sobota 29. srpna 2015

Nejstarší pověsti české

Jedná se o nezkrácený přepis magnetofonového záznamu, který uvedl Vladimír Karbusický v knize Nejstarší pověsti české. Rozhovor byl zaznamenán s jedním místním občanem ve Stadicích, bájném to místě, odkud přišel Přemysl Oráč...

"Tak to setkání mělo, jak  ty starý lidi tady nám vyprávěli vždycky, jo, tak to mělo bejt támhle u toho stadického mlejna, jo. Tam taky stála dříveje ta líska... Ale támhle voral a právě tam šla ta cesta podle Bělý sem, a tam přišla ta deputace a tam von voral. Teď je to pole dělený dráhou, to byl celej ten komplex, to patřilo Přemyslovi, jo, to byl velkej statek. No a támhle zapích tu lísku, to, co je voznačený [tzn. u dnešního pomníku ve Stadicích], to leželo ladem. A ten královský pramen, ten je zasycenej, tam byla ta studánka. To musel bejt velkej statek. Můj otec mi vyprávěl takto vo tom Přemyslovi i že prej ten Přemysl jezdíval do Prahy študovat na tom šimlu, na tom Šemíku. No, a tam se zamiloval do tý Libuší, no a právě že ona byla vyššího původu a von nižšího..., von tady přeci už měl tu Vlastu v Košnově, ne, z čeho pak vypukla ta dívčí válka, tak aby ji nějak šikovně šálil, tak prej tam nechal toho šimla, von tu cestu znal a taky znal jeho hlas - a když tam se zavázanejma očima přišel..., tak když už byl blízko, tak začal řehtat.
Že prej to bylo takhle, jestli je to pravdivý, nevím, no, vodkaď to má, to vám nemůžu tvrdit, možny je to, vony takovýhle věci děly se dříve, je to úplně možný!"
(Dotaz na Vlastu)
"No přeci von měl tu Vlastu v Košově, ta vedla tu dříve tu dívčí válku! No a že študýroval v Praze, tak se seznámil s Libuší, no a tak ta láska musela bejt ňák šikovně přerušená, no tak prej tímto způsobem to provedli, to víte, lidi říkají mnoho, možná že je v tom něco pravdy, možná že ne, no."
(Dotaz: Libuše nejezdila  sem za ním? V noci?)
"Já nevím, spíš by bylo věrohodný tohle, že von tam jezdil a kůň tu cestu znal, že mu zavazoval oči, aby udělal ten hluk..., to je možný. A vo tom Přemyslu samotným, no tak tady v kronice není nic psáno, ani v těch starejch, církevních, co jsem měl."
[Byla to místní kronika s některými údaji o pomníku, který byl v 19. století na "Přemyslově poli" postaven]
(Dotaz na Přemyslovy volky)
"Jo , ty voli... To je zase ta volská skála, když dete do Strmic vod Stadic, tam je zatáčka a skála, co  je lom, a tam dneska eště prosákává voda, ta horní voda, a to říkají eště, že to je ten moč z těch volů. No ty voli zmizli, to si je asi někdo šikovně přivlastnil!  No to je pověst, to se neví, jak a kdy a co všechno na tom je pravdivého."
(Dotaz na lísku)
"Ty lísky měly stát u toho mlejna, víte tam vzadu, tam hraničí ten statek..., jesi ten mlejn tehdy byl, to se neví."
(Dotaz na obuv z lýčí, na mošnu)
"Jo, to bylo taky."

Zapsáno v srpnu 1962, archiv Ústavu etnografie a folkloristiky v Praze.

neděle 16. srpna 2015

Jmenovci

Narazit s naším příjmením na jmenovce, který má i stejné křestní jméno není běžné. Obvykle se jmenovci míjejí v čase a prostoru. Když se někdo jmenuje či jmenoval Jan nebo Josef, je na takové setkání určitá šance. Počítal jsem to dnes zkusmo a obou těchto jmen máme od roku 1651 v rodokmenu více jak 30. Neméně početná ženská jména jsou, tedy spíše byla, Anna a Marie (včetně Magdalén a Marií Magdalén).
Někdy jmenovci mohou při pátrání svést na špatnou stopu. To se mi stalo loni, když jsem dedukoval, odkud se mohla do Starého Kolína dostat rodina, ve které byly děti se jmény Růžena, Marie, Josef. Takové rodiny byly ovšem dvě, a tak jsem musel nedávmo svůj předpoklad poopravit. Růžena není typické jméno, ale na přelomu 19. a 20. století se narodily hned tři dívky tohoto jména v třech různých obcích (Ovesná Lhota, Bačkov, Bašta u Starého Kolína).
Tlf. seznamy z let 1969 a 1971
Podobně jsem se dostal na zcestí v případě jména Oldřich. Tady se jednalo dokonce o dva manželské páry. Oldřich a... Marie. Před dvěma roky jsem objevil, že manželé Oldřich a Marie Šemíkovi odpočívají na pražském hřbitově Malvazinky. Jenže o několik měsíců později jsem narazil na Oldřicha s Marií i na Olšanských hřbitovech. Situaci neulehčil ani telefonní seznam. V šedesátých letech 20. století žil jeden Oldřich na Vinohradech. Jenže na Vinohradech tehdy bydlel ještě jeden Oldřich. Oba žili s Marií, oba měli syny, kteří se jmenovali... Oldřich a Pavel. A tak jsem až do našeho letošního setkání ve Lhotě žil v přesvědčení, že se jedná o jednu rodinu. Až upozornění od Michala Šemíka a cesta do Zadní Třebaně mě přivedlo na správnou cestu.
Při rozhovorech s pražskými Šemíky jsem nabyl dojmu, že by i někteří z nich na naše setkání přišli, ale muselo by být někde v Praze. Koneckonců máme třetinu roku od posledního srazu za sebou, a tak bychom pomalu mohli přemýšlet, zda se příští rok opět sejdeme. Co říkáte? Klidně to sem i pod článek napiště :-)

čtvrtek 13. srpna 2015

Bašta ve Starém Kolíně

Před rokem jsme pátrali v kolínském okresním archivu a hledali jsme rodinu žijící po I. světové válce ve Starém Kolíně, přesněji v části zvané Bašta. Tehdy jsme skutečně ve sčítacích operátech z roku 1921 našli jednu rodinu. Na čp. 29 bydlel Karel Šemík, jeho žena Marie, dcera Blažena a zeť Josef Pánek.
(Nový) Kolín
Od roku 1845 odděluje Starý Kolín a Baštu hlavní železniční trať Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová. Ta je spojena se jménem stavitelem Jana Pernera, rodáka z Bratčic nedaleko Čáslavi. Již jsem v minulosti zmiňoval, že několik příslušníků klanu Šemíků odešlo za prací právě na dráhu.
Karel mezi ně také patřil. Na železnici pracoval i jeho zeť Josef. Původně jsme hledali ale jiná jména. V první zprávě od pamětnice bylo totiž... "paní Růženka si vzala za muže bednáře a měli jednu dceru, která tady zemřela a pak oba dva odjeli do Ameriky... mé tety babička se jmenovala Aloisie Šemíková a provdala se za pana Bínu ve Starém Kolíně. Bínovi tady bydleli, to si pamatuji, ale vídala jsem již jen pana Bínu. Tito tři - Růženka, Marie a Josef - by měli být sourozenci Aloisie, babičky mé tety." Teta žije v Pardubicích a před několika týdny jsem s ní telefonicky hovořil. Potvrdil jsem si s ní mnohé z toho, co jsem zjistil v oblastním archivu v Praze a na matrice v Kolíně. To ale předbíhám.
Před rokem jsem se dostal do mrtvého bodu, protože jsem hledal svatbu Růženy Šemíkové, ke které mělo dojít v roce 1932. Jenže to byla jiná Růžena, mnohem mladší, než námi hledaná. Tehdejší pátrání na kolínské matrice nebylo úspěšné. Nechal jsem to "uležet" až do té doby, než jsem náhodou objevil na stránkách Familysearch záznam o úmrtí Josefa Šemíka ze Starého Kolína.
Josef (*1886 +1942), otec Karel, manželka Anna
Tady musím uvést, že staré matriky Starého Kolína a Bašet jsou zatíženy skutečností, že ještě začátkem 19. století ležel Starý Kolín v Kouřimském kraji a osada Bašta v kraji Čáslavském. Je to patrné na mapě Stabilního katastru z roku 1841.
Stabilní katastr - indikační skica již s nakreslenou trasou dráhy
Protože byl dnešní Starý Kolín takto rozdělen, matriky byly vedeny pro obě části zvlášť. Jestliže poslední matrika narozených dostupná v SOA Praha pro Starý Kolín je z let 1859 - 1910, pro Baštu končí rokem 1877. U svateb je to jinak. Bašta končí v SOA Praha rokem 1908, Starý Kolín rokem 1876. Novější matriky jsou ještě mezi "živými" na radnici v Kolíně.
Nejdřive jsem se vydal na pražský Chodovec, protože hledané matriky pro Baštu nejsou zdigitalizované. Našel jsem svatbu Růženy s Václavem Fialou, která se konala v lednu 1902 i oddavky jejích rodičů Karla a Marie Vokřálové z ledna roku 1882.
Další pátrání pokračovalo v živých matrikách na městském úřadu v Kolíně. Objevili jsme s ochotnou paní matrikářkou Josefa Šemíka (*16.7.1885), Aloisii Šemíkovou (*27.12.1887), Marii Šemíkovou (*3.6.1890), Františka Šemíka (*5.4.1894) a Blaženu Šemíkovou (*19.6.1895). Všichni přišli na svět ve Starém Kolíně - části Bašta. Nakonec se podařilo dohledat i narození Růženy Šemíkové.
4.12.1882 narozena a o dva dny později pokřtěna Růžena Šemíková
Vnučka Aloisie si vzpomněla na všechny sourozence. Jen jméno František jí nic neříkalo. To by mohlo znamenat, že opravdu přišel o život za války, jak uvádí novinový článeček v únoru 1916.
V c.k. garnis. nemocnici čís. 11 zemřel František Šemík
Hledání Františkova úmrtí ve vojenských matrikách nebylo zatím úspěšné. V roce 1921 při sčítání obyvatel Růžena, Josef a Marie ve Starém Kolíně chyběli. Žili už nějaký ten rok v USA. V rodině zde ve Starém Kolíně se na ně ale nezapomnělo. Snad Marie i někdy později přijela na návštěvu do rodné země. Josef zemřel 17.4.1942 v Chicagu, jak výše uvedeno. Rok narození je v amerických zdrojích ale chybně o rok posunut.

sobota 8. srpna 2015

Vzestup a pád Trčků z Lípy

Před měsícem jsem popisoval, co se odehrávalo v okolí Vrbice ve druhé polovině 16. století. V období, které následovalo, spadala Vrbice několik let do rozsáhlému panství rodu Trčků z Lípy. V té době bylo jedním z největších. Pokusil jsem se rozsah tohoto panství zanést do mapy. Vycházel jsem zejména z díla Tomáše Bílka Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. V době, kdy se - neznámo kde - narodil Adam Šemík, sahalo Trčkovské dominium jenom na Vysočině od Větrného Jeníkova po Jeníkov Golčův. Oblast mezi Lichnicí a Lipnicí. Hrady, jejichž dominantní siluety jsou dodnes zdaleka viditelné. Rodiče Adama Šemíka mohli přesídlit v době války z území, kde panoval rod Trčků z Lipé. Jediným záchytným bodem je, že Jan Šemík (otec nebo strýc Adama) byl panským myslivcem.

Mapa bývalého panství Trčků (rok 1636)

V pobělohorské době byly některé vesnice dost vylidněné a pobořené, takže je majitelé panství osazovali lidmi z jiných svých panství, kde bylo lidí více. Trčkové měli velká panství kromě Vysočiny ještě ve východních Čechách (Opočno, Smiřice, Náchod, Nové Město nad Metují). Menší majetky vlastnili ve středních Čechách (Kounice u Českého Brodu) a na Litoměřicku. Území, odkud mohl příjít Šemík na Hory Vrbické a do Smrdova, bylo tedy rozsáhlé.
Jedny z prvních vesnic, které rod získal již v roce 1436, byly Dobrnice a Leština. Jedním z posledních zisků byla roku 1628 tvrz Vrbice s Horami. Trčkové jsou na vrcholu moci. Šest let před tím, co rod vymře po meči. Jan Rudolf Trčka je posledním mužem rodu, jehož vzestup začal v období husitství a skončí po necelých 200 letech uprostřed třicetileté války. Jan Rudolf (Bílek ho nazývá starým Trčkou), hrabě z Lípy, je v té době císařským radou, komorníkem a zemským soudcem v království Českém.
Světlá nad Sázavou - vlevo kostel sv. Václava, vpravo zámek
Přitom po bitvě na Bílé hoře byl 20. února 1621 na rozkaz knížete z Lichtenštejna zajat. Nebylo mu však dokázáno spolčení s odbojnými povstalci, a tak byl z domácího vězení propuštěn a jeho majetek nebyl (prozatím) postižen konfiskací. Jistě v tom hrála svou roli i přímluva jeho manželky Marie Magdaleny, dcery Ladislava Popela z Lobkovic. "Zlá Manda", jak ji údajně přezdívali poddaní, měla značný obchodní talent, díky němuž dokázala nashromáždil značné jmění. V té době především díky levně kupovaným zkonfiskovaným statkům. Marie Magdalena v lednu 1633 zemřela ve Světlé, kde byla také pravděpodobně pohřbena.
V únoru následujícího roku je v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna. Ve stejný čas na stejném místě byl i Adam Erdman Trčka, syn Jana Rudolfa. Tomáš Bílek ho nazývá mladým Trčkou. Trčkovské dědictví se stalo složitým problémem, protože Adamu Erdmanovi v době jeho smrti patřila jen menší část trčkovského majetku a jeho bratru Vilémovi nepatřilo vůbec nic. Vilém Trčka zemřel náhle na jaře roku 1634 a proti Janu Rudolfu Trčkovi byl zahájen proces pro velezradu.

středa 22. července 2015

Gentleman

Národní listy, 9.7.1933, str. 5, soudnička otištěná pod značkou —b—

SOUDNÍ SÍŇ.

Nalezené poctivě odevzdati.

Teprve 19. března ráno, když strhával lístek nástěnného kalendáře, zjistil pan Šemík nemilou věc: zapomněl poslati blahopřání svému nejlepšímu příteli Josefu X. Mrzelo ho to a společně s chotí svou milovanou přemýšlel, jak toto opomenutí napravit, neboť právě tehdy jim velmi záleželo na jakési přímluvě pana X.
Záběr z filmu Vražda v Ostrovní ulici (1933)
Konečně paní Šemíková přišla na nápad přímo originelní: budeme mu gratulovat telefonem! Hned z rána, dříve než dostane poštu!
Dohodnuto, vykonáno. Protože doma telefonu neměli, běželi manželé Šemíkovi s blahopřáním do nejbližší telefonní budky. Nejprve vstoupila paní choť. Sama, neboť ani do budky staršího typu by se vedle ní nikdo nevešel. Sotva však vnikla dovnitř, ozval se ječivý projev jejího údivu. V budce ležela zapomenutá dámská kabelka!
Při zběžném nahlédnutí shledali, že v kabelce je asi 200 Kč, v jedné přihrádce zrcátko, pudřenka a kalendářích a ve druhé jakési papíry. Pan Šemík se rozhodl, že donese kabelku na nejbližší policejní strážnici, a paní ať zatím počká u telefonní budky pro případ, že by se majitelka zapomenuté kabelky vrátila, aby se ihned dověděla, co se s kabelkou stalo.
Netrvalo vskutku ani pět minut, a už objevila se u budky mladá hezká panička, celá uřícená a vyděšená, a jako divoká orlice vletěla dovnitř.
„Paní, nezapomněla jste tu něco?“ ozval se za ní měkce vlídný hlas mohutné paní Šemíkové.
„Ano, ano… kabelku… kabelku.“
„Jaká byla?“ zkoušela paní Šemíková polekanou paní.
„Taková z ještěra… asi takováhle…“
„Tu teda právě teď nese můj miž na policejní stanici.“
„Cože? Kam? Na po-li-ci-i?...“
„Kam jinam? Přece si ji jako poctiví nálezci nenecháme, že jo, já mám svých kabelek dost. A hlídat vám ji taky nebudeme.“
Mladá paní však poslední věty už neslyšela. Jen se mihla za roh, kudy před chvílí kráčel pan Šemík na policejní strážnici odevzdati nález.
Šel. Ale než tam došel, podíval se ještě jednou, sám, do nalezené kabelky, a hlavně do té její přihrádky, kde byly papíry. Fjúúú! – zahvízdl si v překvapení. Byly to milostné dopisy, obsahu hned na první pohled příliš povážlivého, a mezi nimi tři snímky překrásné mladé ženy, každý jiný, ale všechny v jediném úboru, t. zv. Evině…
Pan Šemík se dlouho nerozmýšlel. Je přece gentleman a nedovolí, aby se v těchto intimitách mladé a krásné ženy hrabali na policii! Nechá tam svou adresu, a jestli se ta dáma přihlásí až zítra, to budou strejci večer „U zvonu“ koukat, jakou má „přítelkyni“! S tímto dobrým předsevzetím pak zastrčil svazeček dopisů se snímky do náprsní kapsy.
Právě když s ním na policii sepisovali protokol, vpadla dovnitř ona mladá paní. Pan Šemík ji poznal ihned a ačkoli ji živoucí mohl srovnávati s fotografiemi pouze od mikádka ke krku, usoudil mimo veškery pochyby, že ve skutečnosti je ještě krásnější než na těch obrázcích.
Šťastná uchopila kabelku a klesla na židli. Jakmile však kabelku otevřela, zděšeně vykřikla. Dopisy! Dopisy byly pryč!
A v této chvíli se objevila ve dveřích policejní strážnice paní Šemíková.
Nevím, pánové, co byste v tak kritické chvilce učinili, ale pan Šemík, věren slavnému jménu onoho svého jmenovce, který s Horymírem seskočil se skály vyšehradské, přeplaval Vltavu a pádil k Radotínu, byl ihned rozhodnut zůstat gentlemanem. Jidášsky zapřel dopisy, prohlásil, že nic víc tam nebylo, podepsal a šel. Obě dámy šly za ním. Jedna měla pochyby, zda ty dopisy má — to mladá paní, vlastnice kabelky. Druhá měla o tom jistotu — to jeho vlastní choť. Vždyť ty dopisy před chvilkou viděla, třeba jen tak letmo, v balíčku.
„Milostivá paní,“ začal pan Šemík, když kousek poodešli, „nemějte žádných obav. Ty dopisy mám, tady jsou — a při tom si poklepal na levou stranu prsou, — nemohl jsem vás přece nechat kompromitovat před policií.
„Kompromitovat?“ — Jako by blesk vletěl do rozložité bytosti paní Šemíkové. Zvědavost, podezření, hrůza proběhly jí duší i tělem. A to zas ne! Žádné tajnůstkářství! Ven s tím! Čili:
„Tak necamrej a ukaž, co v tom je!“
Nyní však zase mladá paní zaprotestovala:
„Ne, prosím vás, ne… neukazujte to…!“
Paní Šemíková zvítězila, neboť vytrhla balíček svému manželu z ruky, než jej mohl podati krásné paní. V zápětí se obě dámy o balíček servaly, ale to už paní Šemíková spatřila na vlastní oči, jaká tahle paní je, když se svlékne.
Co následovalo, tvořilo předmět žaloby pro urážku na cti u okresního soudu. Žalovala ta krásná, mladá paní, neboť jinak to ani nešlo, když paní Šemíková na ní před celým …. náměstím křičela, že je cumploch a fena nestydatá, což byly nejněžnější výrazy, jimiž ji zasypala, a ke všemu se právě v té chvíli docela na blízku objevily dvě dámy z téhož domu, kde mladá paní bydlí.
„Nešlo by to nějak smířit?“ ozval se nesměle soudcův hlas.
„Nešlo!“ zaznělo rezolutně zleva.
„Nešlo…“ opáčil ženský hlas zprava. „Ona, prosím, neměla na tom dost, že mi takhle sprostě vynadala, ale šla ještě s těmi dopisy k mému manželu, a dala mu je a já teď mám rozvod!...“
„Dost!!! Ticho!!!...“
Pan Šemík, vyslýchán jako svědek, si posteskl:
„Já jsem chtěl být gentleman a takhle to dopadlo…“
„Tak ses nemusil ženit!“ zahýřil opět soudní síní zvučný hlas jeho paní choti. Načež následovala odmlka, při níž zcela patrně nejen pan Šemík, nýbrž i slavný soud v duchu řešili otázku, proč asi nesmí býti gentlemanem muž ženatý.
Paní Šemíková dostala 200 Kč pokuty a to vzhledem k surovosti svých nadávek a veřejnému pohoršení bezpodminečně.
Tak se dnes u nás odměňuje poctivost! Naleznete-li něco, odvedete to, kam co patří, a ještě za to zaplatíte dvě stovky, a nemáte-li jich, zavřou vás. Není už, jářku, na čase, reorganizovat nejen státní soud, nýbrž i okresní trestní?
—b—

sobota 18. července 2015

Přestupek nebo trestný čin?

~ . ~ . ~ . ~ . ~ . ~
Zatajený nález. Václav Semík a Jan Havel našli cestou do Kutné Hory v papíru zavinuté dva prsteny v ceně 20 zl. a 9 zl. a 3 papírové zlatky. Nález zamlčeli a stejným dílem o věci se rozdělili. Toho dopátrala se majitelka ztracených prstenů Barb. Fialová a nemohouc po dobrém pohnout nálezce k navrácení zadrženého majetku, učinila oznámení. Státní zastupitelstvo v Kutné Hoře zažalovalo oba s ohledem na cenu zadržených věcí v obnosu 32 zl. pro zločin podvodu. Krajský soud ale odsoudil je pouze přestupek podvodu z důvodu, že o věci nalezené se rozdělili a viníku vpočtena může být pouze cena, již má věc od něho zadržená, tedy v tomto případu ne přes 25 zl.
Bývalý krajský, dnes Okresní soud
v Kutné Hoře
Proti rozsudku podalo státní návladnictví stížnost zmateční. Při líčení dovozoval generální advokát dr. Sacher, že není po právu, klade-li se při rozdělení nálezu každému nálezci pouze cena předmětu od něho podrženého za vinu. Učinili nález společně a společně rozdělili se o věci nalezené, měli tudíž oba úmysl poškoditi majitelku o 32 zl. a úmysl ten je při krádeži rozhodujícím, poněvadž důsledně dle právního náhledu krajského soudu v Kutné Hoře mohla by se takto snížiti každá krádež v jakékoli výši na pouhý přestupek rozdělením ukradeného majetku na jednotlivé pachatele pod zákonem stanovený hrdelní obnos, což již samo sebou odporuje duchu zákona. Soud kasační zrušil rozsudek krajského soudu v Kutné Hoře a odsoudil oba viníky pro zločin zpronevěření na tři neděle do zostřeného žaláře.
Národní listy
datum vydání výtisku: 23.6.1884

Budova dnešního okresního soudu byla postavena v empírovém stylu ve 30-40 letech 19. století. Stavba byla od začátku určena jako objekt krajského soudu (tehdy nazývaný soud krajínský). Obsahovala proto také vězeňské křídlo pro vazební věci a pro výkon krátkodobých trestů odnětí svobody. S největší pravděpodobností byl projektantem tehdy začínající stavitel Benedikt Škvor, který později vstoupil do služeb knížat z Auerspergů a podílel se na přestavbě jejich zámků ve Žlebech a Slatiňanech. Tehdejší okresní soud měl sídlo v dnešním Spolkovém domě, ale měl i některé kanceláře v budově krajského soudu.

Zda novinář vynechal v soudničce háček nad písmenem "S" můžeme jen domýšlet. Pro zajímavost uvedu všechny Václavy, které máme v našem klanu.
Ancestry a klan Šemíků ve verzi 17

čtvrtek 16. července 2015

Překvapivé rozuzlení

Někdy se můžeme posunou, aniž bychom našli informaci na internetu, aniž bychom museli navštívit patřičný archiv.
24.7.1943, Oldřich Šemík & Marie Sušická, Studená u Telče
Nedávno jsem popisoval, jak se nám podařilo kontaktovat potomky Šemíků z Jiříkova, vísky ležící mezi obcemi Habry a Kámen. U oddacího listu prázdné místo v kolonce "Vater - Otec" znamená, že ženich Oldřich Šemík zdědil příjmení po matce Anežce. Nebudu se pouštět do podrobného pátrání po biologickém otci. Snad jen zmíním vzpomínku pamětnice, kdy otcem Oldřicha měl být některý z vojáků, který se nevrátil po konci světové války domů. V Jiříkově stojí památník a na něm jména sedmi místních mužů, kteří se stali obětí prvního velkého válečného konfliktu ve 20. století. Oldřich se narodil 28. června roku 1918.

Nedávno zveřejněná kartototéka padlých v 1. světové válce nám umožnila dohledat některé jiříkovské muže, jejichž jména jsou připomínána na památníku. Ne všechny se podařilo dohledat. Je zajímavé, že Jan i Josef Bártovi zemřeli v nedaleké Čáslavi, resp. Kutné Hoře.
Karel Šemík  (*1897) zemřel velmi mladý, ale bohužel jsem nenalezl o okolnostech jeho smrti nic bližšího. Paní Jiřina Šemíková si nevzpomíná, že by se o Karlovi doma mluvilo.
Václav Šemík (*1863) původem z Bačkova
Zato si vzpomíná na návštěvy u příbuzných v Krupé. Někdy na začátku let šedesátých tam pravděpodobně žil Oldřichův strýc Antonín s rodinou. Již dlouho jsem měl Šemíky z Knyku zařazené s otazníkem. Odkud do obce nedaleko od Krupé přišli? Podle všeho z Jiříkova. Z čeho tak usuzuji? Jiřina Šemíková, můj strýc z Rozsochatce i potomci Františka Šemíka z Knyku vzpomínají na dobrovolného hasiče, který jako mladý tragicky zemřel (kolem roku 1962?) v Krupé. Nevím, zda v Horní či Dolní. Na to by nám mohla odpovědět živá matrika zemřelých v Havlíčkově Brodě. Právě způsob odchodu Jana Šemíka z tohoto světa mi pomohl po více jak 50 letech dedukovat, kdo byli jeho rodiče a prarodiče. Podle vzpomínek příbuzných se Jan narodil v osadě Pouch u Kojetína.