čtvrtek 28. dubna 2016

U tří zlatých prstenů

Nedávno jsme pátrali, kde se v době přelomu 14. a 15. století vyskytovalo v Praze příjmí Šemík.  V době kralování Václava IV. žili jmenovci na území Nového Města. Následovala neklidná doba husitského povstání, které přerostlo v občanskou válku. V některých částech Prahy, například na Vyšehradě, nezůstal kámen na kameni. Na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad se jméno Šemík krátce v Praze objevilo nedaleko Karlova mostu na dnešní Malé Straně.
Praha, Malá Strana - U tří zlatých prstenů
Domovní znamení U tří prstenů, zdroj: wiki
V Mostecké ulici stojí dům č.p. 45. Původně na parcele stály gotické domy dva. Dům, ve kterém je mezi roky 1470 a 1476 uvedeno jméno Šimona Šemíka, býval druhdy nárožní. Dnešní rohový dům č.p. 44 ještě nestál, a tak v knihách, ve kterých se zaznamenávaly majetkové převody, je popisován dnešní č.p. 45 několikrát jako dům naproti (ex opposito) č.p. 42.
Dříve, než se začaly domy číslovat, označovaly se podle významných majitelů. U mnohých domů se postupně objevovala domovní znamení. Ukažme si na příkladu domu U tří zlatých prstenů, dříve u Melicharů, jak se měnili vlastníci této nemovitosti.
Základy starého místopisu Pražského, str. 25
V roce 1403 je uváděna majitelka Běta Vršcová, pak její dcera Václava a syn Vavřinec. V letech 1414 - 1415 je zde jmenován uzdař Jíra. Od něj kupuje dům Vavřinec postřihač. Ten je zde (č. 45) uváděn se ševcem Janem odnaproti (č. 42) v roce 1418.
Kolem roku 1445 je zmiňována kramářka (institricis) Dorota. Poručníci její pozůstalé dcery Anny alias Aničky prodávají v roce 1448 dům v ulici směřující k mostu (dnes Karlovu) Janu řečenému Kuklíkovi za 17 kop grošů.
Obuvník (sutor) Jan Kuklík prodává roku 1463 nemovitost za 40 kop grošů Martinovi, také ševci. Dalším majitelem se stává roku 1466 Michal Sobek. Malíř (pictor) kupuje dům za 36 kop grošů. Následující rok mění dům opět majitele. Je jím nožíř Ambrož. Cena nemovitosti zůstává 36 kop. Ještě téhož roku (1467) dům na rohu ulic vedoucích k mostu a ke klášteru sv. Tomáše, naproti domu notáře a písaře Zikmunda, má nového domácího - soudce (judici) Bartoloměje Maršálka. A máme tu rok 1470. Bartoloměj prodává za 47 kop grošů krejčímu (sartor) Matějovi. Ještě téhož roku má dům nového majitele. Simoni Ssemikoni můžeme číst jako Šimon Šemík. Roku 1474 je uváděn jako Ssemiconis. V roce 1476 Simon Ssemik prodává za 40 kop grošů dům bednáři (doleatoris) Ješkovi.
Je zajímavé, že v 15. století bylo i ve městech častější upřesnění jména pomocí povolání, nežli uvedením příjmí. U Šimona nám informace o řemeslu či povolání chybí, a tak se velmi zužuje možnost získat nějaké další podrobnosti o jeho životě.

František Ruth pokračuje ve stručné historii domu rokem 1544, kdy byl majitelem Melichar či Melchisedech z Ostrovačic, syn Judity Lidlové z Kouby, pak Jan Bedřich Herr z Herrsperku a roku 1603 Tomáš Lang. V roce 1774 koupil dům městský radní Jiří Al. Pellet; byla tu tehdy kuchyně. Mezi tímto domem následujícím bývala ještě v 18. století ulička. Jiný dům zde měl roku 1546 registrátor desk zemských Jan Prosovský z Prosovic; jeho syn Václav jej v roce 1599 prodal lékárníku Jiřímu Dyrynkovi z Rottenperku. Dnešní podobu dům U tří zlatých prstenů získal přestavbou v letech 1841 až 1842.

zdroje:
Václav Vladivoj Tomek, Základy starého místopisu Pražského
František Ruth, Kronika královské Prahya obcí sousedních

pátek 22. dubna 2016

Čtvrtý Jan dohledán

Dalším pátráním v matrikách z farnosti Ledeč nad Sázavou si lze udělat obrázek o prvních letech života Šemíků v Ovesné Lhotě. Dosavadní nejstarší informací byl záznam o chalupníkovi na č. 11 v robotních seznamech z roku 1777. Václav Šemík v té době bydlel ale v Ovesné Lhotě již několik let. Svatba Václava a Barbory Vávrové se konala mnohem dříve - v létě roku 1760 ve Smrdově.
22.3.1762 umírá a o den pozdějí je pohřben v Číhošti Josef, syn Václava Šemíka
V té době v Ovesné Lhotě již žila Anna, dcera Jana Šemíka a nejspíš Václavova sestřenice. O Anně ze Lhoty víme, jelikož začátkem roku 1760 byla za svědka na jedné svatbě v Číhošti. Do Ovesné Lhoty se manželé Václav a Barbora dostali nejpozději v roce 1762. V březnu toho roku umírá syn Josef v domě Matěje Melichara. Tehdy domy ještě nebyly očíslovány. Jen odhaduji, že "inquilini ex pago Avenacea Lhotta", tedy obyvatelé vesnice Ovesná Lhota, byli u Melichara v nájmu.
19.9.1762 pokřtěna Barbora, dcera Václava a Barbory Šemíkových
V září 1762 se narodila dcera Barbora. I když kmotra (Tereza Jelínková), jakož i svědci (Bart. Matoušek a vdova Smejkalová), byli ze Smrdova, 19. září přišel do Ovesné Lhoty pokřtít dítě farář z Ledče. Nepředpokládám, že by se rodiče vydávali s novorozencem do kostela. Nejbližší byl ve Smrdově, ale lidé ze Lhoty asi chodili do Číhoště, kam to bylo jen o něco málo dál. Ještě po roce 1770 se lhotecké matriční události objevují v matrice Ledče nad Sázavou.
24.12.1771 zemřel Josef, syn Václava Šemíka z Oves. Lhoty 12
A tak v roce 1771 se o Vánocích pozůstalí vypravují na smutnou cestu ke hřbitovu v těsném sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Dítěti nebyly ani dva roky. Realita tehdejší doby. První i druhý Josef v rodině Šemíka zemřeli velmi brzy. Uvidíme později, že rodiče žádnému z dalších čtyř synů toto jméno do vínku již nedali.
14.1.1772 zemřela Kateřina, dcera Václava z Oves. Lhoty 11
Dospělého věku se nedožila ani dcera Kateřina. Ta zemřela v sedmi letech, i když v matrice zemřelých je číslice 6. Podstatné je ale číslo 11. To je dům, kde pak žili Šemíkovi ještě na počátku 20. století.
9.3.1773 nar. Vojtěch Šemík, syn Václava a Barbory z Oves. Lhoty 11
Někdy v této době Smrdov přestává být uváděn latinsky jako "oppido". Tedy ne již městečko, ale pouze už jen vesnice (pago). U zápisu o narození Vojtěcha (Adalbert) je zajímavá poznámka o povolání otce - tesař (faber murarius). Toto řemeslo možná způsobilo, že Václav měnil místo pobytu a usadil se až ve svých 40 letech. Jeho vrstevník z rodu Šemíků, Jakub, postupně žil ve Smrdově, Bačkově, Zboží a Vrbici. Živil se podle všeho také tesařinou.

středa 6. dubna 2016

Návštěva z Číny

Jak se psalo před 60 roky o tehdejší návštěvě čínské delegace v Račeticích? Rudé Právo 27. ledna 1956 na titulní straně otisklo následující zprávu.

Ve čtvrtek 26. ledna v dopoledních hodinách odjel náměstek předsedy Čínské lidové republiky Ču Te z Karlových Var do okresů Podbořany a Kadaň. Maršála Ču Te provázel člen Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců Liu Lan-tao. Na své cestě zemědělskými okresy navštívil maršál Ču Te JZD Račetice v kadaňském okrese. Před kulturní jizbou uvítal vzácné hosty staročeským způsobem - chlebem a solí - předseda JZD Bohumil Šemík a seznámil je s hospodařením družstva.
Rudé Právo 27.1.1956
Maršál Ču Te si prohlédl plemenářské stádo, odchovnu telat, stáje a ostatní hospodářské budovy. Vyptával se na všechny podrobnosti: jaký má družstvo společný majetek, stroje a podobně. Živě se zajímal o životní úroveň družstevníků. Maršál Ču Te s radostí konstatoval, že v Račeticích má každý občan rozhlasový přijímač, vodovod a dobře zařízený byt. V obci je i televisor. Šestnáct družstevníků vlastní motocykly a čtyři družstevníci si již objednali automobily.
Maršál Ču Te navštívil také račetickou školu. Za žáky jej pozdravil Jan Kopecký a požádal maršála Ču Te, aby po svém návratu do Čínské lidové republiky tlumočil pozdravy čínským dětem. Před odjezdem napsal maršál Ču Te své dojmy do obecní kroniky Račetic. V odpoledních hodinách nadšeně pozdravován všemi občany Račetic odjel se svým doprovodem zpět do Karlových Var.

úterý 5. dubna 2016

Nové matriky na internetu

Každým dnem by se na stránkách Státního oblastního srchivu v Zámrsku měly objevit nové digitalizované matriky. Zajímají nás zejména ty ze Sázavky (dříve Smrdova). Mnohé z nich jsme již prolistovali přímo v archivu, a tak si většinu nálezů budeme moci ověřit. Třeba objevíme něco nového.
Nově budou k dispozici i matriky pro Ledeč nad Sázavou. Tam máme delší dobu v zásobě poznámku o svatbě Josefa Šemíka ze Smrdova a Anny Fabiánové z Ovesné (lat. Avenacea) Lhoty. V matrice ze Smrdova u zápisu z 11.11.1765 bylo uvedeno, že se svatba konala v Ledči. Zkusil jsem si stáhnout ledečskou matriku oddaných a zemřelých z let 1746-1784 (kolem 500 MB!). A skutečně. Zápis o téže události je na fol. 123 vlevo dole.
Josef Šemík a Anna Fabiánová (oddáni 9.11.1765)
Zápis, na rozdíl od toho smrdovského, informačně chudší. Nejsou zde uvedena jména svědků ani jméno otce ženicha. František Eremiáš, kaplan v Ledči, v zápisu uvádí datum 9.11.1765. Je otázkou, zda ta svatba byla v sobotu 9. nebo v pondělí 11. listopadu (zkr. 9bris), jak to pro změnu zapsal kaplan Michal Stožický ve Smrdově. Datumy trojích ohlášek se v obou zápisech shodují.

středa 30. března 2016

Po čtyřech letech Vyšehrad

S přestupným rokem se vracíme na místo, kde jsme se sešli v roce 2012. Tehdy získal do opatrování Adamovu putovní trofej její první držitel Martin Šemík.
Dnes jsme dostal z penzionu U Šemíka nabídku s možností výběru ze tří jídel s polévkou. Prosím o včasnou rezervaci, aby se na nás personál restaurace mohl připravit s dostatečným předstihem.
Problém s parkováním v okolí restaurace (rezidenční modrá zóna) je řešitelný parkováním směrem od Pankráce. Upozorňuji, že místo srazu je kolem 11h u rotundy sv. Martina. Minule někteří přišli rovnou do restaurace. Tam vyrazíme v půl jedné. Stejně jako minule, pro omezený počet aut lze zajistit parkování přímo v areálu penzionu U Šemíka. Těším se na setkání se všemi a zejména s pražskými Šemíky :-)

pondělí 28. března 2016

Stará řemesla

Minule jsme v souvislosti s hledáním jména Šemík narazili na povolání uhlířů, valchářů, jirchářů. Kde se tito řemeslnící vyskytovali nejčastěji? Pěkně to popisuje historik Tomek v Dějepisu města Prahy z období 1348-1419. Vychutnejme si češtinu konce 19. století.

Látky vlněné dělali vlnaři čili vlnáci (lanistae, lanifices) a soukenníci (pannifices, tucher, tuchmacher), což bylo řemeslo v Praze velice rozšířené ve všech třech městech, na Starém městě hlavně v ulicích za starým trhem uhelným a blíž sv. Haštala, na Novém městě na Poříčí v ulici Soukennické a v okolí jejím, kdež nacházely se rámy soukennické, jakž zase na Malé straně za zdí městskou blíž Obory. Pomocné práce při řemeslích těchto konali krampléři, valcháři (fullones, fullatores, walker) a raiféři (rayferz pannorum), rovněž i postřihači (pannitonsores, pannirasores, tuchscherer, scherer), kteří měli kotce své na trhu Svatohavelském. Plátno dělali tkadlci (textores, linifices, leinwater) čili osnovníci (?)...

Vyděláváním koží zaměstnávala se řemesla tak zvaných smradařů (cerdones, gerber), kteříž byli trojí, totiž koželuzi (lederer), jircháři čili bělokožci (albicerdones) a štumfaři. Sídla řemeslníků těchto velmi četných nacházela se výhradně jen na Novém městě. Jircháři bytovali od starodávna při řece pod Zderazem v osadě sv. Vojtěcha; koželuzi tamže, někteří však také v Podskalí a v Podvyšehradí, mnozí též na Poříčí v osadě sv. Klimenta při dolejším toku Vltavy. Štumfaři, totiž kteří koží nenapouštěli a nemazali, nacházeli se také v jiných částech města, od vody vzdálenějších. S řemesly těmito souviselo řemeslo barvířů (colratores cutium, färber), kteříž barvili kůže buď na bílo (kůže zámišové, semischferber), buď jiným způsobem (loschferber), též tříslníků, kteří připravovali tříslo pro jircháře i pro koželuhy...

Pálení uhlí ze  dříví bylo zaměstnáním uhlířů (carbonistae, carbonatores, carbonarii, koler), kteří ovšem nedělali svého díla v Praze, než toliko na trh je přiváželi; nicméně mnozí byli v Praze usedlí. Z uvedených řemesel bylo nejvíce koželuhů, kterých bylo v uvedené době druhé poloviny 14. století usedlých více jak 130. Valchářů bylo objeveno kolem 70 a uhlířů asi 20.

Jméno Šemík ve středověké Praze

Hned na začátku upozornění. Tento příspěvek je pokusem o popis, kde a kdy se v Praze v minulosti vyskytovalo naše jméno. Podobně jako u historického výskytu na Moravě se tudíž nalezené informace netýkají našich předků v přímé linii. Na rozdíl od moravských Šemíků, kde pojmenování mohlo být jménem křestním, lze u pražských Šemíků odhadovat jiný původ jména. Mohlo souviset se jménem Šimon (jméno dětí obsahovalo jednu složku jména otcova), ale v městském prostředí nelze vyloučit ani vliv německy mluvícího prostředí.
Základy starého místopisu Pražského, část II.
Český historik Václav Vladivoj Tomek se v 19. století pokusil z nejstarších dochovaných pražských urbářů určit jednotlivé nemovitosti se jmény vlastníků. Práce na Základech starého místopisu Pražského musela být obtížná. Čísla domů ještě neexistovala. Majitelé domů jsou mnohde uváděni jen křestním jménem a povoláním. Méně často je uvedeno i příjmí - přízvisko, z něhož se až o několik století vyvinulo dědičné jméno rodinné, tedy příjmení.

str. 104 - v Poštovské ulici (179 c)
1379 in Opatowitz; Jan carbonarius dictus Schemik emit erga Hermannum loschferber
1380 Jesconis Schemink
1381 Schemynk carbonario; Schemiconis carbonistae
1382 Jesconis Schemink; Schemink
1383 Walentinus dlazicz emit erga Semynk carbonistam

Jüttnerův plán Prahy z let 1811- 1815, vyznačena Černá ulice
Začneme v roce 1379. V dnešní Křemencově ulici kupuje Jan uhlíř řečený Schemik část dnešního domu č.p. 179. Zůstává zde až do roku 1383, kdy nemovitost prodává.

str. 85 - v Černé ulici (mezi 161 a 170)
1384 Jan Semink emit erga dominam Marusse viduam
1384 Hewczae 
1385 Semynk
1387 Ewczae
1388 Duchek cudelnik emit erga Shemyng carbonistam

Přesuňme se společně s Janem do nedaleké ulice Černé. Dá se myslím úspěšně tvrdit, že se jedná o jednu a tu samou osobu. Od vdovy Marie kupuje dům v oblasti, kde se stýká Opatovická a Černá ulice. Na dnešním leteckém pohledu je ta oblast vyznačena červeným balónkem. Je také možné, že si uhlíř koupil hlavně pozemek, na kterém skladoval dřevěné uhlí, které dovážel z blízkých či dalekých lesů. Ještě na počátku 19. století, jak vidno z Jüttnerova plánu, je mezi domy č. 161 a č. 170 nezastavěná parcela.

str. 98 - v Černé ulici (153 d)
1394 Johannis vhlerz (uhlíř)
1399 in Opatowitz probe scolas S. Michaelis, Johannis carbonarii, cens. 10 gr.
1403 Johannis carrbonistae
1418 Johannis vhlerz (uhlíř), Johannis carrbonistae

Tady bych s kontinuitou osoby Jana Šemíka raději příliš nepočítal. Nedaleko kostela sv. Michala sídlili i další uhlíři. V Černé ulici č. 159 mezi roky 1377 a 1399 to byl Mikeš Rys. Nedaleko ve stejném období uhlíř Blažek (Voršilská č. 143). V roce 1382 kdesi v Opatovicích (neupřesněno) uhlíř jménem Chval. Toto řemeslo můžeme na Novém městě pražském podle městských knih vysledovat na několika místech. Dnešní Ostrovní se jmenovala kdysi Havířská a Černá ulice původně byla delší než v současnosti. Proč byly zmíněné ulice takto pojmenovány, můžeme zkusit odhadnout.
Už při založení Nového Města se zde říkalo Pod Zderazem nebo V Opatovicích podle nejbližších osad, od 14. až do 18. století udržoval se název Smradaře nebo V Smradařích, což vystihovalo nevoňavé jirchářské řemeslo, ale také se zde říkalo V Kalabrii, protože se udržovalo vědomí, že Karel IV. pozval jirchářské mistry právě z tohoto italského města. Je však také docela dobře možné, že jircháři byli v těchto místech usazeni ještě dříve, než bylo Nové Město založeno. Stejně tak uhlíři. Někteří z nich, například Schemink, mohli být imigranty ze západu. Kdoví.