neděle 14. prosince 2014

Setkání Františků na severu

Před týdnem se mě v diskuzi pod článkem ptal jeden čtenář, proč zde uvádím paměti Marie Kovalové. To se musíme vrátit v čase o 70 let na konec II. světové války. Manžel Marie, JUDr. Koval, se po zatčení gestapem v závěru války vrací z Terezína. Po válce manželé Kovalovi zakotvili v Litoměřicích. V roce 1943 je vysvěcen na kněze František Šemík a začíná jako kaplan na Litoměřicku.
Severočeská nová doba, 11.3.1948,  str. 6
Mezi roky 1946 a 1948 působí pak jako administrátor v České Kamenici. V nedalekém Prysku žil v té době sklář František Šemík. Koncem války pracoval jako huťmistr ve sklárně Fickl a spol. Pak byl krátce starostou. Prysk byl převážně německou obcí, a tak zde po roce 1945 došlo k podstatnému úbytku obyvatel. Pravděpodobně v této době se setkávájí oba Františkové. Ten mladší (*1917) má dodnes na toho staršího (*1888) památku - jak jinak - ze skla.
A máme tu rok 1948. Dva týdny poté, co  se Klement Gottwald vrátil z Pražského hradu, mohli se čtenáři v novinách Severočeská nová doba dočíst o dozvucích odsunu Němců ze Sudet. František Šemík byl označen za kolaboranta a byl mu zkonfiskován majetek. Potom si musel sepsat žádost o nastěhování do vlastního domu. Zachoval se i seznam z veřejné dražby majetku se soupisem osob.
Lidové noviny, 16.6.1949, str. 2
Obraťme pozornost na působení Františka Šemíka (*1917) jako administrátora. V roce 1948 je poslán do Benešova nad Ploučnicí. O rok později se jeho jméno objevuje na seznamech, na kterých komunistická moc chtěla ukázat, že část členů Katolické akce (zrušené sdružení katolických kněží a laiků) se údajně obrátila na stranu "pokroku". Seznam není hodnověrný, je na něm uveden i smrdovský farář František Michálek. Co je zajímavé, že místo farnosti je u Michálka vynecháno. Asi i těm, kteří tyto údaje sepisovali, něco na seznamu nevonělo.
Koncem června 1949 někteří kněží přečetli v kostelích pastýřský list. Učinil tak i František Michálek ve Smrdově a František Šemík v Benešově. To bylo jedním z důvodů, proč oba skončili později ve vězení.
František Šemik v prosinci 1951 nastoupil k "pétépákům". Mezi tím už ale Stb osnovala, za co Františka odsoudí. Ze dvou vykonstruovaných obvinění tehdejší moc zvolila tu, která se hodila v procesu Krutílek a spol. První verze "rozvracení JZD" byla odložena. Vyšetřovatelé se museli snažit, neboť v poznámce na žádosti o ponechání ve vazbě můžeme číst:
Rozvracení JZD je z návrhu na zatčení patrno.
Pomoc k útěku T. patrné není.
T. byl litoměřický biskup Štěpán Trochta. Ten byl odsouzen roku 1954. To už měl František Šemík za sebou rok ve vězení. Další roky ho ještě čekali. Stejně jako Marii Kovalovou a jejího manžela. Vím, že se František nerad vrací k minulosti, a tak mu přeji do budoucnosti zdraví a optimismus. Protože tento příspěvek je poslední před Vánocemi, přeji všem klidné prožití svátků.

zdroj: Vyšetřovací spis František Krutílek a spol.

středa 10. prosince 2014

Seznam, najdu tam Smrdov?

Ve vyhledávači se objevují mezi prvními odkazy výborné stránky pana Myšičky. Navzdory tomu, že lokalitu Smrdov lze na mapě nalézt na dvou místech, v  okolí Humpolce a v sousedství Vyklantic, nás zajímá třetí místo. Seznam se snaží nafotit území republiky konkurenčním řešením ke StreetView od Googlu. Jmenuje se to Panorama a na obrázku je vidět současné pokrytí území republiky.


Jak je vidět, oblast Českomoravské vysočiny stále čeká na focení. Uvidíme, zda Seznam dojede i na Havlíčkobrodsko.

úterý 2. prosince 2014

Marie Kovalová

Vyprávění pamětníků, kteří prožili první polovinu 20. století, jsou každým rokem vzácnější. Jejich příběhy ukazují, jak minulé století - pro mnohé z nás menší i větší částí ještě živé - bylo plné změn a zvratů. Marie Kovalová, rodačka z Havlíčkobrodska, se koncem čtyřicátých let ocitá v Litoměřicích a stýká se s lidmi okolo biskupa Trochty. Některé z jejích vzpomínek sepsaných Petrem Chaloupským vyšly roku 2007 v útlé knížečce. Zde uvádím ukázku o otci Marie, Janu Vlčkovi z Olešné u Přibyslavi.

Otec je povolán do 1. světové války
Otec Marušky byl spravedlivý a poctivý sedlák, který pomáhal širokému okolí. Dával chudým zadarmo brambory a chleba, což se okolním statkářům příliš nelíbilo, protože samozřejmě chtěli ze své produkce co nejvíce prodat. Mnohým lidem v nouzi zprostředkoval práci na svém hospodářství, takže je zachránil před jistou bídou. Žel Bohu, tak jako řada jiných, musel i on opustit rodinu a nastoupit na frontu. Maminka, Maruška i její bratr Jan se každý večer za něho modlili. Jednoho dne zčista jasna spadl otcův obrázek ze stěny na zem a sklo na obrázku prasklo. Obrázek se však nerozpadl a zůstal pohromadě. Maminka ihned věděla, že se otci přihodilo něco hrozného, ale cítila, že žije. Přesně v onu popisovanou chvíli, jak se později rodina dozvěděla, byl Maruščin otec zasažen střepinou granátu hluboko do zad, v blízkosti míchy. To se odehrálo daleko od domova na ruské frontě. Raněný pan Vlček naléhavě prosil v modlitbě Pannu Marii, aby mohl zemřít doma, a jeho prosba byla vyslišena. Po návratu, ačkoliv lékaři dělali co mohli, asi dva roky stál na prahu smrti, než ho v roce 1922, zaopatřen svátostmi, překročil. Marušce bylo v té době deset let. Otec ještě svým blízkým stačil přiblížit hrůzy bolševické revoluce. Vyprávěl například, jak lůza ve znamení revoluce přibíjela na vrata statku celou rodinu kulaka, včetně novorozence. Důrazně a často varoval všechny před zhoubným morem bolševismu. V Rusku se shodou okolností na malou chvíli setkal se svým vlastním koněm, který byl v Čechách zabavan a přidělen jistému důstojníkovi. Tento důstojník v Rusku padl a kůň běžel velkou vzdálenost podél linie fronty, kde našel svého pána. Oba měli ze setkání velkou radost. Koně však znovu vojáci zabavili a pan Vlček se s ním již nikdy nesetkal. Koně ho měli vůbec velmi rádi. V den jeho pohřbu vyváděli jako pominutí. Na hřbitov do Přibyslavi ho museli odvézt sousedovi koně...

úterý 25. listopadu 2014

Poslední Šemík u Vrbických

Do Smrdova přišli Šemíkovi pravděpodobně z nedaleké Vrbice a z Hor Vrbických. V dnešní Sázavce stojí dům č. 16, kterému místní někdy říkají "Vrbický". Od první poloviny 18. století do poloviny 19. století zde žil a hospodařil rod Šemíků. Počínaje Vítem následuje Jan starší (*1778), Jan mladší (*1799) a konče Josefem.
26. 10. 1855 se narodil Josef Šemík
Všechno chalupníci, čtvrtníci. Vít se do Smrdova pravděpodobně přiženil. Nevěsta Magdaléna Pazderáková patřila k rodině evangelíků a ti to neměli jednoduché, jak se dá odvodit z tehdejších zpovědních seznamů. Poslední v řadě u Vrbických Josef Šemík umírá předčasně rolu 1855. Jeho syn, pohrobek, se narodil v obci Kámen. Do matriky narozených byly dopsány dva datumy, o kterých jsem již dříve spekuloval. Po objevu zápisu v matrice oddaných farnosti Vlkaneč vím o něco víc.
Svatba Josefa a Marie v Kozohlodech č. 2
Zkusím hádat, jak se Josef Šemík do Kozohlod dostal. Datum 12. března 1874 v matrice narozených by mohl odpovídat době nástupu do vojenské služby. Sloužil u 14. praporu polních myslivců. Po návratu z vojny pracoval jako dělník v hospodářském dvoře v Hostovlicích. Poměrně pozdě, ve svých 29 letech, se žení v Kozohlodech. Nevěsta Marie, mladá vdova (24 let) po ševci Josefu Novákovi, žila v domě č. 2.

neděle 16. listopadu 2014

neděle 9. listopadu 2014

Listopadové bitvy

Dvě bitvy, dva datumy v historických análech. Ty dvě bitvy dělí 200 let. Obě byly na počátku velkého přerozdělení moci a majetku.
Ilustrace od neznámého autora z r. 1862
představující Vyšehrad v roce 1420
Roku 1420 došlo k prvním střetům husitů s vojskem přívrženců Zikmunda Lucemburského. Jarní střet u Sudoměře a bitka na Vítkově jsou dodnes známější než podzimní bitva u Vyšehradu. Asi proto, že husity nevedl 1. listopadu Jan Žižka, ale Hynek Krušina z Lichtenburka.
Doba vymknutá z kloubů, kdy páni jako Hynek Krušina nebo Mikuláš Trčka obratně vycházeli se stranou kališníků i s katolickými soupeři. V této době si Hynek Krušina upevňoval postavení ve Východních Čechách. Jeho rod v následujícím období ale nedosáhne vlivu a bohatství Trčků z Lípy.
Sadeler Egidius, Vyšehrad, mědiryt z roku 1606
Pohled od Pankráce
Po dobytí Vyšehradu kališníci toto místo proměnily v ruiny, které na dalších 200 let připomínaly, že husité uměli více bořit než budovat.
Roku 1421 byl poničen klášter ve Vilémově a začátkem roku následujícího po stíhací jízdě Německý Brod. To, co se dělo ve městě u řeky Sázavy, bylo asi i pro Jana Žižku přes míru, neboť o Velikonocích 1423 ve Vilémově sepsal pozvání na sjezd do Brodu.
Území, které kdysi ovládal Vilémovský klášter, vzal "pod ochranu" Mikuláš Trčka z Lípy. Dominium potomků Mikuláše se postupně zvětšovalo, a to i po bitvě, ke které došlo 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře. Začala válka později nazývaná jako Třicetiletá a s ní nové přerozdělování. Díky obratnosti manželky posledního z rodu Trčků se ještě v roce 1628 panství Trčků rozrůstá. Přichází rok 1634. Poslední z Trčků umírá a následující rok „pro rozličná provinění veliká proti císaři spáchaná, byl obviněn, a jeho statky vládě (fisku) připadly“. Někdy v této době se narodil Adam Šemík.

neděle 2. listopadu 2014

Vzpomínka na zemřelé

Voda, mráz a čas
Dnes se nebudu dlouze rozepisovat. Minule jsem tu zmínil pátrání v pražských matrikách. Psal jsem o dvou hrobech na hřbitově v Záběhlicích.

Právě se nacházíme v období, které nám připomíná, že bychom měli navštívit hroby našich zemřelých. Na hřbitovech jsou i místa, ke kterým zavítá jen náhodný kolemjdoucí nebo - rodopisec. Někdy narazíte na náhrobek, na kterém lze přečíst alespoň jméno rodiny, jako v případě hrobu Bedřišky Šemíkové (*1901 +1959).


Hrob č. 16
Někdy zůstává jen číslo hrobového místa.

To je i případ posledního odpočinku Karla a Jiřího. Oba byli do hrobu uloženi v roce 1962.

Věnujme tichou vzpomínku.