Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

úterý 8. ledna 2013

Kobylí pole

Některé pokusy navrátit ohrožené druhy zpět do volné přírody jsou téměř zoufalé, některé nadějnější více či méně. Vzácní nosorožci to mají asi "spočítané". Koně Převalského, což jsou poslední divocí koně, se dostávají poměrně úspěšně zpět do mongolských stepí. Paradoxně k tomu pomáhají i nechvalně známá armádní letadla CASA. Projekt návratu divokých koní do české přírody je v počátcích a nutno  říct, že prostoru pro stáda polodivokých klisen u nás mnoho není.
Domestikace koní je zahalena tajemstvím. Kůň zdomácněl někdy před 4000 lety v době bronzové. V nejrůznějších místech Evropy a Asie byly odchytávány především divoké klisny. Nejvíce jich však pocházelo z východní Evropy a Sibiře.

V době, kdy už dávno s člověkem žije pes a v přírodě se stále běžně vyskytují vlci, se lidská společnost proměňuje. Z lovců a sběračů se stávají zemědělci a pastevci. Psi pomáhají člověku chránit stáda ovcí před vlky. Stáda divokých koní zemědělcům spíš škodí. Jejich domestikace je pomalejší než u zdomácnělých sudokopytníků. Koně zkrotily už starověké civilizace, ale tam sloužili spíš jen jako symbol moci. Řekové, Římané, Keltové, Germáni, Skytové, Avaři, Hunové, Slované. Koně pomáhají lidem zejména ve vojenství. Jako užitková zvířata v zemědělství a v dopravě také, ale ještě ne ve velké míře.

Stáda divokých klisen, kterým se říkalo "sveřepice", si vydržoval v počátcích křesťanství vznikající rytířský stav. Z těchto stád se odebírali koně pro vojenské výboje. Od 11. století rytíři potřebovali velké počty těchto lichokopytníků. Byli vybíráni koně schopné nést rytíře v plné zbroji. Koně natolik klidné, aby nezpanikařili v bojové vřavě. Spojení člověka a zvířete bylo v té době symbolem síly, která v podobě křížových výprav a bitev i za hranicemi tehdy známého světa prosazovala nové náboženství a osobní moc. Není známo, jak početná stáda divokých koní se v Čechách tehdy nacházela. Do dnešních dnů nám zanechala jen pomístná jména jako je  Kobylí hora, Kobylí hlava, Kobylí údolí, Kobylí pole nebo jen Kobylí.

Ještě ve 13. století jistě stáda polodivokých klisen žila v kraji mezi hrady Lichnice a Žleby na Čáslavsku, mezi Ronovcem u Havlíčkova Brodu a Smrdovem, dnešní Sázavkou. Na území mocného rodu, patřícího k čerstvě vzniklé pozemkové šlechtě. Tento rod je později známý jako Ronovci. Smil, jehož syn Rajmund zdědil hrad Smrdov "s příslušenstvím", sám sebe nazývá "z boží milosti pán na Lichtenburku". Smil z Lichtenburka byl zdatným bojovníkem. V roce 1246 se účastnil neúspěšného vpádu do Rakous, v roce 1251 tažení proti Bavorsku a v roce 1255 křížové výpravy do Pruska. Také se zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260. Aby se mohl účastnit těchto výprav, potřeboval početná chovná stáda sveřepic. Údaje o chovu polodivokých koní na kobylích polích nejsou bohužel více specifikovány a nelze upřesnit, zda se jednalo o koně divoké či zdivočelé (v dokumentaci se uvádějí jako polodivoké). Nejpravděpodobněji se jednalo o už domestikované koně, převážně volně žijící v přírodě, kteří mohli být v případě potřeby po odpovídajícím zácviku pracovně využíváni.
Roku 1281 synové Smila v nedílu prodávají
klášteru vilémovskému dvě vesnice s právem...
...et libertate campi iumentorum, quod vulgo kobile pole
Termín kobylí pole ve středověkých písemných pramenech označuje nejen samotné prostory vyhrazené chovu sveřepic, ale především se objevuje ve smyslu právním. Jednalo se o zvláštní pozemkovou služebnost, tzv. „kobylí pole". Avšak tato výsada se vztahovala jen na tzv. polodivoké klisny, sveřepice, které nesměly být podkovány a musely být označeny výžehy majitele. Pokud byly podkovány nebo nebyly označeny, byly považovány za klisny orné či plužné.

V Rožmberské knize jsou další podrobnosti o této služebnosti, kterou museli vesničané strpět. V době od sv. Havla do sv. Jiří mohou plemenné klisny z pozemků, s nimiž je spojeno právo kobylího pole, choditi po veškerém osení všech sousedů, vzdálených i bližších, ovšem s podmínkou, že se nepasou. Nikdo je nemůže "vdáti". Naproti tomu v druhé polovině roku, od sv. Jiří do sv. Havla, chovatelé sveřepic žádné právo k pozemkům sousedů nemají. Plemenné klisny musí pásti na pozemcích jejich majitele nebo na obecních pozemcích zvláštní pastevec (kobylník). Plemenné klisny se v této době nesmí pohybovat po pozemcích sousedů. Jestliže se tam snad dostanou, mohou být sousedem podle práva odehnány.

Jednalo se tedy o věcné břemeno sezónní, neboť jej lze uplatňovat pouze v určitém ročním období. V českém obyčejovém právu 13. - 14. století to bylo v zimním období, které začínalo podle tehdejšího kalendáře koncem října a končilo začátkem května. Dnes jsou svátky sv. Havla (16.10.) a sv. Jiří (24.4.) posunuty. V této době se plemenné klisny, nepodkované a označené, mohly volně pohybovat po pozemcích sousedů. Podobné právo existovalo i v Polsku. Jen termíny byly jiné. Zimní období pro "hájení" sveřepic bylo od sv. Michala do sv. Votěcha.

16. říjen 1307, Německý Brod
První zmínka o Smrdovu z roku 1307 je spojená s výměnou hradu a města Smrdov se svobodným trhem každé pondělí a s vesnicemi Zboží, Bačkov, Štěpánov, Lubno a Bošičín (Rošičín?) se vším příslušenstvím, mj. "kobylím polem" (libero iumentorum campo), podacím kostelním aj., výměnou za klášterní statky.

Zdroje:
Václav Vaněček: České kobylí pole jako právní instituce, Rozpravy ČSAV 1959, 2. seš., společenské vědy, roč. 69.
Vratislav Šmelhaus: Kobylí pole v Čechách (Campus Caballarum in Bohemia). Sborník ČSAZV. Historie a muzejnictví 2, 1957, č. 1, s. 49-60

Žádné komentáře:

Okomentovat