neděle 29. května 2016

Křest

Křestní obřad jako součást katolické dogmatiky zanechal v nejstarších dochovaných matričních knihách datum, které bylo z pohledu církve důležitější než den narození. Ve smrdovské matrice se začíná objevovat datum narození vedle křestního dne až od 60. let 18. století.
Po třicetileté válce neměla katolická církev mnohé farnosti obsazené. Řešilo se to spojováním far do velkých správních celků. O záduší ve Smrdově se starali kostelnící (roku 1654 byli čtyři). Předtím, než byla obsazena fara ve Smrdově a kostel sv. Jana Křtitele se stal kostelem farním, spadalo okolí Vrbice a Smrdova pod Světlou nad Sázavou. Duchovní správce měl k ruce pro správu tělesnou minimálně dvě hospodyně. Jednu ve Světlé a jednu ve Smrdově. Řídká síť farních kostelů (Světlá, Ledeč, Habry) mě svedla na chybnou myšlenku. Netušil jsem, že novorozenec bude hned na druhý den dopraven do nejbližšího farního kostela, aby mohl být vykonán obřad. Někdy ještě téhož dne, pokud se dítě narodilo ráno.
Raně gotická křtitelnice u kostela ve Světlé, za Trčků z Lípy
byla roku 1569 nahrazena cínovou s novým víkem
Obřad se měl konat výhradně ve farním chrámu, kde stála křtitelnice a kde byly uloženy matriční knihy pokřtěných.

Nouzově bylo možné pokřtít děcko i doma, ale to jen v případech, kdy hrozilo, že křtu v kostele nedožije. Rodiče se tehdy více než smrti vlastního dítěte obávali úmrtí dítěte bez dosažení první svátosti. Nejčastěji tyto tzv. křty v tísni vykonávaly porodní báby. Podmínkou byla znalost formule "křtím tě ve jménu otce i syna i ducha svatého, amen" při polévání hlavičky vodou. Povinností rodičů bylo zajistit novorozenci křest ve farním kostele, a to do devíti dnů od případného provizorního křtu, jestliže pominulo nebezpečí smrti. Nevím, do jaké míry byla dětská úmrtnost, už tak ohromná, ovlivněna i způsobem tohoto rituálu. Být pokřtěn před zraky církve však zdaleka neznamenalo, že má dítě vyhráno.
Namátkou vezměme vzdušnou trasou Ovesná Lhota - Ledeč (8 km), Smrdov - Světlá (7,5 km), Vrbice - Světlá (9 km), Rozsochatec - Habry (14 km). Cesta ze Žebrákova do kostela ve Světlé má necelé 3 km, a tak si umím představit scénář po narození dcery u Šemíků, jak ho načrtla jedna kolegyně z genealogického fóra.

Na závěr citace z diplomové práce Kateřiny Jiroutové nazvané „Křest v myšlení raně novověkého člověka“, která mi pomohla pochopit některé souvislosti:
Před začátkem obřadu stáli kmotři s novorozencem přede dveřmi kostela. Dítěti tak bylo kvůli přirozenému hříchu odepřen přístup do Nebeského království, ale křtem se měl k Bohu přiblížit. Vlastní křest probíhal ve farním kostele za přítomnosti faráře. Dále byl přítomen hlavní kmotr - „levans“, druhý kmotr - „patrinus“ a další svědci zvaní „testis“. Přítomnost otce nebyla podmínkou a matka měla až do úvodu (po dobu šestinedělí) zakázán vstup do kostela. Novorozence, oblečeného do slavnostního roucha a zpravidla zabaleného do povijanu, přinášel ke křtu hlavní kmotr, případně porodní bába, a také ho po celou dobu obřadu choval na rukou (tak, aby mu mohl kněz polévat hlavičku pravou rukou). Zpravidla byl hlavním kmotrem muž u chlapce a žena u dívky. Další z kmotrů mohl držet rozžatou svíci; tuto funkci někdy vykonávalo menší dítě, zpravidla dítě některého z kmotrů či sourozenec křtěného.
Kromě několika vedlejších obřadů probíhal vlastní křest trojím litím svěcené vody na hlavičku křtěnce, spolu s pronášením závazné formule ‘Ego te baptizo in Nomine Patris & Filii & Spiritus Sancti, Amen’. Poté, i když ne vždy bezprostředně, byl učiněn zápis do matriky a zaplacen poplatek za církevní úkon.

středa 18. května 2016

Václav Šemík ze Žebrákova

Dnes začneme tam, kde jsme před několika roky skončili. Na konci příspěvku o polozapomenutých mlýnech jsme narazili na informace o Žebrákovském mlýně. V roce 1673 se tam narodila Magdaléna, dcera Václava a Markéty Těšitelových. Václav Těšitel měl sestru Marii. V Soupisu poddaných z roku 1651 nejsou oba uvedeni s věkem 5 let, jak jsme se dosud domnívali. Marie byla o něco starší.
Ve stejném soupisu je ve Smrdově, stejně jako rodina Těšitelova, uveden i mladý pár Adam a Anna Šemíkovi s několikaměsíční dcerou. Roku 1661 se jim narodil Václav Šemík. V jeho 28 letech pak přichází na svět pokračovatel rodu Jiří.
V nejstarší dochované matrice farnosti ve Světlé nad Sázavou, kterou nemáme ještě důkladně prozkoumanou, se objevil záznam, který k dosavadním objevům nezapadá.

14.1.1670 oddáni Václav Šemík a Mařena Těšitelová
14. ledna 1670 oddán Václav Šemík s poctivou pannou Mařenou pozůstalou dcerou po nebožtíkovi Janovi Těšitelovi, mlynáři Žebrákovském, v přítomnotsti Jana Málka z Březinky Zádušní (dnes Horní), Mikuláše Myslivce, Doroty dcery neb. Jakuba Hašky? z Březinky, Doroty Myslivcovi manželky.

Václav Šemík bez větší pochyby nebyl synem Adama Šemíka. Mohl být synovcem? Stejně jako Pavel, který žil v roce 1680 na Horách Vrbických? O generaci starší Jan Šemík je zapsán v Soupisu poddaných (1651), ale ne v Berní rule (1654). V Berní rule není, protože rok před vypracováním této nejstarší dochované plošné daňové evidence prodal chalupu Pavlovi Chalupovi.
Léta páně 1651 je na Horách Vrbických zapsán v Soupisu poddaných myslivec Jan (55), manželka Rozina (40) s dětmi Alzbětou (17), Tobiášem (12) a Janem (5). Pětiletý Jan Šemík byl zhruba stejně starý jako sourozenci Těšitelovi - Václav a Marie. Že by Jan Šemík měl o rok dva staršího bratra Václava, který bude mít pak roku 1670 svatbu s Marií? Proč ale není uveden na Soupisu poddaných? Není pravděpodobné, že se narodil po roce 1651. Něco tu nehraje. Nemohl být Jan a Václav Šemík jedna osoba? Zatím máme málo informací, abychom mohli tuto hypotézu potvrdit nebo vyvrátit.

sobota 14. května 2016

Vzpomínáme

Dva dny po našem setkání nás je o jednoho méně. Do Ovesné Lhoty posíláme upřímnou soustrast.


pondělí 9. května 2016

Vyšehrad 2016 - začínáme končit

Sobota 7. května se vydařila. Již pošesté jsme se sešli, abychom k pěti držitelům Adamovy putovní trofeje vyhledali dalšího v pořadí. Po čtyřech letech jsme si za cíl zvolili Vyšehrad. U rotundy sv. Martina se sešlo hned několik Martinů. Tři z nich mají ještě několik roků čas. Do doby, kdy by jim mohla být Adamova radlice předána, ještě nějaký čas zbývá. U nejstaršího z nich pět let. Z dosavadních opatrovníků trofeje zde byly dvě - Šárka a Petra. Bylo to letos hodně napínavé. Řetěz se ale stále nepřetrhnul. Jedna adeptka, která splňovala podmínky pravidel, nepřijela. Přijela druhá.

Pravidla nám doposud nepopisovala situaci, kdy se trofej nepodaří na srazu předat. V takovém případě bude místem úschovy kaplička v Ovesné Lhotě. V závěru setkání v restauraci U Šemíka padaly i návrhy na další místo setkání. Zdá se, že nadchází čas zaměřit se na Neumětely. Uvidíme :-)


čtvrtek 28. dubna 2016

U tří zlatých prstenů

Nedávno jsme pátrali, kde se v době přelomu 14. a 15. století vyskytovalo v Praze příjmí Šemík.  V době kralování Václava IV. žili jmenovci na území Nového Města. Následovala neklidná doba husitského povstání, které přerostlo v občanskou válku. V některých částech Prahy, například na Vyšehradě, nezůstal kámen na kameni. Na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad se jméno Šemík krátce v Praze objevilo nedaleko Karlova mostu na dnešní Malé Straně.
Praha, Malá Strana - U tří zlatých prstenů
Domovní znamení U tří prstenů, zdroj: wiki
V Mostecké ulici stojí dům č.p. 45. Původně na parcele stály gotické domy dva. Dům, ve kterém je mezi roky 1470 a 1476 uvedeno jméno Šimona Šemíka, býval druhdy nárožní. Dnešní rohový dům č.p. 44 ještě nestál, a tak v knihách, ve kterých se zaznamenávaly majetkové převody, je popisován dnešní č.p. 45 několikrát jako dům naproti (ex opposito) č.p. 42.
Dříve, než se začaly domy číslovat, označovaly se podle významných majitelů. U mnohých domů se postupně objevovala domovní znamení. Ukažme si na příkladu domu U tří zlatých prstenů, dříve u Melicharů, jak se měnili vlastníci této nemovitosti.
Základy starého místopisu Pražského, str. 25
V roce 1403 je uváděna majitelka Běta Vršcová, pak její dcera Václava a syn Vavřinec. V letech 1414 - 1415 je zde jmenován uzdař Jíra. Od něj kupuje dům Vavřinec postřihač. Ten je zde (č. 45) uváděn se ševcem Janem odnaproti (č. 42) v roce 1418.
Kolem roku 1445 je zmiňována kramářka (institricis) Dorota. Poručníci její pozůstalé dcery Anny alias Aničky prodávají v roce 1448 dům v ulici směřující k mostu (dnes Karlovu) Janu řečenému Kuklíkovi za 17 kop grošů.
Obuvník (sutor) Jan Kuklík prodává roku 1463 nemovitost za 40 kop grošů Martinovi, také ševci. Dalším majitelem se stává roku 1466 Michal Sobek. Malíř (pictor) kupuje dům za 36 kop grošů. Následující rok mění dům opět majitele. Je jím nožíř Ambrož. Cena nemovitosti zůstává 36 kop. Ještě téhož roku (1467) dům na rohu ulic vedoucích k mostu a ke klášteru sv. Tomáše, naproti domu notáře a písaře Zikmunda, má nového domácího - soudce (judici) Bartoloměje Maršálka. A máme tu rok 1470. Bartoloměj prodává za 47 kop grošů krejčímu (sartor) Matějovi. Ještě téhož roku má dům nového majitele. Simoni Ssemikoni můžeme číst jako Šimon Šemík. Roku 1474 je uváděn jako Ssemiconis. V roce 1476 Simon Ssemik prodává za 40 kop grošů dům bednáři (doleatoris) Ješkovi.
Je zajímavé, že v 15. století bylo i ve městech častější upřesnění jména pomocí povolání, nežli uvedením příjmí. U Šimona nám informace o řemeslu či povolání chybí, a tak se velmi zužuje možnost získat nějaké další podrobnosti o jeho životě.

Po požáru v roce 1503 byl vybudován nový renesanční dvoupatrový dům. František Ruth pokračuje ve stručné historii domu rokem 1544, kdy byl majitelem Melichar či Melchisedech z Ostrovačic, syn Judity Lidlové z Kouby, pak Jan Bedřich Herr z Herrsperku a roku 1603 Tomáš Lang. V roce 1774 koupil dům městský radní Jiří Al. Pellet; byla tu tehdy kuchyně. Mezi tímto domem následujícím bývala ještě v 18. století ulička. Jiný dům zde měl roku 1546 registrátor desk zemských Jan Prosovský z Prosovic; jeho syn Václav jej v roce 1599 prodal lékárníku Jiřímu Dyrynkovi z Rottenperku. Dnešní podobu dům U tří zlatých prstenů získal přestavbou v letech 1841 až 1842.

zdroje:
Václav Vladivoj Tomek, Základy starého místopisu Pražského
František Ruth, Kronika královské Prahya obcí sousedních

pátek 22. dubna 2016

Čtvrtý Jan dohledán

Dalším pátráním v matrikách z farnosti Ledeč nad Sázavou si lze udělat obrázek o prvních letech života Šemíků v Ovesné Lhotě. Dosavadní nejstarší informací byl záznam o chalupníkovi na č. 11 v robotních seznamech z roku 1777. Václav Šemík v té době bydlel ale v Ovesné Lhotě již několik let. Svatba Václava a Barbory Vávrové se konala mnohem dříve - v létě roku 1760 ve Smrdově.
22.3.1762 umírá a o den pozdějí je pohřben v Číhošti Josef, syn Václava Šemíka
V té době v Ovesné Lhotě již žila Anna, dcera Jana Šemíka a nejspíš Václavova sestřenice. O Anně ze Lhoty víme, jelikož začátkem roku 1760 byla za svědka na jedné svatbě v Číhošti. Do Ovesné Lhoty se manželé Václav a Barbora dostali nejpozději v roce 1762. V březnu toho roku umírá syn Josef v domě Matěje Melichara. Tehdy domy ještě nebyly očíslovány. Jen odhaduji, že "inquilini ex pago Avenacea Lhotta", tedy obyvatelé vesnice Ovesná Lhota, byli u Melichara v nájmu.
19.9.1762 pokřtěna Barbora, dcera Václava a Barbory Šemíkových
V září 1762 se narodila dcera Barbora. I když kmotra (Tereza Jelínková), jakož i svědci (Bart. Matoušek a vdova Smejkalová), byli ze Smrdova, 19. září přišel do Ovesné Lhoty pokřtít dítě farář z Ledče. Nepředpokládám, že by se rodiče vydávali s novorozencem do kostela. Nejbližší byl ve Smrdově, ale lidé ze Lhoty asi chodili do Číhoště, kam to bylo jen o něco málo dál. Ještě po roce 1770 se lhotecké matriční události objevují v matrice Ledče nad Sázavou.
24.12.1771 zemřel Josef, syn Václava Šemíka z Oves. Lhoty 12
A tak v roce 1771 se o Vánocích pozůstalí vypravují na smutnou cestu ke hřbitovu v těsném sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Dítěti nebyly ani dva roky. Realita tehdejší doby. První i druhý Josef v rodině Šemíka zemřeli velmi brzy. Uvidíme později, že rodiče žádnému z dalších čtyř synů toto jméno do vínku již nedali.
14.1.1772 zemřela Kateřina, dcera Václava z Oves. Lhoty 11
Dospělého věku se nedožila ani dcera Kateřina. Ta zemřela v sedmi letech, i když v matrice zemřelých je číslice 6. Podstatné je ale číslo 11. To je dům, kde pak žili Šemíkovi ještě na počátku 20. století.
9.3.1773 nar. Vojtěch Šemík, syn Václava a Barbory z Oves. Lhoty 11
Někdy v této době Smrdov přestává být uváděn latinsky jako "oppido". Tedy ne již městečko, ale pouze už jen vesnice (pago). U zápisu o narození Vojtěcha (Adalbert) je zajímavá poznámka o povolání otce - tesař (faber murarius). Toto řemeslo možná způsobilo, že Václav měnil místo pobytu a usadil se až ve svých 40 letech. Jeho vrstevník z rodu Šemíků, Jakub, postupně žil ve Smrdově, Bačkově, Zboží a Vrbici. Živil se podle všeho také tesařinou.