Ze Smrdova do Rozsochatce

Od chvíle, kdy jsem zjistil, že můj praděda se přiženil na grunt v Rozsochatci ze Smrdova (dnešní Sázavky), přemýšlel jsem, proč k tomu přesunu došlo. Byl to přeci jediný syn statkáře a ti obvykle zůstávali na dědičném gruntu. Cesta pěšky mezi oběma vesnicemi (zhruba 20 km) mohla trvat tak pět hodin. Nejednalo se o sousední farnosti. Mezi smrdovskou a čachotínskou byla ještě haberská farnost. Kdy a kde se tedy praděda Alois seznámil s Anežkou Ledvinkovou?

Oba se narodili ve stejném roce 1874. Dokonce i měsíc narození měli stejný. Anežka v úterý 8. prosince. Alois v neděli 20. prosince. Jak to tedy mohlo probíhat do doby, kdy byli v lednu 1899 v čachotínském kostele sv. Vavřince oddáni?

Upozorňuji, že spekuluji. Podkladem mi byly pouze matriky z farnosti v Čachotíně a ve Smrdově. A potom vzpomínky mého dědy a Boženy (*1888), dcery Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. První stopou bylo kmotrovství Josefa Ledvinky u Zlatů (Smrdov č. 33) v roce, kdy se narodil také Alois Šemík. Jak se ale dostal statkář Ledvinka z Rozsochatce do Smrdova? Klíčem by mohla být rodina Málkových z Čachotína.

Jan Málek z Čachotína č. 21 totiž měl nejméně čtyři dcery. Nejstarší Františka (*1839) se přivdala do Rozsochatce na grunt Josefa Ledvinky. Kateřina (*1842) se vdala za Jana Josefa Zlatu ze Smrdova (na obrázcích je chyba). Tedy za všim hledej ženy? Možná. Obě sestry se bezpochyby navštěvovaly a aby řeč nestála, mohly rozebírat, jak se daří dcerám Františky a Josefa. A těch dcer bylo sedm. Josef Ledvinka totiž neměl dědice svého statku.

Jak se to zpívá ve Smetanově opeře? "A chalupu dostane od táty".

Podobně na tom byl Jan Málek v Čachotíně. I on měl samé dcery. Ta nejmladší, Anna (*1847), po svatbě s Josefem Vampolou z Olešné zůstala na domácím gruntu. Když Jan Málek odešel na vejminek, převzal statek právě Josef Vampola.
V roce 1882 se smrdovský statkář Jan Šemík ve svých 33 letech podruhé žení. Svědkem na svatbě byl Josef Vampola. Nevěstě Anně Zlatové nebylo snad ani 16 roků. Přes matku Kateřinu byla neteří Františky Ledvinkové z Rozsochatce. Osmiletá Anežka Ledvinková byla její sestřenicí. A někdy v té době se mohla právě Anežka setkat se stejně starým Aloisem Šemíkem.

Jan Šemík se už jistě také znal s Josefem Ledvinkou. Někdy v devadesátých letech Jan Šemík podruhé ovdověl. V té době byl smrdovským starostou, syn se blížil do věku, kdy by se mohl oženit. V roce 1899 tedy z nějakého důvodu (majetek a peníze by to mohly být až v první řadě) zůstal na statku jen s jedenáctiletou dcerou Boženou.
Pravděpodobně se ale také znal s vdovou Malinovou z Ovesné Lhoty č. 20. Ve svých 52 letech se Jan potřetí oženil. Vzal si 39letou Marii Malinovou (roz. Jamborovou) patrně s podmínkou, že postoupí statek jejímu synovi Jaroslavu. V době sňatku mu byly asi 4 roky.
Jan Šemík měl ještě jeden plán. Chtěl, aby si jeho rozsochatecká vnučka, Aloisova dcera, vzala za muže Jaroslava Malinu. Aloisova manželka Anežka o tom nechtěla ani slyšet, a tak ze spojení smrdovského gruntu s rodem Šemíkových, alespoň po přeslici, sešlo.