Alani, Avaři, Maďaři

Alani

Od konce 4. století pod tlakem Hunů migrovalo mnoho kmenů na západ. Tím se naplno odstartovalo období, o kterém dnes nepříliš přesně mluvíme jako o době stěhování národů.

Přelom 4. a 5. století v Evropě

Alani byli sarmatský kmenový svaz íránského původu, který v této době významně zasáhl do evropských poměrů, ač nejsou tak známí jako germánská etnika. Kmeny, které zůstali v područí Hunů, jsou označovány jako Alani východní. Byli to zřejmě předkové dnešních Osetinců, Karačajů a Balkarů. Vandalové, příslušníci velké východogermánské skupina kmenů, se poprvé v historii objevují na území dnešního Slezska na jihu Polska. Po migraci kolem roku 330 n. l. jsou Vandalové Góty omezeni na území Panonie. Zde se po roce 370 spojili s kočovnými Alany, které označujeme jako západní, a vydali se společně – na západ. Svébové byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další. Na počátku 5. století se kmeny Svébů připojily k Vandalům a Alanům při překračování Rýna u Mohuče a podnikají nájezdy do římské provincie Galie. Podle zápisů ve starých kronikách a letopisech mělo k překonání řeky dojít na Silvestra roku 406. Z toho pozdější kronikáři dedukovali, že přešli po zamrzlé řece. Není to jisté. Římané totiž měli u soutoku Rýna a Mohanu most.

Ačkoli se někteří Alanové usadili v okolí Orléans a Valence, většina z nich odešla s Vandaly za Pyreneje. Po vytlačení Visigóty z Iberského poloostrova se přesouvají do severní Afriky. Oficiální titul vandalských králů v Africe zněl "králové Vandalů a Alanů". Cesta Alanů skončila po několika málo desítkách let společně s Vandaly tedy až v severní Africe, kde ovládli Kartágo. Ze západní větve Alanů se stali nedobrovolní kočovníci po Evropě a Africe, kteří postupem času zkřížili zbraně snad se všemi ostatními barbary i Římany a postupně se asimilovali. 

Avaři

V roce 2022 vědci zveřejnili výsledky výzkumu DNA odebraných ze 66 avarských koster, které se nacházely na 27 místech v Maďarsku. Podle nich Avaři během několika let přesídlili z oblasti dnešního Mongolska na Kavkaz a po dalších deseti letech přišli do Karpatské kotliny. Je to jedna z nejrychlejších doložených migrací na takovou vzdálenost v historii lidstva. Přesun proběhl během jedné generace a možná i rychleji. Bez jízdy na koních by to tak rychle nezvládli. Geneticky byli Avarové spojeni s lidmi v severovýchodní Asii a také s populaci Rouranské říše.

Pojem „Avaři“ lze v širším slova smyslu chápat jako kmenový svaz tvořený příslušníky různých etnik, přičemž významnou (a možná většinovou) část tohoto svazu tvořili převážně indoevropští Heftalité. Vládnoucí vrstvu tohoto svazu tvořili příslušníci kmene Avarů, který byl mongolského původu. Významnou složkou avarského kmenového svazu mohli být také turkičtí Oghurové.

V druhé polovině 6. století do Panonské nížiny přichází kočovné etnikum, které se zde během svého pobytu mísilo také se Slovany a Germány. Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik. Kupříkladu v obci Dolní Dunajovice na jižní Moravě se nachází slovansko-avarské pohřebiště z doby předvelkomoravské. Avaři také výrazně napomohli rozšíření Slovanů do jižní a možná i střední Evropy – bez vojensky zdatných Avarů schopných prosadit se vůči Frankům a Byzanci by slovanská kolonizace těchto území byla obtížná. Tato kolonizace probíhala tak, že Avaři a Slované podnikli společné tažení proti Byzanci a zlikvidovali domácí obyvatelstvo. Avaři se následně s kořistí vrátili do uherské nížiny, zatímco Slované se na dobytém území usadili.

Na přelomu 8. a 9. století se pod tlakem Franků Avarský kaganát rozpadá a ze situace těží i knížata obývající povodí Moravy, kterým se v těchto neklidných letech podařilo vytvořit si svou vlastní malou „říši“, ze které se během několika desítek let stala Velká Morava. To však nemělo dlouhé trvání.

Maďaři

Příchod kočovných Maďarů do Evropy, jejichž společnost stála na podobných principech jako ta avarská, spadá na konec 9. století.

2500 př.n.l. - 895 n.l.

Vedeni vůdcem Arpádem se po roce 895 usadili na horním Potisí. Nomádi na svých konících udeřili v plné síle na sousedy. Někdy v letech 905 či 906 se uskutečnila velká rozhodující bitva, kde Maďaři krvavě rozdrtili celou velkomoravskou armádu v čele s Mojmírem II., který zde padl.

Historičtí Maďaři vytvořili svaz stepních kmenů, který se skládal z ugrofinské/maďarské vládnoucí vrstvy a původně íránských, ale také turkických (ogursky mluvících) a slovanských kmenů, které si podmanily panonskou step a okolní regiony. Testy haploskupin chromozómu Y lidské DNA prokázaly, že asi 29,5 % mužské populace Maďarů je nositelem haploskupiny R1a. 18,5 % maďarských mužů je nositelem haploskupiny R1b, rozšířené hlavně na západě Evropy. Haploskupinu N1c1, jež se četně nachází mezi ugrofinskými národy, najdeme u zhruba 0,5 % mužské populace Maďarska. 

velmi obávanými lučištníky byli Alani
a zejména Hunové

Doba od konce 4. století do začátku 9. století je dobou migrace barbarských kmenů, z nichž některé přicházely z východu. Z dalekého východu migrovaly po stepní dálnici kočovné kmeny se stády koní, ovcí, hovězího dobytka. Příbytky tvořili jurty a pojízdné vozy. Ozbrojenou složkou byli jezdečtí nomádi. Původně vznikli k ochraně jejich stád anebo k získání nových pastvin. Později podnikali loupeživé nájezdy kvůli kořisti, která měla zajistit status ve společenské hierarchii. Jejich hlavní zbraní byl reflexní kompozitní luk. Byli zdatnými jezdci na koních. Učili se jezdit již od útlého dětství. Avaři jako první do Evropy přinesli třmeny. To jim umožňovalo lépe ovládat koně.

Výběrem tří etnik jsem se snažil propojit období půl tisíciletí, ve kterém bychom s jistou pravděpodobností mohli očekávat příchod našeho předka v mužské linii do Evropy. Příště si naznačíme koridor, kudy se mohla naše linie pohybovat.