel i kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Význam kladrubské koňské obory pro chov ušlechtilé rasy koní španělské krve významně vzrostl za císaře Rudolfa II., který zde dekretem z 6. března 1579 oficiálně založil dvorní hřebčín.

Postupně se měnil poměr mezi koňmi používanými pod sedlo a do spřežení. I zbarvení již tehdy podléhala určitým módním trendům, a do bohatě zdobených, někdy zasklených kočárů - karos (italsky „carrossa“) byli zapřaháni mohutnější koně podle ustálených zásad. Platilo, že nižší šlechtici měli zapřaženy čtyři koně, vyšší šlechtici šest koní a císař či král osmispřeží.
Dochovaly se i některé tehdy používané názvy pro zbarvení. Pro bělouše se používal  termín „plesnivý kůň“ nebo „brůna“, mohl být i stříbrný, smetanový nebo makový. Grošovaný kůň byl „jabkovitý“, červený bělouš „tiska“. Koně červeně nebo černě skvrnití byli nazýváni „hermelíni“. Hnědák mohl být „kaštanový“, „mandlový“ nebo „třešňový“. Ryzák „bronzový“, „pěnový“ nebo „hlinitý“, izabely „zlaté“ někdy s modrýma nebo červenýma očima (pseudoalbími) byli nazýváni „kakerláci“.