Jak se jmenuje ta řeka?

"Jak se jmenuje ta řeka?"

Na počátku byl les

Radim dělal, že přeslechl. Vojtěch si zvykl, že jeho bratr a průvodce Gaudentius zná odpověď na všechno, dokonce i na to, jak se nazývají říčky v hvozdech na moravském pomezí, ale on to nevěděl. Snad ani nikdo jiný. Od nepaměti byl ten kraj liduprázdný, nebylo dosud nikoho, kdo byl dal jména potokům, údolím, návrším. Nestoupal k obloze dým ze žďářených lesů a dřevěná rádla nerozrývala kamenitou půdu. Někdy tudy prošel lovec, slídě po bobřích hradech, hledač divokých včel se nakrátko usídlil na pokraji hvozdu. Ale teprve příchodem sedláka se proměňuje kraj.

Nebo tomu tak spíš bylo donedávna. Stále víc selských rodin shledávalo, jak truchlivé je živobytí v dosahu knížecí moci; i opouštěli, hlouček za hloučkem, potají svá sídla v úrodných rovinách a vnikali skalnatými údolími stále výš do lesnatého kraje oblých chlumů, do zapomenuté a bezejmenné vysočiny.

Foto: zdroj či jak se dříve říkalo pramen

Mělká říčka vyběhla ze sevření plástevnatých skal, objevila se úzká mokřinatá niva, olšové hájky a vrbinou porostlé břehy. V zákrutu říčky strměl až nad samou hladinu temný skalnatý ostroh; pod ním, na vysokém hlinitém břehu, se prostírala neveliká rovinka. Dva muži v urousaných kněžských oděvech se pracně probíjeli mokřinou, ztěžka vyprošťujíce nohy ze změti olšových kořenů a rezavého, hnilobou čpícího bahna. Přebrodili říčku, vystoupili na břeh a vydechli úlevou.

"Počkejme tady, Gaudentie. Snad nás najdou."

Radim krátce obhlédl místo. "Dobrá. Těžko se ti jde, viď? Když nás nenajdou, můžeme tu přenocovat."

"Ztratili jsme se?"

"Vypadá to tak."

Vojtěchem proběhl záchvěv nevole, ztratili se v pustém hvozdu a Gaudentius si řekne jako by nic, vypadá to tak. Byl unavený až k mdlobě a dělalo se mu špatně. Neušel by už ani krok.

Citát z knihy Luďka Frýborta Prokletí rodu Slavníkova (str. 275)

Kříž u Sázavky (dříve Smrdova)

Spisovatelovu představu, jak to mohlo vypadat na konci prvního milénia v pohraničních hvozdech, si můžeme vypůjčit pro ilustraci doby, kdy vznikala česká státnost. Přírodní prostředí se v následujících několika staletích mělo výrazně proměnit. Les byl pro naše předky nedílnou a blízkou součástí života, nepoměrně důležitější než dnes. Pohanskou úctu ke stromům postupně nahrazovala křesťanská víra, která do krajiny zasadila kříže, kaple, kostely. Les se začal prostému člověku odcizovat. Trvalo dlouhá staletí a krajina skutečná i krajina duše byla přepsána.