Síťkování

Minule jsem psal o sčítání lidu v Jiříkově, kde žila od roku 1891 rodina Václava Šemíka. U nejstarší dcery Marie bylo v roce 1910 uvedeno nepřesné datum narození. Správnost jsme ověřili na matrice v Habrech. Nenarodila se tedy rok před svatbou (1890), ale rok po svatbě rodičů (1892). Nejmladší dcera Anna žila v domě rodičů nejdéle. Vdala se 12. února 1938 za Jana Kadlece. Kadlecovi žijí v Jiříkově dodnes.

zpracování vlasů - domácí dělnice - síťkování vlasů

Při podrobnějším zkoumání sčítacích listů z prosince roku 1910 můžeme u Anežky, tehdy skoro 16leté, číst, že je domácí dělnice v oboru zpracování vlasů. U Antonína (10 let) a Karla (13 let), žáků obecné školy, je poznamenáno, že si přivydělávají stejnou činností jako jejich starší sestra.

Síťkování. Co to bylo? Jednalo se o rukodělnou výrobu vlasových sítěk z lidských vlasů, z pravého i umělého hedvábí. Tato domácká práce se na Českomoravské vysočině rozvinula v letech 1890-1923, kdy se vlasové síťky staly hledaným zbožím.

O začátcích síťkování v Chotěboři se dovídáme z dopisu nejstaršího pamětníka, 85letého Františka Jehličky, který v letech 1915-1926 pracoval u zakladatele výroby vlasových sítěk Bedřicha Bondyho. Dodnes existuje v Chotěboři ulice Za Vlasárnou.

Jeho otec měl menší obchod a vykupoval i ženské vyčesané a stříhané vlasy, z nichž vyráběl paruky a příčesky pro divadla. V této činnosti pokračoval i syn Bedřich, který začal vyrábět na ochranu dámských účesů síťky z přírodního čínského hedvábí. Jeho úpravu a barvení prováděl od roku 1870 závod Josefa Heislera v Chrasti u Chrudimi. Jako první v Rakousku-Uhersku začal tento závod připravovat a barvit lidské vlasy pro parukářské účely. Čínské hedvábí bylo v té době velmi drahé. Hledaly se proto jiné suroviny, které by je nahradily při výrobě vlasových sítěk. Byly zkoušeny materiály rostlinného původu, vlněná vlákna a žíně. Ukázalo se, že pro výrobu vlasových sítěk nejlépe vyhovují dlouhé ženské vlasy z Číny. Jejich nevýhodou však byla pružnost, pro kterou při síťkování nedržely uzly. Po dlouhých zkouškách se podařilo silné vlasy dovážené z Číny upravit, zeslabit je a umrtvit, aniž se zmenšila jejich pevnost. Pracovní postup byl výrobním tajemstvím a znalo jej jenom několik odborníků.

síťkování, lidově zvané necování

V roce 1890 přijeli do okolí Skutče nakupovat výšivky dva dnes již nezjistitelní obchodníci. Při náhodném rozhovoru s Bedřichem Bondym v Chotěboři projevili zájem o dodávky vlasových sítěk z pevných lidských vlasů na ochranu dámských účesů. Podnikavý chotěbořský obchodník si od nich vyžádal dvě pracovnice na zaučení místních žen. Tím zavedl na Českomoravské vysočině výrobu vlasových sítěk. Začal jezdit do obcí na Horácku, vyhledával schopné faktory, zaučoval je do síťkování z vlasů a ti pak naučili ve svých obcích této práci ženy i muže. Navazování vlasů obstarávali starší lidé a děti, dospělí síťkovali, a to téměř v každé chalupě. Někteří faktoři se osamostatnili, takže kromě podniku Bedřicha Bondyho vznikly další protokolované firmy.

František Jehlička z Chotěboře byl jedním z těch, kdo ovládali techniku úpravy ženských vlasů. V tom oboru pracovali již jeho rodiče a od nich získal značné zkušenosti v průběhu své učební doby v závodě J. Heislera. Dalších zkušeností nabyl v Hamburku, Berlíně a Haliči. V roce 1915 mu Bedřich Bondy nabídl velmi výhodné pracovní a existenční podmínky. Přijal je, a pak vybudoval a dlouhá léta v Chotěboři vedl dílny na zpracování vlasů. Bylo v nich trvale zaměstnáno 30 pracovníků. V době konjunktury síťkovalo v okrese Chotěboř podomácku nejméně 200 žen, řízených faktory. Hlavním odběratelem bylo Německo a Anglie.

Zpět do Jiříkova, kde se v roce 1910 několik členů rodiny Šemíků touto činností také zabývalo. Otec chalupník s malým hospodářstvím (2 krávy, několik slepic a pár husí), který si přivydělával ševcovským řemeslem. Jak naznačují sčítací operáty z konce roku 1910, do rodinného rozpočtu přispívaly i děti.