Před čtyřmi roky jsem čirou náhodou objevil na hřbitově u kostnice v Sedlci u Kutné Hory náhrobek s fotogarfií mladé ženy. Hela Šemíková, ani ne dvacetiletá a pod jménem do šedého kamene vyryto slovo úřednice.
 |
| Helena Šemíková (*1911 †1931) |
Rodiče jsou pochováni ve stejném hrobě, ale na náhrobku je pouze jméno matky Marie. Těsně po objevu tohoto hrobu jsem mylně Marii (rodem Žučkovou) zaměnil za jinou Marii (roz. Šemíkovou). Později se mi ozval vzdálený příbuzný a s jeho pomocí se podařilo mnohé uvést na pravou míru. Nedávno (4. května) přidal ještě emotivní vzpomínku na Helenu, sestru Marie, Anny a Karla Šemíkových.
Takže, v roce 1911 se narodila mému prapradědečkovi Františku Šemíkovi a mé praprababičce Marii Šemíkové poslední, nejmladší dcera. Dali ji jméno Helenka. Byla strašně hodná, milá, přátelská, oddaná, milovala všechny blízké, každý o ní vypráví dodnes, i když jsme ji (ani moje babička) nepoznali, ale prostě Helenka je v naší rodině pojem, vystudovala obchodní školu, stala se úřednicí a ze své první výplaty koupila mému pradědečkovi Karlu Šemíkovi fotoaparát z Německa a hodinky. Byla krásná, milá a v roce 1931 zemřel její přítel, kterému šla na pohřeb. Na tom pohřbu se nachladila a onemocněla oboustranným zápalem plic. Po několika dnech zemřela doma, v pouhých 19 letech, v obklopení rodiny. Její maminka na tom byla strašně špatně, zemřela čtyři roky po ní. Je to příběh jak z Romea a Julie. Na její počest se dává dcerám v naší rodině jméno Helenka. Moje babička, která se narodila pouhý měsíc po její smrti a mamka věří, že se do ní převtělila, nese jméno Helenka, moje teta nese jméno Helenka, a moje neteř je taky Helenka. Dnes jsme v domě, kde žila, a potom tam žila její sestra Anna, našli její obraz. Obraz, kde je vyfocená a kde z druhé strany bylo napsáno, rozpitým inkoustem od slz, rukou její maminky: 18. října mi zemřela moje milovaná dcera Heluška... Já když to četl, tak jsem brečel, mamka brečela, teta... Obraz jsme si vzali, dali na stěnu, hned vedle obrazu, kde je i fotka její maminky. O Helence se mluvilo furt a furt bude, byla krásná. Příběh pokračuje...
 |
| Agfa Billy Jgetar 8.8 |
Jak jsem Ti psal, tak ta Helenka koupila svému bratrovi fotoaparát na památku. Ten její bratr byl můj pradědeček - Karel Šemík. Nesmírně si toho daru vážil. Potom, co zemřela Helenka, se Karel Šemík (můj praděda) odstěhoval z domu, kde s rodiči a sourozenci bydlel. Důvodem bylo, že dům dostala jeho další sestra a sestra Helenky, Anna Šemíková. V tom domě zůstal i fotoaparát, který od Helenky dostal... Jak šel čas dál, tak Karel Šemík byl smutný a naštvaný, že dům po rodičích nedostal. Jeho žena mu stále vyčítala, že tam má fotoaparát od Helenky, ale Karel se sestrou Annou nemluvil až do poloviny šedesátých let... Pak s ní mluvil, chodil i na návštěvy, ale na foťák se nikdy neoptal. Zemřel v roce 1987. Čas šel dál, zhojil staré křivdy. Dcera sestry Anny se s námi stýkala, letos však zemřela. Dům připadl státu, ten nám nestihla dát, ale fotoaparát ano, ten jsme dnes získali a tak po více nez 90 letech je fotoaparát konečně v rukou přímých potomků Karla Šemíka, konkrétně v rukou vnučky (mamky) a právnuka (mě)... Dluh splacen a Karel i Helenka mohou klidně spát.
 |
| Svatba Marie Šemíkové a Karla Černohlávka (30.4.1927) vpravo sedí otec František Šemík, vlevo nahoře sestra Helena a uprostřed sestra Anna |
Žádné komentáře:
Okomentovat