Raději vyhořet než se stěhovat?

Dnes se vrátíme na počátek let padesátých minulého století a navážeme na příběh pátera Toufara. Co dalšího napsal kronikář Ovesné Lhoty na počátku roku 1950?

V naší obci ti, kteří věřili „zázraku”, brzy na tento zapomněli pro velký požár, který postihl naši obec.

Dne 17. května o půl sedmé večer vypukl v naší obci veliký požár zaviněný pětiletým chlapcem Anny Vavříčkové, která v ten den přijela na pohřeb své matky Anny Ulrichové. Pohřeb zemřelé se konal dopoledne tohoto dne. Po příchodu z pohřbu dcera zemřelé Karafiátová Božena vynesla slámu z postele, kde nebožka zemřela, za stodolu na sklep, při čemž pravila, aniž si povšimla chlapce, který u toho byl přítomen, že tato sláma se musí spálit, jak je na vesnici zvykem. Chlapec vyčkal chvíle, kdy zůstal bez dozoru a tuto slámu sám zapálil. 

Od této slámy chytila střecha sklepa Karafiáta Václava. Odtud se oheň přenesl na stodolu Ulricha Karla a Kučery Jaroslava. Tato poslední jmenovaná stodola byla krytá lepenkou a vítr, který v tuto dobu nastal, přenesl oheň na stodolu Václava Jelínka čp. 4, která byla krytá došky. Odtud se oheň rozšířil na chlévy a obytné stavení jmenovaného Jelínka Václava a Zounka Václava, u kterého oheň zachvátil všechny jeho budovy. Dále shořelo obytné stavení Koláře Bohuslava, Radila Bohuslava, stodola Jelínka Václava čp. 6, stodola Pipka Václava a stodola Nováka Josefa čp. 8.

Jen velikou obětavostí místního a okolních hasičských sborů, kterých se zúčastnilo celkem 14, bylo zabráněno, že tomuto živlu nepadla celá naše obec za oběť. Minulého roku byla velká úroda a proto byly všechny stodoly přeplněny slámou a tím se mohl oheň rychle šířit. Nejvíce tímto požárem byl postižen Zounek Václav, který do posledních chvíle pomáhal všem sousedům a sobě začal zachraňovat svůj majetek teprve, když mu oheň zachvátil jeho budovy.

Veškerá bezpečnostní pohotovost byla zmobilizována, jak z okresu, tak i členové krajské bezpečnostní služby byly na místě požáru. Mimo drůbeže neshořel žádný dobytek a ani nepřišel žádný k vážnějšímu úrazu. Celková škoda byla odhadnuta na 1.700.000 Kčs. Činitelé lidové správy kraje, okresu i místní, s ohledem na postižené a na budoucí vývoj vesnice, snažili se přesvědčit postižené o výhodách JZD a aby místo osmi stodol  se stavěly jenom dvě, a to pro celou obec společné. Narazili ale na velký odpor právě u těch požárem postižených, kteří se rozhodně postavili pro[ti] vstoupení do JZD. Byla to velká neuvědom[ěl]ost těchto zemědělců, neb to byla jedinečná příležitost...

Text nijak neupravuji a doplňuji v hranatých závorkách jen části slov tak, abych zachoval srozumitelnost textu. Teď přeskočíme několik stránek a pokračujeme rokem 1952.

K oslavám 1. máje byla v naší obci zajišťována účast agitací pěti dvojic z členů národní fronty. Tyto dvojice chodily od domu k domu, kde vysvětlovaly občanům význam 1. máje, objasňovaly mezinárodní a vnitřní politiku a zvaly je k účasti na manifestaci 1. máje. Průvod se z naší obce letos nekonal. Občané jeli vlakem do Josefodolu, odkud šli hromadným průvodem do Světlé...

Rolník Zounek Václav pro nesplněné předepsané dodávky a pro brutální chování se vůči svých jednotlivých spoluobčanů a příslušníků místního národního výboru, byl okresní prokuraturou odsouzen k trestu osmnácti měsíců nucené práce, zabavení veškerého majetku a vyhoštění z obce i s rodinou. Jeho pozemky byly místním národním výborem dány do nuceného pachtu těmto rolníkům: {zde jsou v kronice uvedena 4 jména}.

Na seznamech Státní bezpečnosti, které jsem pro okres Ledeč a okolí nedávno uváděl, jsem vynechal následující záznam:

572

Zounek

Václav

4.3.1907

Unhošť

Velké Přítočno

27.2.1953

Máme tu rok 1953. A co dál je psáno v kronice Ovesné Lhoty? Kronikář píše dost šroubovaně.

V tomto roku téměř ve všech okolních obcích byly založena jednotná zemědělská družstva. Okresní národní výbor zaměřil se na naší obec, aby i zde bylo družstvo založeno. Při veřejných schůzích referovali a přesvědčovali naše rolníky nejlepší referenti okresního národního výboru (ONV). Na tyto první schůze se dostavili téměř všichni zemědělci naší obce, což byla nevídaná věc, neboť obyčejně mimo malých a jenom málo jednotlivců ze středních rolníků se na tyto svolané veřejné schůze dostavovali. Přes všechno to se přece jenom družstvo v naší obci nezaložilo. Přátelé vesnických boháčů dávali si podmínku, že když bude propuštěn Zounek Václav, který v tu dobu byl v zajišťovací vazbě a do JZD budou přijati všichni všichni vesničtí boháči, bude družstvo založeno, což nemohl ONV přijmouti. Ostatní střední zemědělci ze strachu, aby si tyto přátele [vesnických boháčů] nerozhněvali, nevyslovili se též pro vstup do JZD a naše obec nadále zůstává pozadu za ostatními pokrokovými obcemi.

Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. To jistě Zounkovi vědí lépe než ostatní.