úterý 21. dubna 2015

Pražské ztráty a nálezy

Hledání informací o osobách v Praze není jednoduché. Zejména doba od počátku 20. století je komplikovaná. Bez přesné adresy bydliště dohledat něco více je téměř nemožné. I když ale máme k dispozici adresu, nemáme vyhráno. V Praze matky - dříve než na venkově - nerodily doma. Porodnic bylo sice v Praze omezené množství, ale která byla ta pravá? Stejně tak úmrtí. Nemocnice, kde hledaný předek zemřel, mohla být v jiné části Prahy, než bylo bydliště zesnulého. Tak se může stát, že objevíme na pražském hřbitově náhrobek se jménem, ale matrika zemřelých v místě pohřbu "mlčí". Sčítání obyvatel z let 1930 a 1939 nebo těch poválečných, jsou v Národním archivu. Narozdíl od starších dokumentů je však třeba prokázat, že jste oprávněnou osobou. To pátrání samozřejmě omezuje, ale s ohledem na ochranu soukromí žijících osob je to pochopitelné.
Chytilův adresář (1924-25)
Máme-li tedy k dispozici adresu, můžeme vyzkoušet sčítání obyvatel z let 1921, 1910 nebo starší. Tento fond najdeme v Archivu hl. města Prahy. Není ale obvykle přístupný badatelům ve studovně. Je třeba požádat o rešerži. Jak ale získat adresu, když máme jen jméno a příjmení? Můžeme zkusit například Chytilův adresář hl. města Prahy. Tento seznam vyšel v roce 1925 a je k dispozici např. v Městské knihovně. Je možné hledat i na internetu, ale bohužel to má svá omezení. Kvůli autorským právům lze prohližet naskenované stránky jen z vnitřní počítačové sítě knihovny. Bohužel fulltextové vyhledávání není spolehlivé, a tak je ve finále nejlepším řešením návštěva oddělení Pragensií.
Pražský adresář (1937-38)
Zajímavý je také Pražský adresář 1937-1938. Je však nutno upozornit, že oba adresáře byly vytvořeny na základě dobrovolného vyplnění údajů, tudíž v nich nenajdeme všechny  obyvatele Prahy.
A co jsme tedy konkrétně zjistili o Šemíkových? V Záběhlicích žili Šemíkovi již od roku 1897, ale v Chytilově adresáři nejsou. Zedník Karel s manželkou Marií, dělník Václav s Bedřiškou a vdovou Marií (*1871) bydleli na adrese Práče č. 6. Dům stál v areálu pivovaru, ve kterém se však roku 1937 přestalo pivo vařit.
Hlavní pražské jatky v Holešovicích
Zato jiný Karel, bytem na Letné, žil po celou dobu trvání první republiky na jedné adrese. V ulici Letohradské a to od roku 1911, jak je patrné z policejních přihlášek. V "Adresáři královského hlavního města Prahy a obcí sousedních" je v roce 1910 uveden jako řezník na adrese Vltavská 306 (holešovické jatky). Letná leží na území Holešovic a tam také v roce 1912 Karel Šemík kandidoval v doplňovacích volbách do obecního zastupitelestva král. hlavního města Prahy za Holešovice-Bubny. Jako povolání je na seznamu uvedeno "majitel čistírny střev". Peripetie v období I. světové války, narození mladšího syna, opětovný prodej masa. Chytilův adresář u Karla Šemíka zaznamenává, že je tou dobou bývalým obchodníkem. Koncem 30-tých let je v adresáři u Karla opět k vidění povolání obchodník.
Volební seznam (1912)
Karlův syn Oldřich se s manželkou Marií usadil v Praze-Braníku (Údolní č. 314). Podle telefonních seznamů z pozdějších let bydlí Oldřich na Vinohradech. To už je ale Karlův vnuk.
Blažena, dcera Karla, si otevřela na pražském Smíchově obchod s cukrovinkami a o jejím působení v Tomáškově ulici máme zmínky z let 1928 a 1936. Právě ve firemním adresáři z roku 1936 je kromě Blaženy (viz obr.) také uveden pro mě záhadný Alois Šemík. O něm se zmíním až na závěr tohoto příspěvku.

Adresář hlavního města Prahy (1936)

neděle 19. dubna 2015

Vojtěch do Lhoty nepřijede

Omluvenka Šárky na 16. května. Šárka Šemíková převzala Adamovu trofej minulý rok v Lipnici, ale díky Vojtěchovi, který se narodil měsíc před naším srazem, přiveze trofej někdo jiný.

Gratuluji rodičům a zvykám si na roli dědy. Těším se na vás v Ovesné Lhotě a nezapomeňte si objednat oběd

středa 15. dubna 2015

Máte program na 16. května?

Nastavte si pomalu budíky. Ti, kteří by si rádi dali před procházkou po Ovesné Lhotě oběd, vyplní tento formulář. Termín pro uzavření objednávek jsme nastavili na 8. května.
I. vojenské mapování (kolem roku 1770)
Několik málo slov k chystané lhotecké procházce. Začneme na horním konci vesnice a ponoříme se do doby Marie Terezie a Josefa II. Tehdy se v Ovesné Lhotě objevil první Šemík. Jmenoval se Václav a usadil se zde asi v roce 1760.
Ještě o něco výš nad obcí je na starém mapování vyznačen kříž. Tam bych zašel pouze v případě zájmu až později odpoledne v rámci volného programu.
Na zaniklém rozcestí (dnes je zde zarostlý obecní pozemek) by byl čas a prostor k rozhlédnutí se po okolí, které bylo zachyceno např. na mapách Stabilního katastru koncem 30-tých let 19. století. Tehdy již žila ve Lhotě i druhá linie Šemíků. V roce 1818 se sem přiženil Jakub z nedalekého Smrdova.
Stabilní katastr, popis Indikační skici (1838)
Doufejme, že počasí bude příznivé. Přesto bychom měli být připraveni na plán "B". Neměl by někdo možnost přivést projektor? Rád bych také vystavil aktuální rodokmen převedený na papír. Snad to klapne. A na úplný konec upozornění nejen pro držitele Adamovy radlice. Těším se na setkání v sobotu 16. května.

úterý 7. dubna 2015

Kmenové listy



Na konci března mi dorazila poštou obálka s razítkem. Co tomu předcházelo? 11. února jsem poslal emailem na adresu Vojenského ústředního archivu žádost...

Dobrý den,
zasílám žádost o dohledání dochovaných kmenových listů:

Jan Šemík, nar. 19.7.1887 ve Světlé nad Sázavou
Josef Šemík, nar. 24.12.1884 (existuje v seznamu legionářů)
František Šemík, nar. 27.9.1880 ve Světlé nad Sázavou
Alois Šemík, nar. 20.12.1874 ve Smrdově (dnes Sázavka).

Kmenový list Aloise Šemíka
Po několika týdnech přišla odpověď s razítkem Ministerstva obrany. Ze čtyř vytipovaných, o kterých jsem věděl již z předchozího pátrání, že narukovali v době 1. světové války do armády, v archivu dohledali informace ke třem z nich. Kmenové listy ročníků narození 1887 až 1900 byly bohužel skartovány. K Janovi Šemíkovi tedy v obálce nebylo nic.
V případě mého pradědy Aloise, kterému v roce 1914 bylo již 40 let, jsem vyčetl třeba jeho barvu vlasů, očí, výšku nebo velikost bot. V době začátku války nespadal již několik let pod 21. čáslavský pěší pluk, kam nastoupil v roce 1897, ale byl zařazen k 12. zeměbraneckému pěšímu pluku s místem posádky také v Čáslavi. Obě jednotky byly od sebe takříkajíc přes ulici, vzdálenost obou kasáren nebyla větší než sto metrů.
František Šemík žil v době mobilizace v Praze, V září 1914 nastoupil k 8. vozatajskému oddílu. V roce 1917 končí jako válečný invalida. O jeho osudu bychom se mohli dovědět více. Jednak žije ještě jeho syn, který se narodil koncem roku 1917, jednak se zachoval v AHMP jeho pozůstalostní list.
Slib Josefa při vstupu do čsl. legií
Nejvíce se toho ve vojenském archivu dochovalo o Josefu Šemíkovi. Je to tím, že se zachovaly, kromě kmenového listu, také dokumenty z italských legií. Informace si můžeme porovnat s jeho osobními vzpomínkami, které zapsal lhotecký kronikář.
Narukoval v květnu 1915. K jeho zajetí došlo 23.5.2017 v italském Hudilogu. O rok později se 14. 5. přihlásil do československého vojska v Itálii a podepsal slib (viz obr.). 28. 5. byl do čsl. vojska zařazen.
Domů se dostal až na přelomu ledna a února roku 1919. Ale jen na pár dnů. Potom se s ostatními legionáři přesunul na Slovensko, kde byl začátkem srpna téhož roku v Lučenci demobilizován.

Při pohledu na rodokmen narazíme i na další Šemíky, jejichž rok narození by mohl svědčit o možném povolání do armády kolem roku 1914.
Karel Šemík *1.8.1874, František Šemík *3.12.1875, Josef Šemík *29.3.1879, František Šemík *9.7.1880, František Šemík *15.6.1881, Jan Šemík *1.5.1883, František Šemík *8.1.1884.
Zvýrazněni jsou ti, které jsem objevil v Soupisu ztrát, a válku přežili. Nepřežil Karel Šemík (*1897) z Jiříkova. Ve vsi spadající pod obec Kámen je jeho jméno na pomníku místním obětem války. Otázkou je, zda narukoval do armády nebo byl civilní obětí. Pokud byl ve svém mladém věku vojákem, jeho kmenový list byl skartován.

sobota 28. března 2015

Sedm týdnů do setkání

Sedm krát sedm dnů a budeme mít 16. května. Kdo se chystá do Ovesné Lhoty a rád by obědval, je nyní ten pravý čas na registraci.
Program se ustálil v podobě, která je kompletně k vidění zde. Bude-li přát počasí, projdeme Lhotou odshora dolů a zpět. Zastavíme se tam, kde žili v minulosti naši předci.
Na mapě domečky s vlaječkou značí domy, kde sídlili první Šemíkovi z větve "horní" i "dolní". Ti dnešní "dolní" žili původně na horním konci obce. O tom ale více v sobotu 16. května přímo v Ovesné Lhotě.

neděle 22. března 2015

Erbovníci a erbovní strýcovství

V návaznosti na minulý článek můžeme říct, že udělování erbů a přídomků bylo po celý středověk i novověk výsadou panovníka. O příslušnosti novoštítného erbovníka do stavu rytířského nebo panského  rozhodovala v dobách, kdy moc krále nebyla výrazná, stavovská komunita. To se týkalo mezidobí od konce husitských válek až do porážky stavů v bitvě na Bílé hoře.
Rudolf II. od Hans von Aachen 
Ale ne vždy tomu bylo, jak výše popsáno. Ukažme si to na komornících Rudolfa II. Císař se postaral, aby Jeronýma Makovského z Makové, erbovníka původem ze Soběslavě, potomka měšťanů a poddaných Rožmberků, přijali roku 1598 na českém zemském sněmu do stavu rytířského. Zásluhou pletich na pražském dvoře byl Makovský v říjnu 1603 zbaven funkce komorníka a nahrazen Filipem Langem z Langenfelsu. Ten už byl roku 1580 císařem povýšen do stavu šlechtického s přídomkem von Langenfels. Začátkem roku 1604 byl na císařovu přímluvu přijat do českého rytířského stavu. V roce 1608 upadl v nemilost a až do smrti císaře Rudolfa II. byl pak komorníkem Kašpar Rucký z Rudz. Podle pamětí Dačického k roku 1612 se můžeme dočíst: "...řečený Kašpar Rucký, nízkého urození, vězením jest arestován a v tom vězení oběšený mrtvý jest nalezen."
Aby to bylo ještě více bizarní. U Augusta Sedláčka v knize Českomoravská heraldika mezi rodinami erbovními a přistěhovalými můžeme na str. 574 číst.
Podvinský z Doubravičan. Císař Rudolf dal (1596, 24. května) erbovní list Janovi Fryckovi, aby se psal Podvinský z Doubravičan. (Reg. král.) Ten jsa komorníkem při dskách zemských a snad dědicův nemaje, přijal nížepsané osoby za erbovní strýce a žádal o potvrzení toho. K jeho žádosti císař Rudolf vyzdvihl (1604, 16. září) Jana Musila a Celestina Šemíka , oba písaře při nejv. purkrabství, Václava Kolidia jinak Kavka řečeného, sluhu při puchalterii (účtárně) komory a Ondřeje Kalihracha do šlechty na způsob rytířského stavu Římské Říše, aby se psali Podvinský z Doubravičan a vysadil jim tento erb:
Štít poloviční, v horní polovici červené bílý jednorožec, v dolní žluté modrý klín, v němž zlatá lilie a v polích žlutých vedle téhož klínu po modré lilii, turnéřský helm s přikryvadly žluté modré a červené bílé barvy a nad tím polovice bílého jednorožce. (Šlechtický arch. Meraviglia tab. 113 a Král na str. 281 kladou jednorožce okřídleného).
Situace, kdy poslední mužský potomek nemá dědice a pojme jako pokračovatele nepříbuzné osoby, je označena jako erbovní strýcovství. I známý Viktorin Kornel takto k predikátu "ze Všehrd" přišel. V roce 1933 je ve Sborníku Jednoty starých českých rodů na str. 9 popis erbu Podvinského z Doubravičan následující. 
Štít dělený vodorovně dělený na dvě stejné části. Horní pole zlaté, v něm bílý okřídlený jednorožec ve skoku do prava. Dolní pole modré se zlatým klínem od paty štítu, hrotem do středu směřujícím. V klínu modrá lilie a po stranách klínu po jedné zlaté lilii. Kolčí helm s točenicí a vlajícími feflíky žluto-modrými po obou starnách. V klenotu rostoucí vzpřímený jednorožec, okřídlený, do prava. (Vyobr. a popis v Saalbuchu, XII a, p. 533).
U Šemíka z Doubravičan se zachovala informace o koupi a prodeji domu v Žitné ulici. Není mi nic známo, že by tento Šemík měl cokoli společného, kromě jména, s klanem dnes žijících Šemíků.
Kronika královské Prahy a obcí sousedních, svazek V., 
Roku 1608 koupil, aby v roce 1613 prodal dům u Krejcárků. Ze spekulativních důvodů? Kdoví. Zajímavé je, že v bloku domů na Žitné mezi Příčnou a Školskou ulicí byly v historii hned dva pivovary (U Krejcárků a U Lajblů). I sladovny v okolí  bývaly. Dnes jsou v těch místech "pivní lázně" a v sousedství restaurace U Pravdů.

sobota 21. března 2015

Novožitní

Nedlouho po vzniku Československa, v prosinci 1918, byl schválen zákon, "jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly". Zákon, pod kterým byl podepsán předseda vlády Karel Kramář a ministr vnitra Antonín Švehla, udělal tečku za používáním predikátů a titulů. Bývalí šlechtici nesměli užívat za rodným jménem přídomků, jednoho ze symbolů bývalé privilegované části společnosti.
Průvod ke 100. výročí zrušení poddanství v rámci
Slovanské zemědělské výstavy, 3.5.1948 (Praha, Letná)
Nově vzniklý stát, v jehož čele stál syn panského kočího, tímto zákonem ukončil snahy získat tituly šlechtické a odstartoval honbu za tituly vysokoškolskými. To už je ale jiná kapitola.
Zákonem přišel o přídomek například průmyslník Josef Šimonek "z Mlaďatova", který jen pár měsíců (od března roku 1918) měl právo používat erb s ozubeným kolem. Josef byl synem malorolníka. Během života povýšil mezi šlechtu, aby po několika měsících o titul přišel. Vymahatelnost zákona měl vynucovat ministr Švehla, původem ze selského rodu. Je třeba říct, že průmyslník přišel o titul, ne o statky a hrad Housku. To až později.
Ačkoli po roce 1848, kdy se poddaní stali občany, došlo ke štěpení staletých pout v rámci šlechtického velkostatku a vrchnost ztratila své výsady, výlučnost si přesto zachovala. Na přelomu 19. a 20. měl šlechtický titul leckterý bohatý podnikatel, významější politik, úředník, vědec, umělec, vysoký důstojník. Touha některých společensky se vyrovnat nebo alespoň přiblížit těm, kteří patřili k privilegovaným vrstvám, byla převeliká. Jak píše Václav Elznic v práci Renobilitační procesy pražské:
A tak se pojednou na konci 19. století objevila hned celá skupina "genealogů", kteří různými cestami nabízeli potenciálním zájemcům své služby, slibujíce za patřičnou (a nikoliv malou) odměnu obstarání potřebných renobilitačních dokladů. Jejich pozornost upoutávala zejména známá jména z historie české šlechty (např. Vavákové, Maternové, Trmalové, Holejšovští, Nebeští, Šlechtové, Rašínové, Písečtí, Krušinové atd.), kde tušili zájem, které postižené stál v průměru kolem 5 000 zlatých rakouské měny.
20 000 byla cena selského statku. Zlákáni vidinou značných výdělků vrhla se většina tehdejších genealogických agentů na výrobu falešných dokladů tam, kde v rodokmenech vznikaly mezery v důsledku chybějících originálů. A tak v poměrně krátkém čase byly matriky, zemské desky, pozemkové, městské a jiné veřejné knihy zaplaveny několika sty padělků a fals.
Tolik Václav Elznic.