Čechy konce 15. století

Johann Butzbach se narodil v Miltenberku snad roku 1477 a jako potulný student strávil v Čechách období od pozdního podzimu 1488 do začátku léta 1494.
Proč se vydal na cestu? Na začátku bylo asi jeho záškoláctví. Rodiče i učitelé měli s chlapcem trápení. Radši chodil za školu, potloukal se po březích Mohanu, skrýval se tam ve člunech a vymýšlel kdejakou výmluvu jenom, aby se mohl vyhnout učení. Nepomáhaly ani tresty ve škole, které Jan samozřejmě doma tajil. Když se však jednou i před rodiči zapletl do svých lží, přivedla ho matka kantorovi, který chlapce v její přítomnosti ukvapeně a surově potrestal. Rozhořčená matka kantora udala městské radě; po vyšetření případu byl propuštěn ze školských služeb a zařazen mezi městské biřice. Jan však krutý trest bývalému kantorovi odpustil, když se s ním po letech zase sešel.
Butzbachovic soused měl syna, staršího žáka , který se nedlouho po příhodě s kantorem vrátil domů ze škol v cizině. Ten se jal naléhat na Johannova otce, aby ho s ním pustil na cesty; prý se lze jinde nepochybně naučit víc a líp než v Miltenberku.

Zde je první ukázka ze vzpomínek Jana Butzbacha, německého vaganta z Miltenberku, na český venkov.
Sedláci jsou, jak jsem už řekl, žrouti; když přijdou do města, cpou si jídlem útroby, jako když se nadívají uzenice, že až i tváře přitom mají jako oteklé. [...] Naproti tomu co se týče pití (...) jsou mnohem  slušnější a umírněnější než lidé z mořského pobřeží; tam prý, a to zejména v holandských končinách, tři čtyři ženy dokonce dokážou za den, ba i za půl dne samy vypít nenačatý soudek piva smíšeného s máslem. V Čechách by však táž míra stačila hasit žízeň desíti lidí po celý týden. Je to věru hanba; žena propadlá opilství! Zvyk připíjet si, který je běžný u našeho lidu, zde vůbec není znám; každý si vypije, na kolik má chuť, a jeden nečeká s pitím na druhého. Dostane se tu velmi opojné a silné pivo; říká se mu staré a je tak husté, že věci jím potřené zůstanou slepeny. Za mého tamního pobytu opravovali sklep, který se zavalil před třiceti lety, a našli v něm dva valouny piva bez sudů ve vlastní tlusté kůži. Když je narazili, jako se to dělá u bečky, vytočili tak znamenité pivo, že by nikdo nebyl mohl tvrdit, že pil kdy lepší. To jsou věci, kterých jsem si u Čechů všímal víc než věcí božských a duchovních. Není také divu, vždyť jsem povětšině žil se sedláky a obyvateli tvrzí v lesích nebo na venkově, kde se vůbec nekonají bohoslužby.

Na svých cestách se dostal i do bezprostřední blízkosti Smrdova, dnešní Sázavky.

...Odtud jsme pokračovali v cestě k šlechtici, k němuž mě s sebou vzal můj pán, hodlaje u něho vstoupit do služeb. Za tři dni jsme dorazili k jeho hradu; jmenuje se Chlum a leží směrem k Moravě nedaleko Hercynského lesa, který, jak jsme shora řekli, svými hřebeny obklopuje celé Čechy. Byli jsme jím s radostí přijati a za pobytu u něho jsme s ním zajížděli hned na Moravu, kde měl syna, hned do Prahy a na jiná místa.

Klaudiánova mapa

[Chlumský pán] byl člověk náramně tlustý, přebohatý a mocný a také nadmíru lakomý. Za manželku měl dceru jistého katolického hraběte, pro jakési podezření ji však držel jakoby v zajetí, vůbec se s ní nestýkal a místo s ní žil v cizoložném poměru se ženou jednoho chudého šlechtice. Tu ctila všecka čeleď jako matku a paní ona vládla celou domácností. Ale já jsem si ji ošklivil jako prodejnou ženskou, jíž také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnou toho, abych jí vzdával [povinnou] úctu. Proto mě také ona i její manžel často stíhali svou nevolí, ba i můj pán mě na její žaloby leckdy ztloukl i pro malichernou příčinu. Ona pak za mnou vytrvale slídila a číhala na příležitost, jak se mne zabvit. Nesla totiž velice těžce, že zatímco jí ostatní ctili jako paní hradu, já, německý a katolický jinoch, jsme si ji jako kuběny nevážil a jí pohrdal. Nakonec nahlédla, že se živou mocí nedám pohnout k tomu, abych ji prokazoval úctu, ale že jí naopak tím víc opovrhuji kvůli zákonité manželce páně, před níž jí on dával přednost ve své mrzké lásce. Jednou jí donesli špehýři, kterým mě dala pod dozor, že odnáším ze stolu zbytky jídel a že je dávám dětem naší pradleny, která bídně živořila v podhradí. I běžela si hned postěžovat pánu hradu a dosáhla toho, že mě vyhnal.

Na závěr ještě jeden postřeh o venkovanech ve městech.

Tak jako je země toho lidu plodná, zdá se mi i on sám nadán velkou smyslností. To platí především o venkovanech, zejména jestliže se na ně usměje chvilka dobré pohody při jídle a pití. Utrhnout si takovou chvíli se poštěstí sedlákům hlavně tehdy, když přijdou do města a dopřejí si dobrého a silného piva, kterému říkají staré, a k tomu bílého pečiva zvaného calty. Neboť jenom co dojdou na rynk a vyřídí své záležitosti, už se uklidí do hospod. Vysedají tam, obě ruce plné calet, a když se jimi trochu nasytili a rozveselili se několika džbánky piva, kterými spláchli sousta, ze všeho nejdřív si začnou pro sebe pobrukovat. Jestliže jim však za toho zpěvu padne do očí nějaká ženská, vysílají k ní divné a nestydaté zvuky, nejinak jako když řehtá hřebec zvětřiv klisnu. To dělají obvykle nejen nachmelení sedláci, ale i lidé vyšších stavů, to jest páni a rytíři.

zdroje:
Humanistická etnografie Čech: Johannes Butzbach a jeho Hodoporicon, Karel Dvořák, 1975
Středověk v nás, Martin Nodl, 2015