Na počátku 13. století pokrývaly většinu českého království lesy. Odhaduje se, že to bylo asi 70% území. Na konci stejného století lesy pokrývaly necelých 50% plochy. Osídlení se v průběhu tohoto století vyšplhalo zhruba do nadmořské výšky 500 m.
Rostl počet obyvatel. Osídlení českých zemí stouplo z 800 tis. na konci 12. století na více jak 1,5 mil. obyvatel na konci století následujícího. Doba transformačního období, jehož stěžejní část probíhala ve 13. století, je charakteristická změnami hned v několika oblastech. Pojďme si je probrat a zamyslet se, jak se projevily v mikroregionu Habry - Světlá. Vydejme se z Čáslavska na Havlíčkobrodsko.
Kolonizace
Probíhá osídlování do té doby neobydlených oblastí. První fáze kolonizace (tzv. vnitřní nebo předlokační) se nedá přesně ohraničit časově a místně. Můžeme jen odhadovat, že z center hradského systému českých zeměpánů (Čáslav) a nově vzniklých klášterů (Sázava, Vilémov, Želiv, Sedlec) byli pobízeni lidé k budování nových vesnic. Zpočátku k tomu docházelo spontánně. Tak mohly vzniknout Vilémovice, Opatovice, Benetice nebo Světlá nad Sázavou (první zmínka z r. 1207, kdy Světlá patří Vilémovskému klášteru). Zda pod vlivem benediktýnského kláštera ve Vilémově vznikl také Smrdov (tedy ještě před rokem 1250) nebo až s nástupem pozemkové šlechty (Lichtenburkové) není doložené. První písemná zmínka se vztahuje k roku 1307, kdy se Rajmund z Lichtenburka Smrdova - městyse s tvrzí a kostelem společně s okolními vesnicemi - zbavuje výměnou za jiná území pod Lipnicí a na Havlíčkobrodsku, která vlastnil právě Vilémovský klášter. Na seznamu statků patřících želivskému klášteru (1226) je sice uveden Smrdov, ale to je jiný Smrdov. Jedná se o místo nedaleko Kletečné u Humpolce. V pozdější době se z osidlování stává organizovaná činnost. Klíčovou roli v kolonizačních projektech hráli lokátoři.
obr. 1 - Smrdov (dnešní Sázavka). Půdorys městečka na mapě Stabilního registru z roku 1838 v sobě skrývá dle názoru Z. Pehala nejméně dvě zásadní vývojové fáze. Domnívá se, že místo kostela (poloha "1") a hradu/tvrze (poloha "2") vymezuje okrsek původní předlokační osady, kdy v tomto nevelkém prostoru bylo tržiště zmíněné v listině z roku 1307. Vřetenovitý tvar návsi kolem komunikace vzniknul až plánovaným parcelováním na pustém prostranství východně od předlokační osady v období po roce 1307. |
Někteří badatelé se pokoušejí z plochy plužin a velikosti katastru určit, zda vznik vesnice byl předlokační či pozdější. Zdeněk Pehal, doktor medicíny a práva, zanícený historik a místní patriot, se zabýval ve své disertační práci tímto obdobím s důrazem na změny vlastnických vztahů (viz obr. 1). Dalo by se říct, že síť osídlených lokalit na Čáslavsku, tak, jak vznikla ve 13. století se již podstatně v pozdějších stoletích nerozrostla. Naopak některé neperspektivní osady zanikly. Příklady lze nalézt i v okolí dnešní Sázavky.
Emfyteuze
Kolonisté při osídlování šli do nejistého podniku. A tak vznikl jakýsi středověký soubor investičních pobídek - právních i ekonomických. Na dobu, než došlo ke stabilizaci hospodaření v nově vzniklé vesnici, byly pozemkovou vrchností odpuštěny daně a renty. Toto osvobození trvající několik let (někdy i desítek let) se nazývalo "lhůta" - "lhota". Bylo to tak významné privilegium, že se dostalo do názvu stovek vesnic. Ovesná Lhota je jednou ze zhruba 500 Lhot u nás.
Zemědělství
Zvláště v poslední čtvrtině 13. století vládlo v českých zemích příznivé počasí. Dokonce ve srovnání s dneškem byla v té době průměrná teplota o něco vyšší. I to přispělo ke změnám v systému obdělávání půdy. Trojpolní systém nahrazuje předchozí přílohový systém. Dřívější hospodaření nechávalo část polí po několik let ležet ladem (3-10 let). Tento systém byl pozůstatkem slovanského pohyblivého kolonizování, kdy bylo potřeba získat novou půdu. Trojhonná soustava ovlivnila podobu zemědělství až do 19. století. K pozůstatkům zvykového slovanského práva patřilo ve Smrdově (1307) a v Heřmanicích (1281) právo kobylího pole. Tato služebnost ovlivňovala zemědělce zejména v zimním období, kdy museli strpět stáda polodivokých koní na svých polích. Ve zbytku roku měla být stáda pod dohledem a mohla se pást jen na vyhrazených pozemcích, které však již dávno upadly v zapomnění.
Rodina
Ve století velké změny se završila proměna v chápání modelu středověké rodiny. Od tradiční slovanské velkorodiny a rodových občin k nukleární rodině (rodiče s dětmi a parodiči na dožití). Velkorodiny, tzv. zádruhy, žily v rodinném nedílu, společenství, kde ženatí synové starého otce (stařešiny) zůstávali i se svými dětmi ve dvoře otcově, kde všichni pracovali v rodném hospodářství, poslouchajíce rozkazů starého otce nebo, nebyl-li otec už k tomu schopen, nejstaršího syna. Rodinný statek byl společným majetkem.
Kolektivní občinové vlastnictví, jak by se dalo z názvu Smrdova usuzovat, mohlo být proměněno v individuální vlastnictví jasně definovaného nemovitého majetku až ve století 14. V nedílu nežil jen selský lid, ale i vznikající šlechta. Kupříkladu dědicové Smila z Lichtenburku po roce 1269 takto spravovali společný majetek. S novými rodinnými vztahy souviselo nové definování dědických práv. Jak píše Vlastimil Vondruška, společný tlak církve a právních norem přispěl ke stabilizaci všeobecných představ (a také předsudků) středověké společnosti o rodině.
14. listopadu 1253 vydal Přemysl Otakar II. listinu o osvobození vilémovského kláštera od různých zemských břemen. Toto privilegium obsahovalo mimo jiné ustanovení, že žádný světský pán se nesmí bez klášterního dovolení usadit se na jeho pozemcích ani nutit kohokoliv na statcích klášterních či dokonce sám konvent, aby jej živil, osobně nebo jeho družinu, ani zabírat klášteru pastviny pro svoje koně. Zloděj chycený na statku kláštera, odsouzený k smrti, či k pokutě za zranění člověka, ať již patřil klášteru či jiné vrchnosti, tak příjem z pokut za tato či podobná provinění, které patřily odjakživa k užitku panovníka a beneficiárních úředníků, ať patří k užitkům klášterním.
Na závěr osvobozuje Přemysl Otakar II. klášter i všechny jeho poddané od zemských robot, od přeseky a nářezu, které při hojných cestách panovníka s četným doprovodem velmi zatěžovaly postižené osoby a instituce.
Smyslem bylo vymanit klášter z vlivu nově vznikající pozemkové šlechty a posílit panovnický regál. Přemysl Otakar II. v roce 1276 (potvrzeno Václavem II. roku 1289) obdařil Vilémovský klášter imunitní listinou, která v první řadě vyjímá klášter (resp. jeho majetky a lidi na nich usazených) z pravomoci všech svých beneficiářů, na druhém místě je uvedeno, že klášter si může ponechat polovinu urbury ze stříbra získaného na jeho statcích a nakonec jsou klášterní lidé (rozuměj poddaní) osvobozeni od povinné výměny mincí v tržních místech, která patří klášteru.
Je otázkou, jak tyto listiny pomohly Vilémovskému klášteru v soužití s mocným rodem Lichtenburků, kteřý opanoval v druhé polovině 13. století velké území v bezprostředním sousedství s benediktýnským klášterem.
Na Havlíčkobrodsku měli svoje zájmy Lichtenburkové i Vilémovský klášter. Směna z roku 1307 uvádí opuštění klášterních majetků v okolí Brodu (tehdy) Německého. V okolí Smrdova docházelo také k pokusům získat nerostné suroviny. Zůstalo jen u rýžování. Doba, kdy zde působili prospektoři, není známá. Zůstaly po nich jen zbytky navršené zeminy podél potoka protékajícího Zádušním rybníkem. Je otázkou, zda zaniklý Bošičín hledat někde v okolí spojnice Sázavka - Lubno právě u vodního toku, kde zůstaly do dnešních dnů sejpy.
Uvedu zde komentář T. Pehala k obr. 2. Vesnice v okolí Smrdova (dnešní Sázavka), které byly předmětem výměny v roce 1307. Toto malé lichtenburské panství tvořilo uzavřený celek včetně zaniklého Bošičína (dnes neznámé polohy, mohl by jej skrývat jeden ze dvou lesních masivů mezi Lubnem, Bačkovem, Sázavkou a stejnojmennou říčkou). Oblast je ohraničena tokem říčky Sázavky, další vymezení tvoří zaniklé vesnice, které tomuto panství nepatřily. Jsou to Lobšice v poloze "1", dále předpokládaný okraj katastru zaniklé vsi Kysibl v poloze "2" a Radinova v poloze "3". Kolem polohy "4" je bažinaté údolí Sázavky, to je oblast, kde by se mohl nalézat pozemek s právem "kobylího pole". Asi 3 km severovýchodně odtud je vesnice Kobylí Hlava, což nepřímo podporuje tuto představu.
13. století by se také dalo nazvat "koncem starých časů" a počátkem změn, které vedly k vytvoření zemědělské krajiny, jejíž kontinuitu můžeme pozorovat na kastrálních mapách Stabilního katastru z druhé čtvrtiny 19. století. Jednotlivé polní lány zanikly až s kolektivizací a scelováním polí v polovině století 20.
Na závěr jen heslovitě několik dalších proměn ze století velké změny, o kterých by bylo možno napsat více.
zdroje:
Vlastimil Vondruška, Život ve staletích - 13. století, nakladatelství MOBA Brno, 2010
Tomáš Somer - Josef Šrámek, Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160-1541), Praha 2010
Tomáš Pehal, Zdomácnění emfyteutického práva ve 13. a 14. století na Čáslavsku, disertační práce, 2012
Kolektivní občinové vlastnictví, jak by se dalo z názvu Smrdova usuzovat, mohlo být proměněno v individuální vlastnictví jasně definovaného nemovitého majetku až ve století 14. V nedílu nežil jen selský lid, ale i vznikající šlechta. Kupříkladu dědicové Smila z Lichtenburku po roce 1269 takto spravovali společný majetek. S novými rodinnými vztahy souviselo nové definování dědických práv. Jak píše Vlastimil Vondruška, společný tlak církve a právních norem přispěl ke stabilizaci všeobecných představ (a také předsudků) středověké společnosti o rodině.
Církev
V 11. a 12. století byly kostely povážovány za vlastnictví donátora. Na počátku 13. století církev svedla zápas o emancipaci vůči panovníkovi a vlivným velmožům. Církev si prosadila značnou míru imunity, ovládla zhruba třetinu pozemků a dalších zemských příjmů. Nastolila se křehká rovnováha mezi mocí panovníka, církve a stále více se emancipující šlechty. Pro oblast Čáslavska se dochovaly imunitní listiny pro kláštery v Sedleci (1248), Žďáru (1272) a ve Vilémově.14. listopadu 1253 vydal Přemysl Otakar II. listinu o osvobození vilémovského kláštera od různých zemských břemen. Toto privilegium obsahovalo mimo jiné ustanovení, že žádný světský pán se nesmí bez klášterního dovolení usadit se na jeho pozemcích ani nutit kohokoliv na statcích klášterních či dokonce sám konvent, aby jej živil, osobně nebo jeho družinu, ani zabírat klášteru pastviny pro svoje koně. Zloděj chycený na statku kláštera, odsouzený k smrti, či k pokutě za zranění člověka, ať již patřil klášteru či jiné vrchnosti, tak příjem z pokut za tato či podobná provinění, které patřily odjakživa k užitku panovníka a beneficiárních úředníků, ať patří k užitkům klášterním.
Na závěr osvobozuje Přemysl Otakar II. klášter i všechny jeho poddané od zemských robot, od přeseky a nářezu, které při hojných cestách panovníka s četným doprovodem velmi zatěžovaly postižené osoby a instituce.
Smyslem bylo vymanit klášter z vlivu nově vznikající pozemkové šlechty a posílit panovnický regál. Přemysl Otakar II. v roce 1276 (potvrzeno Václavem II. roku 1289) obdařil Vilémovský klášter imunitní listinou, která v první řadě vyjímá klášter (resp. jeho majetky a lidi na nich usazených) z pravomoci všech svých beneficiářů, na druhém místě je uvedeno, že klášter si může ponechat polovinu urbury ze stříbra získaného na jeho statcích a nakonec jsou klášterní lidé (rozuměj poddaní) osvobozeni od povinné výměny mincí v tržních místech, která patří klášteru.
Je otázkou, jak tyto listiny pomohly Vilémovskému klášteru v soužití s mocným rodem Lichtenburků, kteřý opanoval v druhé polovině 13. století velké území v bezprostředním sousedství s benediktýnským klášterem.
Stříbro
Kolonizační aktivity byly podporovány nálezy stříbra v okolí Jihlavy (kolem roku 1230) a Havlíčkova Brodu. V malém se těžilo i v okolí Kutné Hory. Koncem 13. století těžba v zemi upadala. Tehdy byly objeveny nové stříbronosné žíly v Kutné Hoře. Panovníci začali zvát do českých zemí německé horníky. Ti totiž ovládali techniku hlubinné těžby.obr. 2 - Smrdov a okolní osídlení ve 13. st. |
Uvedu zde komentář T. Pehala k obr. 2. Vesnice v okolí Smrdova (dnešní Sázavka), které byly předmětem výměny v roce 1307. Toto malé lichtenburské panství tvořilo uzavřený celek včetně zaniklého Bošičína (dnes neznámé polohy, mohl by jej skrývat jeden ze dvou lesních masivů mezi Lubnem, Bačkovem, Sázavkou a stejnojmennou říčkou). Oblast je ohraničena tokem říčky Sázavky, další vymezení tvoří zaniklé vesnice, které tomuto panství nepatřily. Jsou to Lobšice v poloze "1", dále předpokládaný okraj katastru zaniklé vsi Kysibl v poloze "2" a Radinova v poloze "3". Kolem polohy "4" je bažinaté údolí Sázavky, to je oblast, kde by se mohl nalézat pozemek s právem "kobylího pole". Asi 3 km severovýchodně odtud je vesnice Kobylí Hlava, což nepřímo podporuje tuto představu.
13. století by se také dalo nazvat "koncem starých časů" a počátkem změn, které vedly k vytvoření zemědělské krajiny, jejíž kontinuitu můžeme pozorovat na kastrálních mapách Stabilního katastru z druhé čtvrtiny 19. století. Jednotlivé polní lány zanikly až s kolektivizací a scelováním polí v polovině století 20.
Na závěr jen heslovitě několik dalších proměn ze století velké změny, o kterých by bylo možno napsat více.
- konec hradské správní soustavy
- vznik pozemkové šlechty
- výstavba kamenných hradů
- vznik měst
zdroje:
Vlastimil Vondruška, Život ve staletích - 13. století, nakladatelství MOBA Brno, 2010
Tomáš Somer - Josef Šrámek, Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160-1541), Praha 2010
Tomáš Pehal, Zdomácnění emfyteutického práva ve 13. a 14. století na Čáslavsku, disertační práce, 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat