Křest

Křestní obřad jako součást katolické dogmatiky zanechal v nejstarších dochovaných matričních knihách datum, které bylo z pohledu církve důležitější než den narození. Ve smrdovské matrice se začíná objevovat datum narození vedle křestního dne až od 60. let 18. století.

Po třicetileté válce neměla katolická církev mnohé farnosti obsazené. Řešilo se to spojováním far do velkých správních celků. O záduší ve Smrdově se starali kostelnící (roku 1654 byli čtyři). Předtím, než byla obsazena fara ve Smrdově a kostel sv. Jana Křtitele se stal kostelem farním, spadalo okolí Vrbice a Smrdova pod Světlou nad Sázavou. Duchovní správce měl k ruce pro správu tělesnou minimálně dvě hospodyně. Jednu ve Světlé a jednu ve Smrdově. Řídká síť farních kostelů (Světlá, Ledeč, Habry) mě svedla na chybnou myšlenku. Netušil jsem, že novorozenec bude hned na druhý den dopraven do nejbližšího farního kostela, aby mohl být vykonán obřad. Někdy ještě téhož dne, pokud se dítě narodilo ráno.

Raně gotická křtitelnice u kostela ve Světlé, za Trčků z Lípy
byla roku 1569 nahrazena cínovou s novým víkem

Obřad se měl konat výhradně ve farním chrámu, kde stála křtitelnice a kde byly uloženy matriční knihy pokřtěných.

Nouzově bylo možné pokřtít děcko i doma, ale to jen v případech, kdy hrozilo, že křtu v kostele nedožije. Rodiče se tehdy více než smrti vlastního dítěte obávali úmrtí dítěte bez dosažení první svátosti. Nejčastěji tyto tzv. křty v tísni vykonávaly porodní báby. Podmínkou byla znalost formule "křtím tě ve jménu otce i syna i ducha svatého, amen" při polévání hlavičky vodou. Povinností rodičů bylo zajistit novorozenci křest ve farním kostele, a to do devíti dnů od případného provizorního křtu, jestliže pominulo nebezpečí smrti. Nevím, do jaké míry byla dětská úmrtnost, už tak ohromná, ovlivněna i způsobem tohoto rituálu. Být pokřtěn před zraky církve však zdaleka neznamenalo, že má dítě vyhráno.

Namátkou vezměme vzdušnou trasou Ovesná Lhota - Ledeč (8 km), Smrdov - Světlá (7,5 km), Vrbice - Světlá (9 km), Rozsochatec - Habry (14 km). Cesta ze Žebrákova do kostela ve Světlé má necelé 3 km, a tak si umím představit scénář po narození dcery u Šemíků, jak ho načrtla jedna kolegyně z genealogického fóra.

Na závěr citace z diplomové práce Kateřiny Jiroutové nazvané „Křest v myšlení raně novověkého člověka“, která mi pomohla pochopit některé souvislosti:

Obrázek z matriky (Liteň, 1728)

Před začátkem obřadu stáli kmotři s novorozencem přede dveřmi kostela. Dítěti tak bylo kvůli přirozenému hříchu odepřen přístup do Nebeského království, ale křtem se měl k Bohu přiblížit. Vlastní křest probíhal ve farním kostele za přítomnosti faráře. Dále byl přítomen hlavní kmotr - „levans“, druhý kmotr - „patrinus“ a další svědci zvaní „testis“. Přítomnost otce nebyla podmínkou a matka měla až do úvodu (po dobu šestinedělí) zakázán vstup do kostela. Novorozence, oblečeného do slavnostního roucha a zpravidla zabaleného do povijanu, přinášel ke křtu hlavní kmotr, případně porodní bába, a také ho po celou dobu obřadu choval na rukou (tak, aby mu mohl kněz polévat hlavičku pravou rukou). Zpravidla byl hlavním kmotrem muž u chlapce a žena u dívky. Další z kmotrů mohl držet rozžatou svíci; tuto funkci někdy vykonávalo menší dítě, zpravidla dítě některého z kmotrů či sourozenec křtěného.

Kromě několika vedlejších obřadů probíhal vlastní křest trojím litím svěcené vody na hlavičku křtěnce, spolu s pronášením závazné formule ‘Ego te baptizo in Nomine Patris & Filii & Spiritus Sancti, Amen’. Poté, i když ne vždy bezprostředně, byl učiněn zápis do matriky a zaplacen poplatek za církevní úkon.