 | |||||
| Vrbice (Fürwitz) nepřesně umístěná přímo na řece Sázavě, kde bychom hledali Ledeč a Světlou (Bitta).
|
Zahájení časně novověkého dobývání stříbra na místním ložisku nápadně koreluje se svobodou, kterou s platností od 1. listopadu 1547 Ferdinand I. postoupil (v rámci dohody o minci) na patnáct let panskému a rytířskému stavu Českého království svoji polovinu desátku ze zlatých a stříbrných dolů. Některé tradiční i nové stříbrnorudné lokality na Vysočině a v Posázaví (Jihlava, Polná, Přibyslav, Rataje nad Sázavou, Ratibořice, Stříbrná Skalice, Střímělice, Tábor) nemohly v padesátých letech 16. věku zdaleka konkurovat nalezišti v blízkosti Vrbic a Kynic. Bohatství vrbických stříbrných dolů, ať již skutečné nebo předpokládané, náleželo další celé půlstoletí k aktivům v ekonomice jinak drobného vrbického panství. Patrně proto byly jinak marginální Vrbice pod svým dobovým německým označením (Fürwitz) vyznačeny v mapě zpracované Johannem Crigingerem a vytištěné roku 1568 v Praze. Po Klaudiánově mapě to byla druhá mapa Českého království. A s oblibou byla dále kopírovaná, a to až do vzniku mapy Aretinovy (1619). Protože se nedaleko nacházely Hory Kutné, označil někdo novou lokalitu Horami Vrbickými.
 |
| Vrbkové z Vrbice měli na štítě podkovu dolů obrácenou a na ní sedícího ptáka s takovou chocholkou jako páv. Sedláček. |
Dosud známé doklady zcela neobjasňují, zda báňské práce započaly před polovinou 16. století na stařinách nebo na nově objeveném ložisku. Kdo inicioval průzkumné aktivity a následnou těžbu? Mohlo se jednat o horníky, odborníky a kapitálově silné nákladníky, otevírající prospekci a kutání po dohodě s pozemkovými pány; nezřídka ale počáteční podnět k dolování dala samotná vrchnost.
Komplikované majetkové poměry na Vrbici i samotných Horách Vrbických měly svůj počátek v prvních letech 16. století, kdy jako dědičky starého zemanského statku zůstaly tři dcery Václava Vrbky, posledního vrbického vladyky. Kateřina, Apolonie a Anna z Vrbice. Malé vrbické panství, zahrnující pouze vlastní ves Vrbici s tvrzí, bylo tehdy rozděleno na tři díly, které dostaly jednotlivé sestry a jejich manželé.
Uveďme chronologicky osoby a události, které jsou spojeny s Vrbicí a Horami Vrbickými v 16. století.
~ 1506 Prvý díl Vrbice přešel někdy kolem roku 1506 na patrně nejstarší Kateřinu a jejího muže, Viléma Podvinského z Lerojid (Lerojed), vladyku ze starého středočeského rodu.
1534 Vilém trvale sídlil na vrbické tvrzi, v tituláři české šlechty Brikcího z Licka z roku 1534 se mezi rytíři připomínal Vilém z Lerojid a na Vrbici.
1534 Druhá z dědiček vrbického statku, Apolonie z Vrbice, uzavřela sňatek s Jakubem Vonešem Hostovským z Hostovic, vladykou patrně ze starobylého rozrodu z Pardubicka. Rovněž Jakub Voneš spolu s Apolonií na svém nevelkém dílu vrbického statku přímo sídlili, v tituláři z roku 1534 mezi členy rytířského stavu nechyběl Jakub z Hostovic a na Vrbici. Možná Jakub a Apolonie na Vrbici přebývali na tak zvaném sídle Mikulášovském, po zahájení a rozmachu těžby stříbra proměněném na výsadní krčmu.
1538 Poslední třetina vrbického zemanského statku se na počátku 16. století s Annou z Vrbice dostala do rukou východočeského rytířského rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Není zatím zřejmé, kdo z Dohalských jako manžel Anny vrbický díl získal, roku 1538 jej v nedílu drželi již její synové Jan a Petr, kteří tehdy ze svého dědictví na Vrbici odprodali mlýn s určitými dalšími užitky Vilémovi Podvinskému z Lerojed.
před r. 1541 Ještě před shořením zemských desk 2. června 1541 se oba bratři majetkově rozdělili, přičemž vrbické statky připadly Janovi, od poloviny 16. století vystupujícímu v písemnostech jako Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic. Není vůbec jisté, že na vrbickém statečku přímo sídlil: jeho rezidencí byl spíše dům v Kutné Hoře v blízkosti Kouřimské brány a masných krámů, jenž zakoupil roku 1548 a vlastnil jej ještě o čtvrtstoletí později (1570).
1546 Kateřina z Vrbice zemřela nejspíše okolo roku 1540, ovdovělý Vilém 7. května 1546 vrbické majetky nechal zapsat i svým dcerám, Apolonii a Magdaléně. K dílu po Kateřině z Vrbice náležela tehdy vlastní tvrz Vrbice, poplužní dvůr, poplatný Duchkovský dvůr a dva kmetcí dvory, dále i lesy a řeka Sázavka.
1546 Po smrti obou manželů Hostovských převzaly příslušnou třetinu rozdílu jejich děti, syn Burián Voneš Hostovský a dcera Kateřina. 24. března 1546 nechali do obnovených zemských desk zapsat nedílné držení svého vrbického dědictví.
1547 Stejně jako jeho strýc Vilém Podvinský z Lerojed, rovněž Burián Voneš se z titulu pozemkového pána angažoval v počátcích dolování stříbra na Vrbici. Podle dosud známých informací oznámil 14. října 1547 pan Burian Voneš Hostovský z Hostovic a na Vrbici hornímu úřadu objev dolu na svých majetcích u Vrbice a požádal o frystuňk.
1547 Už 22. listopadu 1547 udělil Vilém Podvinský spolu s Buriánem Vonešem z Hostovic jako druhým z trojice vrbických pozemkových pánů kverkům na vrbických dolech frystuňk na dobývání stříbra. Na některé šachty na svých majetcích ale poté sám dával propůjčky jiným zájemcům, bez vědomí právoplatných nákladníků.
1548 Havíři započali těžbu. Po stížnostech nákladníků u nejvyššího mincmistra pan Vilém slíbil 24. srpna 1548 další propůjčky na osazená i pustá horní díla udílet nadále pouze se souhlasem smluvních těžařů.
1549 Zřejmě tohoto roku se Kateřina Hostovská vdala za čáslavského měšťana Jana Homolku a na základě smlouvy jí byl její dědický podíl vyplacen. Později vedla s bratrem o podíl spor.
1549 Ještě roku 1549 byl snad Vilém Podvinský z Lerojed připomínán na Vrbici v majetkových záležitostech, 23. září 1549 už ale asi nebyl mezi živými. Bezprostředně po jeho smrti došlo ke vzájemným sporům o podílu jednotlivých pozemkových vrchností na užitcích z dolování.
Někdy před rokem 1550 byla těžaři Horského dolu vystavěna huť, která byla propůjčována také nákladníkům Čáslavského dolu. Huť však nesloužila svému účelu dlouho, neboť již roku 1550 vinou šmelcíře Turnovského vyhořela.
1550 Hory Vrbické doloženy coby sídlo druhého ze známých horních hejtmanů vrbických stříbrných dolů, šlechtice Stanislava Syrakovského ze Syrakovic, který v úřadu vystřídal Jana Bohmického z Bohmice, k 23. dubnu 1550 ohlašujícího svoje odstoupení. Stanislav Syrakovský pocházel zřejmě z některého ze slezských rodů tohoto přízviska.
1550 Novou smlouvu na mocné přestání strany hor vedle Jana staršího Bořka Dohalského a Buriána Voneše Hostovského tentokrát uzavřely 14. srpna 1550 Vilémovy dcery a pozůstalé dědičky, Apolonie a Magdaléna.
1550 Apolonie se patrně mezi srpnem 1550 a srpnem 1551 provdala za chrudimského erbovního měšťana Buriána Kochánka z Kochánku, který tak převzal vlastní vrbickou tvrz s příslušnými majetky včetně stříbrných dolů a po Vrbici se začal jmenovat ve svém domicilu. Druhá Vilémova dcera Magdaléna zůstala naproti tomu svobodná.
~ 1550 Na počátku padesátých let 16. století Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic patrně zpět odkoupil vrbický mlýn.
1551 Burián Kochánek z Kochánku a na Vrbici 11. srpna 1551 spolu s ostatními vrbickými pány, Janem starším Bořkem Dohalským z Dohalic a Buriánem Vonešem Hostovským z Hostovic, dojednal další horní svobody pro nákladníky na Horách Vrbických.
1551 Na nálezné jámě sv. Daniela byl jako hormistr potvrzen jeden z nákladníků, měšťan z Annaberku Mathes Richter, ze stejného města pocházel také jiný těžař na danielském dole, horník Valten Windisch.
Léta 1552 v pátek po svatém Urbanu (tedy 27. května) Vaněk, Brhlů syn z Solnice, dán jsa ku právu útrpnému, toto jest vyznal … „Item vzal sem na Horách Vrbických rudy stříbrné asi s kolečko, která byla od jiného ukradena, od toho Michala, a jest ruda dobrá. Schoval sem ji nad hutí Vrbickú u potoku v chobotě rybníčka proti smrčku v louce, asi tři kroky od potoku. Jest roštovaná ruda.“ … A ten pro své zlé skutky jest u Pardubic oběšen. Soudní („smolná“) kniha pardubického panství.
1552 Stanislav Syrakovský s domicilem na Horách Vrbických svědčil na přelomu let 1552 a 1553 ve sporu nákladníka Jana Daniela z Čáslavi s horníkem Valtenem Windischem na Horském (Danielově) dole.
1553 4. července byla na Horách Vrbických podepsána smlouva. Bořek Dohalský rozšířil svoji část vrbického dědictví o díl Buriána Vonše Hostovského z Hostovic.
1554 O vrbické stříbrné hory i s celým vrbickým statkem začal zajímat rýnský falckrabě a bavorský kníže Arnošt Wittelsbašský, v českých zemích zástavní držitel Kladského hrabství, a přikročil ke skupování jednotlivých majetkových podílů. Jako prostředník a plnomocník přitom působil jeho služebník, pražský měšťan a čerstvý erbovník, Baltazar Borovský z Borové. Roku 1554, patrně 4. června, sestry paní Apolona a panna Mandalena Podvinské z Lerojed, zastoupené manželem Apolonie Buriánem Kochánkem z Kochánku a jeho příbuzným Tobiášem starším Kochánkem z Kochánku, prodaly svoje otcovské dědictví na Vrbici včetně stříbrných dolů za 375 kop českých grošů právě Baltazaru Borovskému k ruce panu Arnoštovi.
1555 Smlouvou z 13. srpna 1555 Jan starší Bořek prodal za 800 kop českých grošů Baltazaru Borovskému jak svůj původní dědický díl po matce, tak třetinu, před dvěma léty odkoupenou od Buriána Vonše. Úhrnem šlo o pustý poplužní dvůr ve Vrbici, osazené i pusté kmetcí dvory s platy, s lesy, rybníky a řekou, s mlýnem pod Vrbicí, výsadní krčmou na Vrbici, s horami a kovy stříbrnými i jinejmi všelijakými, s kukusy erbtálními, desátky dědičnými.
V dalších letech Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic žil patrně jako šlechtický rentiér na svém domě v Kutné Hoře a při absenci pozemkových držav se zřejmě nadále živil mimo jiné půjčováním peněz na úrok. Nelze vyloučit, že majetkové transakce Jana staršího Bořka z let 1553 a 1555 ohledně Vrbice měly spekulativní charakter. Nápadně nízká cena, za kterou koupil třetinu statku od Buriána Vonše, kontrastovala s vysokou prodejní částkou dvou třetin panství o dva roky později.
1556 Dlouho nemocný Baltazar Borovský zemřel. 13. února 1556 byla již sepsána smlouva mezi jeho pozůstalými dědici. Ovdovělá Anna z Losu jako poručnice pozůstalé nezletilé Baltazarovy dcery Marianny proto v rámci vyrovnání takto vzniklého dluhu (1 125 kop českých grošů) postoupila knížeti Albrechtovi v říjnu 1556 celé vrbické panství: na Vrbici tvrz, panský poplužní dvůr s poplužím, celou ves s osedlými i pustými poplatnými usedlostmi, též také i domy havéřskými na horách stříbrných, dále příslušné pozemky, lesy, rybníky, řeku Sázavku, štěpnice, svobodnou krčmu, mlýn, a konečně i stříbrné doly s náležitými vrchnostenskými podíly a desátky z dolování.
1556 V letech 1556–1560, kdy kníže Arnošt Vrbici vlastnil, počínaje rokem 1555 přestaly nadlouho dodávky vrbického stříbra do kutnohorské mincovny a do roku 1560 chybějí i jakékoliv zprávy o případných propůjčkách či sporech na kutišti.
1557 Kníže Arnošt pověřil správou vrbického panství horního hejtmana na Horách Vrbických, Stanislava Syrakovského ze Syrakovic, jenž byl tehdy ouředník na Vrbici na místě Jeho Milosti knížete Arnošta Bavorského.
1558 Mezi nákladníky je uváděn Jan Táborský z Klokotské Hory.
1559 Arnošt Bavorský přikoupil 26. května 1559 od Jiříka Špetle z Prudic nedaleké, poměrně větší panství Dobrovítov.
1560 Důlní podnikání knížete Arnošta v Kutné Hoře a na jižním Čáslavsku však ukončilo jeho brzké úmrtí 7. prosince 1560.
1561 V únoru nařizovala nejprve dvorská komora patrně novým vrbickým těžařům, aby se řídili podle jáchymovského horního řádu a komoru zpravili o případném zavalení nebo opuštění dolů. Současně si ale horník Michal Ritter stěžoval na neochotu (vrbických?) úředníků dovolit mu kutat, český místodržící arcikníže Ferdinand Habsburský proto 16. července 1561 musel vrbickému hornímu hejtmanu Stanislavu Syrakovskému přímo poručit, aby Ritterovi štolu na dole ve Vrbici propůjčil.
1561 Ferdinand I. pozůstalost přislíbil Arnoštovu synovci a svému zeti, bavorskému knížeti (vévodovi) Albrechtu V. Wittelsbašskému. Po výroku soudu z 18. prosince 1561 se mohl dědictví ujmout. Pozici Albrechta V. v Čechách komplikoval nesouhlas českých stavů s jeho případným českým inkolátem, kterého se Albrechtovi nikdy nepodařilo dosáhnout. [urbář]
1569 Císař Maxmilián II. převzal od Albrechta vyplacené majetky k 8. září 1569. Vrbický a dobrovítský statek se tak nakrátko ocitnul přímo v rukou zeměpána a ve správě královské komory.
1570 Horníkům Hansi Künzelovi a Michalu Luttnbergerovi byl propůjčen volně ležící důl (nálezná jáma se třemi šachtami) Nepřízeň i s dědičnou štolou.
 |
| Blaeuova kopie Crigingerovy mapy Čech (1617) Kuttenberg Argentifodine - u Kutné Hory se těží stříbro |
1572 Do Kutné Hory dorazilo po dlouhé době na Vrbici vytěžené a vytavené stříbro. V dolování na vrbických Horách se pak skutečně prakticky až do své smrti Martin Hanuš velmi intenzivně angažoval, právě interval let 1570–1586 lze označit za druhé nejproduktivnější období vrbického rudního okrsku.
1586 Ke krizi a konečnému zániku vrbických stříbrných hor v druhé polovině osmdesátých let 16. století nesporně přispělo vedle potíží v samotných dolech také úmrtí Martina Hanuše Šaratického roku 1586 (někdy záhy po 13. nebo 16. květnu 1586) a následná dlouhá správa panství poručníky nezletilých sirotků, pozůstalou vdovou Annou Hlavsovou z Liboslavi a strýcem Martina Hanuše, Janem Hanušem ze Šaratic na Ořechově.
1598 Syn Martina Hanuše, Jan Hanuš ze Šaratic prodával Jiřímu Janovi Maternovi z Květnice tvrz a ves Vrbici celou a ves Hory Stříbrné, stejkající se s týmiž grunty vrbickými … s horami stříbrnejmi, to již ale byla těžba minulostí.
zdroj:
Jiří Doležel: K těžbě stříbra na Horách Vrbických v 16. století, Archeologický ústav AV ČR v Brně, Přehled výzkumů 57-2, str. 197-249, Brno 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat