Adresář Protektorátu Čechy a Morava navazoval na každoročně vydávané firemní adresáře. Ty vycházely za první republiky vždy na jaře. V roce 1939 ovšem v březnu obsadilo Německo zbytek toho, co se po Mnichovu už nejmenovalo Československo. Znamenalo to předělat vše do dvojjazyčného vydání a zdržení při vydání celého adresáře. Příjmení Šemík se vyskytovalo v Praze. Na venkově jsem naše příjmení nenašel.
Začněme Prahou. Kromě Aloise Šemíka, obchodníka s kávou, o kterém jsem psal minule, nelézáme ještě cukrářku Blaženu. Ta po celá třicátá léta měla na Smíchově obchod s cukrovinkami. Několikrát se stěhovala, ale stále nabízela svoje zboží v okolí Tomáškovy ulice. V roce 1939 měla obchůdek na adrese Plzeňská 24. Ve svých letech provozovala Blažena Šemíková živnost stále pod svým rodným příjmením. Je tedy velký otazník, zda dnes žijí její potomci.
Nikoho dalšího jsem z našeho klanu v adresáři nenašel. Ani v Čechách, ani na Moravě. Na konci moravského svazku je místní rejstřík. Jmenný rejstřík není. Bez jména obce a typu podnikání se hledat nedá.
Pro zajímavost uvedu seznam z tehdejšího Smrdova (dnes Sázavky). Příjmení uvedená zde můžeme porovnat se seznamem celé obce z roku 1929. Kromě dvou hospod (Alois Zadina, Josef Tvrdík) měli hostinskou činnost i obchodníci z rodin Stránských, Vrbových. Pamatuje někdo Josefa Záklasníka? Obávám se, že nikdo z těchto třech rodin nepřežil holokaust. Fenomén trafik pro některé postižené vojáky z I. světové války se objevuje nejen ve větších obcích jako byl Smrdov.
Ovesná Lhota svou trafiku měla také. Ve Lhotě jsou uvedeni jen dva rolníci. Nechce se mi věřit, že by více jak 10 ha půdy měli ve Smrdově a v Ovesné Lhotě pouze Josef Malina a František Nečil.
V obou obcích byli koláři, kováři, krejčí, obuvníci. František Rymeš provozoval řemeslo ve mlýně, který nese jeho jméno dodnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat