Při prohlížení indexů světelských matrik jsem narazil v roce 1830 na svatbu v Beneticích. Na statku půlníka Josefa Choutky se vdávala jeho dcera Kateřina. Ženich František Šemík je ve svých téměř 21 letech uváděn jako tovaryš granátnický. Co takový granátník dělal? I to, a nejen to, se dnes dozvíme.
Nějaký čas po svatbě pravděpodobně manželé Šemíkovi žili ve Světlé nad Sázavou nedaleko Františkových rodičů a sourozenců. Jan Šemík, otec Františka, se do Světlé dostal po vojenské kariéře kolem roku 1804. Vojenské zkušenosti seniora se projevily i v další generaci. V roce 1835, kdy se narodila Marie Šemíková, je v kolonce otec jmenován František jako voják u 21. pěšího pluku. Albert Gyulay byl v závěru svého života majitelem tohoto pěšího pluku.
 |
| 5.12.1835 nar. Marie v Dolní Březince |
František Šemík katolík gra
nátník sprostý voják u Slavnemu Giulay Inf. Linien Reg. 21
syn Jana Šemíka zedníka
ze Světlý č. 166 a matky
Anny rozené Dlouhé též
ze Světlý
Najít tento zápis jako první, mohli bychom pátrat po gránátníkovi v armádě, ale my víme, že to ve skutečnosti bude jinak. Dva roky po Marušce se narodil František junior. Ze zápisu narozených je patrné, že 21. regiment změnil majitele (Gyulay zemřel r. 1835). Za barona Baumgartena i jeho předchůdce se doplňoval pluk zejména na Chrudimsku, mnohem později se pluk usídlil v Čáslavi. V matričním záznamu dokonce vidíme přesnější zařazení Františka (3. prapor, 14. rota). Po skončení napoleonských válek nastalo období relativního klidu. V Dolní Březince na tu dobu upomíná hřbitov, kde je pochováno více jak tisíc rakouských, francouzských, ruských i pruských vojáků. František dobu, kdy působil v armádě, trávil patrně většinu vojenské služby na dovolené. Dovolenci na určito bývali během roku povoláváni jen jedenkrát, a zůstávali, pokud cvičili dobře, v táboře jen 14 dní. Tito vojáci dostávali také jistý dovolenkový příplatek. Voják na dovolené na neurčito nedocházel na cvičení, nedostával služné a mohl se bez povolení ženit. To byl nejspíš Františkův případ.
 |
| 10.10.1837 nar. František v Dolní Březince |
František Šemík katl.
granátni šlejfíř sprostý
voják z slavného
Regimentu Baumgarten
14. Kompanie N:21 3.
Batalion, syn + Jana Šemí
ka zedníka ze Světlý č. 166
a matky rozený Dlouhý
ze Světlý č. 166
Čím se tedy prostý voják František Šemík živil? Zápis z roku 1837 napovídá, že byl granátním šlejfířem. Tedy brusičem (leštičem) granátů.
 |
| 17.7.1833 nar. Anna ve Světlé |
Možná i vrtačem a řezačem. Při narození Anny (1833), prvního ditěte Kateřiny Šemíkové, je otec František uváděn jako řezač skla. Zde je nutno poznamenat smutný fakt, že ani jedno ze tří dětí se nedožilo druhých narozenin.
Jak se granáty na Světelsko dostaly? Filip hrabě Krakowský z Kolowrat získal zdejší panství v roce 1748. Díky podnikatelskému duchu záhy ve Světlé nad Sázavou, resp. v přidružené obci Dolní Březinka, založil dvě „panské“ brusírny granátů (snad v čp. 7 a 12). Začátky nebyly snadné, a tak roku 1752 povolal „… z města říšského Freiburku … do Čech na své jemu tehdáž milé panství Světelské nějaké dva muže tam odtad jménem Josefa Fuksa, Matěje a Filipa Gentze, kteří vrtači Granátu byli…“ - tak to napsal Seidler v kronice města. Ze zakládací listiny se dozvídáme, že zásluhou Josefa Wagnera freiburští mistři, ač neradi, začali přijímat učedníky.
Dalším zkušeným řezačem granátů se stal Leopold Prášek, druhý inspektor granátnické manufaktury. Nový majitel panství Leopold Krakovský brusírny v roce 1773 pronajal mistrům. Listina mistry vyjmenovává: Filip Kuntz, Josef Wagner, Josef Pytlíček, Leopold Prášek, J. Kadleček, Antonín Přenosil.
Brusy prvních brusíren byly pískovcové. První fází při opracování granátů je totiž „kulacení“ na pískovcových brusech. Tuto skutečnost barvitě potvrzuje i paní Kratochvílová (*1835): „Můj dědeček zemřel mlád. Uhnal prý se, když šel pěšky do Hořic pro nový pískovcový brus. Tenkrát se brousily granáty na německý způsob, jako se děje dosud v Idaru v Německu. Brusič ležel (sic) napolo zakryt pod brusem. Někdy se stalo, že brus se rozskočil a brusiče zmrzačil.“ Ležící brusiči jsou zachyceni na obrázku vpravo, reprodukujícím reklamní kartičku z německého margarínu, cca z roku 1910. První „verštaty“ byly ovšem asi jednodušší, jen na ruční pohon, který se používal i později, podomácku, jak o tom hovoří kronikář Frant. Vacek z Dolní Březinky: „Každý brusič má vlastní stolici, verštat, s klikou na ruční pohon … a tak pracuje, že jednou rukou točí klikou a čistí granát, který drží v druhé ruce připevněný kytou na kyčtekli…“
Dle Karla Seidlera bylo v roce 1783 ve Světlé a Březince 10 brusíren. V roce 1809 pracovalo ve 20 dílnách 88 dělníků, kteří zpracovali ročně 98 000 granátů. Do roku 1841 ale přežilo jen 7 granátnických dílen se 43 dělníky a 10 leštíren drahokamů. Dolnobřezinská kronika se zmiňuje o úpadku broušení granátů na přelomu 19. a 20. století. V roce 1910 byly v Březince ještě dvě brusírny v Dolních a dvě brusírny v Horních šlejfernách. Všechny byly na vodní pohon, proto stávaly v údolí Žebrakovského potoka.
Domácí broušení granátů březinský kronikář popsal se znalostí věci následovně: „Průmysl broušení granátů (a vrtání) děje se podomácku pro firmu Františka Kratochvíla synové ve Světlé. Brousí se granáty české, mugle a orientální. Broušení se děje následovně. Každý brusič má svoji vlastní stolici (verštat) s klikou pro ruční pohon s jedním převodem, olověným neb cínovým kotoučem (šajbou), a tak pracují, že jednou rukou točí klikou a čistí jí granáty, které drží ve druhé ruce připevněné kytem na kytštekli. Granáty se pomocí kytštekle přitlačují na točící se kotouč, až vznikne hrana (faceta), pak druhá atd., až je granát na půl straně vyřezaný. Nato převezme ten samý granát s kytšteklí druhá osoba, ve většině případů žena, která ty vyřezané hrany leští (pulíruje). Pak se granát sundá, otočí se a připevní na druhou stranu kytštekle a zase se obrušuje strana druhá.“
Kytštekle – nástroj k přidržování kamenů pomocí tmele (kytu)
Světelský zpravodaj (11/2016 a 12/2016)
Žádné komentáře:
Okomentovat