Šemné jméno Šemík

Do nedávna jsem si představoval dvě verze vzniku jména, které dostal kdysi praprapředek jako druhé po jménu křestním. Tehdy se tomuto jménu ještě neříkalo příjmení, ale jméno rodové, příjmí nebo přídomek. Mnohde toto příjmí bylo totiž vázáno na chalupu, kde dotyčný žil. Po chalupě se dědilo jméno zejména v Jižních Čechách. Často bylo příjmí odvozeno od křestního jmena, řemesla, povolání, tělesného znaku, atd. Konečně příjmí mohlo být spojeno s povahovými vlastnostmi, které člověka charakterizovaly. Tím se dostávám k variantě, které pracovně říkám "nelichotivá". Další dvě hypotézy nazývám "prostou" a "romantickou". Popišme si je postupně.

I. varianta - nelichotivá

Začněme tím méně příjemným. Obrozenec Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém na konci třicátých let 19. století uvádí hned za slovem Šemík heslo Šemný:
Šemný – adj. ošemetný, falešný. Warugte se šemných proroků. Powstanou šemnj Kristowé.

Antonín Matzenauer v knize Cizí slova ve slovanských řečech [vydala Matice moravská, 1870] dál rozvíjí:
Šemný – čes. falsus, šemetný, ošemetný id. šemnost, šemetnost falsitat, slk. šemetiti nepravdivě, bludně mluviti.

Tedy nejen falešný a ošemetný, ale dokonce lež a nepravda je schovaná v základu toho slova?

Antonín Kotík se pokusil vysvětlit jméno Šemík takto [Naše příjmení, 1897]:
Šemík – viz též Šemela, Šemelík. Souvisí se slovem o-šem-et-ný (lstivý, úskočný). Odtud pochází i jméno Horymírova koně.

II. varianta - prostá

Z potomka Šimona se někdy stal Šimůnek, jindy Šimek, někdy Šimík, jinde Šimák, a možná i Šemík. V polských zdrojích lze dohledat:

Szemik - od imienia Szymon, pochodzenia hebrajskiego, gdzie występowało w dwóch formach: Shime’on, Shim’on i znaczyło pierwotnie ‘Bóg wysłuchał’. 
Dwie formy hebrajskie przekształciły się w dwa imiona: Simon i Simeon. Pierwsze upowszechniło się w Kościele zachodnim, drugie we wschodnim. 

III. varianta - romantická

Vraťme se k obrozenecké češtině s relikty bratrského pravopisu, se kterými se můžeme setkat i ve starých matrikách (g = j, w = v, j = í). Josef Jungmann ve svém Slovníku poznamenává:
Šemjk – gméno koně wěštjho, na němž Horymiř z Wyšehradu, gak se prawj, přes Wltavu uskočil.

Možná se bude Zdeněk Nejedlý obracet v hrobě, který se nachází mimochodem na Vyšehradě, když se pokusíme dobrat původu jména mýtického koně. Pověst o Horymírovi zpracovali různí autoři velmi podobně. Tedy velmi podobně jako Václav Hájek z Libočan, jenž jako první kolem roku 1540 přinesl do české literatury jméno bájného koně a z několika dalších starších motivů sestavil pověst novou.
Dosavadní badatelé, počínaje Arnoštem Krausem, označují jako Hájkovu inspiraci pro pojmenování bájného koně Šemíka okruh rytířských eposů o Dietrechovi z Verony.

Dietrich chytá trpaslíka

To byl původně Theodorich Veliký (453–526), král Ostrogótů z rodu Amalů. Žil v době stěhování národů a rozpadající se Římské říše. Dávné legendy obsahovaly byť zkreslené, ale válečné příběhy Theodoricha.
Hrdinskou epiku šířili zpěvem středověcí bardi. Až později byla veršovaná rytířská epika zapisována. Jak časem ubývalo historických dějů, přibývalo fantastických motivů. "Pán prstenů" i dnešní fantasy literatura se inspirují z podobných příběhů. Jsou plné postav jako jsou trpaslíci, draci, obři. Vyskytují se v nich mocné prsteny, pásy, pláště.
Sylvie Stanovská rozvádí, zda Hájek mohl znát dietrichovskou epiku důkladněji, než se dosud předpokládalo. Co tedy Hájek mohl znát a vědět? Předně nebyl omezen jen na česky psané zdroje. Václav Hájek uměl německy.
Hlavní hrdina je v německých verzích uváděn pod jménem Dietrich von Bern, v českých podobách legend potom jako Jetřich Berúnský nebo Dyetrzych berunsky. Dalším rytířem v těchto příbězích bývá Witege (Vítek Vilantóv), původní majitel oře jménem Schemminc. Tak je to v nejstarších verzích zpracování dietrichovských legend Rabenschlacht ("Píseň o bitvě u Ravenny"), Alpharts Tod ("Píseň o Alfartově smrti"). Ve většině příběhů je Schemminc (něm. verze jména se později zkracovala na Schemig) koněm Dietricha, který ho Witegovi daruje Dietrichs Flucht ("Píseň o Dietrichově útěku"), Rosegarten (Růžová zahrada má, jak uvedu později, více verzí).

Seznam německé dietrichovské literatury:

1. Dietrichs Flucht (Schemig)

   

   Rosengarten v jižním Tyrolsku

    
2. Rabenschlacht (Schemig, vrcholná scéna "honička na koních")
3. Alpharts Tod (Schemig)
4. Virginal (Schemig)
5. Laurin (tzv. "Malá růžová zahrada", zde je kůň bezejmenný)
6. Der Rosegarten zu Worms (tzv. "Velká růžová zahrada" má několik verzi - Schemig zde je, ale děj se ve verzi A a D liší)
7. Das Eckenlied (jméno koně?)
8. Goldemar (fragment, jméno koně?)
9. Sigenot (jméno koně?)
10. Der Wunderer (jméno koně?)
11. Dietrich und Wenezlan (jméno koně?)

Další zdroje z německé oblasti:

1. Tristan a Isolda (odvážný skok Tristana, bezejmenný kůň na něj čeká za vodou - jedna německá verze má spojitost s Rajmundem z Lichtenburka a ze Smrdova)
2. Píseň o Nibelunzích (jednou z postav hrdinského eposu je i Dietrich)
3. Biterolf und Dietleib (jednou z postav je také Dietrich) 
4. Willehalm (místo Dietrecha Vilém Oranžský, místo Schemiga kůň Puzzâto, ale popis scény "honička na koních" podobná té v Rabenschlacht)

Česká rytířská epika:

1. Jetřich Berúnský (autor se inspiroval "Malou růžovou zahradou", kůň bezejmenný)
2. Růžová zahrada (nejspíš vychází z "Velké růžové zahrady" verze D, dochované fragmenty bohužel beze jména koně)
3. Tristram a Izalda (odvážný skok Tristrama, bezejmenný kůň na něj čeká za vodou)

Norská (švédská, islandská) sága s postavou Thidreka (Didrik, Dietrich)

• Thidrekssaga (podobný motiv jako v Rabenschlacht a Rosengarten verze D, kůň se jmenuje ve staré norštině Skemming)

Tak si to zrekapitulujme. Společně se Sylvií Stanovskou se můžeme domnívat, že doboví učenci, písaři a spisovatelé zřejmě ovládali děj alespoň jisté části dietrechovských příběhů. Pro pověst o Horymírovi a Křesomyslovi použil Hájek z výše uvedených zdrojů především jméno koně. Buď z německého originálu některého z dietrechovských eposů nebo ze staročeské "Velké růžové zahrady".
Nedá se předpokládat, že podobný rozhled měl v Hájkově době na začátku 16. století selský stav. Ságám i lidovým pověstem o Dietrechovi je společný kůň nadpřirozené rychlosti a snad i původu. Není však nazýván vlastním jménem.
Někdy příště rozeberu výskyt jména Šemík v českomoravském prostředí z počátku 15. století. Tedy dávno sto let před Václavem Hájkem z Libočan.