pátek 18. dubna 2014

Všichni dobří rodáci

Chrám sv. Víta (16.4.2014)
Ve středu dorazila z Vysočiny do Prahy billboardová křížová cesta, která přinesla přes katedrálu sv. Víta do Valdštejnské jízdárny dílo Bohuslava Reynka.
Jeho otec Bedřich byl již druhým Reynkem na petrkovské usedlosti po dědečku Josefovi. V domě vnímáme neidylicky přítomnost několika generací jednoho selského rodu, i když Reynkům patří teprve od roku 1866, kdy jej koupil děd Bohuslava Reynka Josef, původem z Bohušic u Světlé nad Sázavou. Na Světelsku se jméno vyskytuje ve více počeštěné podobě Rejnek. Rodina se domnívala, že jejich předkové přišli ze Španělska nebo Francie, protože nejstarší známý předek se jmenoval Jakub Reňk, u kterého si podivný háček nad „n“ vysvětlovali jako španělské znaménko. Podle všeho přání, které bylo otcem myšlenky. Už když byl Bohuslav malý, bylo na něm vidět, že není „typický selský kluk“, jak říkají jeho synové Jiří a Daniel. Komunisté petrkovský dvůr i se zámečkem a s 80 ha polností znárodnili, Reynkům zůstal jen kus pozemků a byt. To bylo paradoxně pro Bohuslava vysvobození, protože se nemusel o velký statek tolik starat a mohl si dělat svoje. Za nacistické okupace byli Reynkovi v roce 1944 z domu vystěhováni a v padesátých letech podobnému vystěhování unikli jen zázrakem. Na úřední příkaz do týdne se vystěhovat, uzavřený pozdravem Světu mír!, nereagovali - a kupodivu se nic nedělo. 
Reynek - Petrkov
Jan Zrzavý, rodák z nedalekého Vadína, počátkem šedesátých let napsal o Petrkově: "Byl to kdys krásný a velký selský dvůr, dnes je to smutná zřícenina, dvůr plný bahna a močůvky, drolících se zdí… Po zabrání majetku mu zbylo jen stádo ovcí, jejichž pasením se živil. Nyní dožívá svůj život v tomto bědném zbytku domova, v chudobě, meditaci a modlitbách a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů"Ty tam jsou naštěstí doby, kdy vyvlastnění majitelé museli bezmocně přihlížet jeho chátrání.[1]
Zrzavý - Lipnice
Jan Zrzavý se narodil v rodině učitele, který nastoupil do nově postavené školní budovy. A protože ta byla postavena na hranici katastru mezi Vadínem a Okrouhlicí, uvádí se rodiště malíře různě. V dětství snil u Sázavy o moři. Hodně času strávil v Bretani. Když se seznámil se svými kořeny, které sahaly k selskému rodu z Krucemburku, vyslovil přání být pohřben na tamním hřbitově. Rodokmen rodu Zrzavých je dílem několika genealogů.[2] Skládá se z části mýtické (vladycký rod ztrácející se v době třicetileté války) a části doložené od poloviny 17. století až po současnost. Ropdopisci vypátrali rozrod Martina Zerzavého, od kterého pocházejí všichni dnes žijící Zrzaví.
Kraj pod Lipnicí. Jeden solitér z Petrkova, druhý z Vadína - Okrouhlice. Oba dva se silnými kořeny zapuštěnými na Vysočině. V roce 1929 Jan Zrzavý namaloval obraz, který je v jeho tvorbě ojedinělý. Slovanský bůh Veles s podobou připomínající spíše egyptského boha. V tvorbě Zrzavého jsou časté křesťanské motivy, u Reynka ještě více. Bůh podsvětí, bohatství, magie a stád je Zrzavého pokus jít ještě dál a hlouběji v toku času.

čtvrtek 17. dubna 2014

Bačkovský zámek a podzámčí

Tak on to není (přesněji nebyl) zámek. Spíše to byl zámeček. První listina, kde je zmiňován Bačkov, pochází z roku 1307. K roku 1458 se váže první zpráva o tvrzi. Přesné místo tvrze není známo, nejsou ani zmínky o přestavbách na zámek v 16. století. To byla v Bačkově pouze rychta rozsáhlého Trčkovského panství.
Erb Klusáků
z Kostelce
Pak přišla třicetiletá válka, velký zmar a velké přerozdělení majetků. Bačkov a Zboží se dostal do rukou vladyckého rodu Klusáků z Kostelce. Kolem roku 1650 se stal pánem Bačkova bývalý trčkovský fořtmistr a hejtman Albert Beneš Klusák z Kostelce (1651). Po něm převzal malé panství jeho syn Jan Maxmilián a později roku 1695 vnuk Jan Václav (*1674 1747), který byl jako poslední z rodu po meči pochován v klášteře v Sedlci.
Jan Václav si nechal v letech 1700 až 1702 vystavět zámek ve Zboží. Po něm držela Bačkov i nedaleké Zboží Tereza Amchová z Borovnice, rodem Klusáková z Kostelce (manželka Matěje Amchy z Borovnice, pána na Nové Vsi) [zdroj: kronika obce Bačkov s odvoláním na Ottův slovník a farní kroniku ve Smrdově]. Po její smrti se majetek rozdělil a další vlastníky Zboží zde pomineme.
K přestavbě tvrze na zámek došlo údajně kolem roku 1750. Kde přesně tento zámek stával však není známo. Pravděpodobně bylo jeho zdivo kolem roku 1786 použito Janem Heřmanem z Herreitu k výstavbě nového zámku se dvorem. Uprostřed něho byl malý lihovar. [1854 Johann Morawec (Ebrhart Jonák Der Land und lehentäfliche grundbesitz in Kön. Böhmen, Prag 1865, str. 2)].
tvrz, zámeček, ruina, zbořeniště
V místech domu pana Adamce čp. ? stál pivovar. Na poli nad Bačkovem se pravděpodobně pěstoval chmel – pole se jmenuje „Na chmelnici“. Možná nedaleko stál i větrný mlýn. Dodnes se pozemkům za vsí říká „Na větrníku“. Obec měla v této době 22 domů (rok 1787). Později Bačkov ještě několikrát změnil držitele, většinou cizince, v roce 1809 patřil Antonínu rytíři z Mosburgu, který prodal Bačkov vídeňskému měšťanu a kupci Josefu Ullerichovi. Od roku 1843 patřil Leopoldovi Simplovi (Limpovi) (v té době bydlel na zámku správce), od kterého ho koupil Jan Moravec společně s manželkou Antonií za 40 000,- zlatých ražení českého.

Tou dobou už v Bačkově žila třetí generace Šemíků. Byli to vesměs domkáři (čp. 14, 17, 28) nebo nádeníci a čeledíni. Václav Šemík žil patrně s rodiči přímo na velkostatku (č. 1), než si postavil dům č. 28. V roce 1818 se oženil. Žena Marie, rodem Thámová, pocházela z rodiny místního pastýře (č. 32). Měla bratra Josefa. Václav Šemík měl sestru Annu. Té se v roce 1819 narodil nemanželský syn František.
30.11.1819 nar. František, matka Anna (otec Josef Thame)
K otcovství se doznal pasák Josef Thame a do matriky byl zapsán až dodatečně. V Bačkově nehospodařili velcí sedláci. Většinu okolních polí zabíral velkostatek v čele se šafářem, který spravoval celé hospodářství pro majitele. Výše zmíněný Jan Moravec žil s rodinou v době sčítání obyvatel v roce 1870 na zámečku společně se správcem a jeho rodinou a několika dalšími rodinami v druhé části budovy. Celkem tehdy v zámečku žilo 22 obyvatel. Při příštím sčítání lidu roku 1880 na zámečku nebyl evidován žádný obyvatel.

Roku 1872 prodal Jan Moravec panství Františku starohraběti Salmovi z Reifferscheidu za 182 tisíc zlatých ražení českého. Dne 26. prosince 1887 po jeho smrti zdědila majetek jeho sestra Johanna hraběnka z Thun – Hohensteinu. Posledním majitelem panství Světlá nad Sázavou a Habry, k němuž patřilo deskové panství Bačkov, byl hrabě Josef Osvald Thun-Hohenstein, který toto panství zdědil po matce Johanně v roce 1892. V červnu 1913 ho přinutily finanční potíže, aby bylo toto panství prostřednictvím pozemkové banky postupně prodáno. V tomto období koupil dvůr Richard Morawetz, továrník, a v roce 1916 k němu připojil dvůr Kysibl. František Tůma koupil zbytkový statek a zámek po pozemkové reformě v roce 1925. V roce 1948 byl společně s rodinou vystěhován, po navrácení v roce 1993 provedeny menší opravy zámku, které nepokračovaly a zámek dál chátral.

pátek 11. dubna 2014

Program na 10. května


Po stopách Jaroslava Haška

10. května se blíží a s ním i naše setkání v Lipnici nad Sázavou. Místo srazu bude u pomníku Jaroslava Haška nedaleko domku, kde trávil poslední měsíce života. Kde a kdy jeho život začal? V Praze roku 1883.Ve stejném roce, ve stejném městě, se narodil jiný slavný spisovatel - Franz Kafka.
Vnitroblok ve Školské ulici 1325/16
(zdroj: www.historieweb.cz
Pavlačový dům ve Školské ulici na Novém Městě pražském nedaleko Karlova náměstí. Otec, učitel matematiky, předal synovi stigma závislosti na alkoholu. Jeho matka, vdova se třemi dětmi se několikrát musela stěhovat, jak je patrné z policejních přihlášek. Za obnovenou fasádou rodného domu, o jehož zachování se po roce 2000 bojovalo, je dnes hotel. Pavlačový dvůr zde dnes již nenajdeme, a tak obrázek o tom, jak se zde bydlelo, si udělejme ze zmínky ve studii Pavla Janáka z roku 1933.
"Všechny byty bez předsíně, vchod z pavlače vždy do kuchyně a odtud do pokoje. Všechny místnosti mají slušné rozměry, v principu šířkové, velmi dobré světlo skoro všecky pokoje o 2 osách… Rozumná dispozice. Slušné bydlení podle úrovně doby."
zdroj: praga-magica.blog.cz
Připomínkou, že se zde narodil Jaroslav Hašek, je busta nad vchodem do domu "obohacená" o reklamu na pivo.

neděle 6. dubna 2014

Ztráta předků

Vzhledem k malé mobilitě selského lidu docházelo v uzavřených venkovských lokalitách čas od času ke splynutí či ztrátě předků. Cizím slovem implex. Co to znamená? Rodiče, kteří mají společného potomka, mají také společného předka. Výsledkem je, že na stejného předka narazíme ve více liniích. To se týká genealogického vývodu. U rozrodu narazíme pro změnu na společného potomka.
V klanu Šemíků, který dlouhé období žil na omezeném prostoru jednoho panství, ke sňatku příbuzných mohlo docházet. Dá se předpokládat, že většina dnes žijících mužů s příjmením Šemík a nepřivdaných dcer Šemíkových mají společného předka žijícího někdy v první polovině 17. století. Co ale bližší příbuznost? Aby se odhalilo, zda neexistují překážky uzavření sňatku, podstupovali snoubenci svatební ohlášky.
Podívejme se na záznam o narození Marie, dcery Antonína Šemíka.
3. října 1890 narozena Marie Šemíková
Otec, domkář z Ovesné Lhoty č. 28, byl synem Václava Šemíka, čtvrtníka, jinak též chalupníka z č. 11. To číslo si zapamatujme. Zde žil i první nám dnes známý lhotecký Šemík. Matka Marie byla dcerou Josefa... v té době již zemřelého domkáře z č. 28.
Matka Marie Šemíková, rozená také Šemíková
Josef Šemík se živil jako zedník a se svou manželkou, roz. Pejcharovou, měl kromě dcery Marie ještě syna Václava (*1888). Nedlouho po jeho narození otec Josef umírá a dcera se zasnoubí s Antonínem, jehož praděda byl současně prapradědou nevěsty.
Synové společného předka Marie a Antonína
Vojtěch a Tomáš byli bratry jen po otci
To bylo ovšem tehdy překážkou uzavření manželství. Jednalo se totiž o příbuzenství ve 3. a 4. stupni. V případě takové příbuznosti bylo ovšem možno získat výjimku, tzv. dispens. Zda bylo před svatbou o tuto výjimku žádáno, to bychom se měli dovědět v zápisu o svatbě. Zatím tento záznam nalezen nebyl.
Pravidla, která omezovala vznik manželství, byla komplikovaná. Postupem času se církevní pravidla prolínala s civilním právem. Církevní právo čím více zaostávalo za dobou a dlouho se nemodernizovalo. Nutno říct, že i díky dogmatickým církevním pravidlům se můžeme dnes v matrikách, které až do 20. století byly plně v rukou církevní administrativy, dopátrat svých předků.
Ale zpět ke ztrátě předků. V ideálním případě každý z nás má dva rodiče, čtyři prarodiče a s každou další generací se počet přímých předků zvyšuje s druhou mocninou. Klasická dvojková soustava. V osmé až desáté generaci, kam každý z nás může teoreticky nahlédnout, to je dvě na osmou (256 předků v osmé generaci) až dvě na desátou (1024). Celkem tedy 500 až 2 tisíce osob, které se v párech musely někdy někde potkat, abychom tu dnes byli my. To je pouze šedivá teorie, zelený je strom života. Ve skutečnosti také vlivem jevu, kterému se říká ztráta předků, se nikdy k takovým číslům nedobereme. To, na co bylo mnohdy hanlivě poukazováno u šlechty, se nevyhnulo přirozeně selskému stavu.
Dovětek. Rok po narození Marie (*1890) máme zprávu, že její otec Antonín žije v Spojených státech amerických. Z Antonína se stává Anton a z Marie je Mary. Ještě nám chybí dohledat záznam té svatby (na matrice ve Světlé) a narození syna Jakuba.

čtvrtek 27. března 2014

Když dva dělají totéž...

Dvě konkurenční řešení, která nad daty ministerstva vnitra vytvářejí grafické přehledy o výskytu jmen a příjmení. 
zdroj: www.kdejsme.cz
zdroj: www.nasejmena.cz
Porovnejte sami. Změny v roce 2014 budou k dispozici až na počátku roku příštího. Podle mých odhadů nás je dnes 159. Pokud se mýlím, dejte mi vědět :-)

úterý 25. března 2014

Raději vyhořet než se stěhovat?

Dnes se vrátíme na počátek let padesátých minulého století a navážeme na příběh pátera Toufara. Co dalšího napsal kronikář Ovesné Lhoty na počátku roku 1950?

V naší obci ti, kteří věřili „zázraku”, brzy na tento zapomněli pro velký požár, který postihl naši obec.
Dne 17. května o půl sedmé večer vypukl v naší obci veliký požár zaviněný pětiletým chlapcem Anny Vavříčkové, která v ten den přijela na pohřeb své matky Anny Ulrichové. Pohřeb zemřelé se konal dopoledne tohoto dne. Po příchodu z pohřbu dcera zemřelé Karafiátová Božena vynesla slámu z postele, kde nebožka zemřela, za stodolu na sklep, při čemž pravila, aniž si povšimla chlapce, který u toho byl přítomen, že tato sláma se musí spálit, jak je na vesnici zvykem. Chlapec vyčkal chvíle, kdy zůstal bez dozoru a tuto slámu sám zapálil. 
Od této slámy chytila střecha sklepa Karafiáta Václava. Odtud se oheň přenesl na stodolu Ulricha Karla a Kučery Jaroslava. Tato poslední jmenovaná stodola byla krytá lepenkou a vítr, který v tuto dobu nastal, přenesl oheň na stodolu Václava Jelínka čp. 4, která byla krytá došky. Odtud se oheň rozšířil na chlévy a obytné stavení jmenovaného Jelínka Václava a Zounka Václava, u kterého oheň zachvátil všechny jeho budovy. Dále shořelo obytné stavení Koláře Bohuslava, Radila Bohuslava, stodola Jelínka Václava čp. 6, stodola Pipka Václava a stodola Nováka Josefa čp. 8.
Jen velikou obětavostí místního a okolních hasičských sborů, kterých se zúčastnilo celkem 14, bylo zabráněno, že tomuto živlu nepadla celá naše obec za oběť. Minulého roku byla velká úroda a proto byly všechny stodoly přeplněny slámou a tím se mohl oheň rychle šířit. Nejvíce tímto požárem byl postižen Zounek Václav, který do posledních chvíle pomáhal všem sousedům a sobě začal zachraňovat svůj majetek teprve, když mu oheň zachvátil jeho budovy.
Veškerá bezpečnostní pohotovost byla zmobilizována, jak z okresu, tak i členové krajské bezpečnostní služby byly na místě požáru. Mimo drůbeže neshořel žádný dobytek a ani nepřišel žádný k vážnějšímu úrazu. Celková škoda byla odhadnuta na 1.700.000 Kčs. Činitelé lidové správy kraje, okresu i místní, s ohledem na postižené a na budoucí vývoj vesnice, snažili se přesvědčit postižené o výhodách JZD a aby místo osmi stodol  se stavěly jenom dvě, a to pro celou obec společné. Narazili ale na velký odpor právě u těch požárem postižených, kteří se rozhodně postavili pro[ti] vstoupení do JZD. Byla to velká neuvědom[ěl]ost těchto zemědělců, neb to byla jedinečná příležitost...

Text nijak neupravuji a doplňuji v hranatých závorkách jen části slov tak, abych zachoval srozumitelnost textu. Teď přeskočíme několik stránek a pokračujeme rokem 1952.

K oslavám 1. máje byla v naší obci zajišťována účast agitací pěti dvojic z členů národní fronty. Tyto dvojice chodily od domu k domu, kde vysvětlovaly občanům význam 1. máje, objasňovaly mezinárodní a vnitřní politiku a zvaly je k účasti na manifestaci 1. máje. Průvod se z naší obce letos nekonal. Občané jeli vlakem do Josefodolu, odkud šli hromadným průvodem do Světlé...

Rolník Zounek Václav pro nesplněné předepsané dodávky a pro brutální chování se vůči svých jednotlivých spoluobčanů a příslušníků místního národního výboru, byl okresní prokuraturou odsouzen k trestu osmnácti měsíců nucené práce, zabavení veškerého majetku a vyhoštění z obce i s rodinou. Jeho pozemky byly místním národním výborem dány do nuceného pachtu těmto rolníkům: {zde jsou v kronice uvedena 4 jména}.

Na seznamech Státní bezpečnosti, které jsem pro okres Ledeč a okolí nedávno uváděl, jsem vynechal následující záznam:
572ZounekVáclav4.3.1907UnhošťVelké Přítočno27.2.1953

Máme tu rok 1953. A co dál je psáno v kronice Ovesné Lhoty? Kronikář píše dost šroubovaně.

V tomto roku téměř ve všech okolních obcích byly založena jednotná zemědělská družstva. Okresní národní výbor zaměřil se na naší obec, aby i zde bylo družstvo založeno. Při veřejných schůzích referovali a přesvědčovali naše rolníky nejlepší referenti okresního národního výboru (ONV). Na tyto první schůze se dostavili téměř všichni zemědělci naší obce, což byla nevídaná věc, neboť obyčejně mimo malých a jenom málo jednotlivců ze středních rolníků se na tyto svolané veřejné schůze dostavovali. Přes všechno to se přece jenom družstvo v naší obci nezaložilo. Přátelé vesnických boháčů dávali si podmínku, že když bude propuštěn Zounek Václav, který v tu dobu byl v zajišťovací vazbě a do JZD budou přijati všichni všichni vesničtí boháči, bude družstvo založeno, což nemohl ONV přijmouti. Ostatní střední zemědělci ze strachu, aby si tyto přátele [vesnických boháčů] nerozhněvali, nevyslovili se též pro vstup do JZD a naše obec nadále zůstává pozadu za ostatními pokrokovými obcemi.

Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. To jistě Zounkovi vědí lépe než ostatní.