středa 22. července 2015

Gentleman

Národní listy, 9.7.1933, str. 5, soudnička otištěná pod značkou —b—

SOUDNÍ SÍŇ.

Nalezené poctivě odevzdati.

Teprve 19. března ráno, když strhával lístek nástěnného kalendáře, zjistil pan Šemík nemilou věc: zapomněl poslati blahopřání svému nejlepšímu příteli Josefu X. Mrzelo ho to a společně s chotí svou milovanou přemýšlel, jak toto opomenutí napravit, neboť právě tehdy jim velmi záleželo na jakési přímluvě pana X.
Záběr z filmu Vražda v Ostrovní ulici (1933)
Konečně paní Šemíková přišla na nápad přímo originelní: budeme mu gratulovat telefonem! Hned z rána, dříve než dostane poštu!
Dohodnuto, vykonáno. Protože doma telefonu neměli, běželi manželé Šemíkovi s blahopřáním do nejbližší telefonní budky. Nejprve vstoupila paní choť. Sama, neboť ani do budky staršího typu by se vedle ní nikdo nevešel. Sotva však vnikla dovnitř, ozval se ječivý projev jejího údivu. V budce ležela zapomenutá dámská kabelka!
Při zběžném nahlédnutí shledali, že v kabelce je asi 200 Kč, v jedné přihrádce zrcátko, pudřenka a kalendářích a ve druhé jakési papíry. Pan Šemík se rozhodl, že donese kabelku na nejbližší policejní strážnici, a paní ať zatím počká u telefonní budky pro případ, že by se majitelka zapomenuté kabelky vrátila, aby se ihned dověděla, co se s kabelkou stalo.
Netrvalo vskutku ani pět minut, a už objevila se u budky mladá hezká panička, celá uřícená a vyděšená, a jako divoká orlice vletěla dovnitř.
„Paní, nezapomněla jste tu něco?“ ozval se za ní měkce vlídný hlas mohutné paní Šemíkové.
„Ano, ano… kabelku… kabelku.“
„Jaká byla?“ zkoušela paní Šemíková polekanou paní.
„Taková z ještěra… asi takováhle…“
„Tu teda právě teď nese můj miž na policejní stanici.“
„Cože? Kam? Na po-li-ci-i?...“
„Kam jinam? Přece si ji jako poctiví nálezci nenecháme, že jo, já mám svých kabelek dost. A hlídat vám ji taky nebudeme.“
Mladá paní však poslední věty už neslyšela. Jen se mihla za roh, kudy před chvílí kráčel pan Šemík na policejní strážnici odevzdati nález.
Šel. Ale než tam došel, podíval se ještě jednou, sám, do nalezené kabelky, a hlavně do té její přihrádky, kde byly papíry. Fjúúú! – zahvízdl si v překvapení. Byly to milostné dopisy, obsahu hned na první pohled příliš povážlivého, a mezi nimi tři snímky překrásné mladé ženy, každý jiný, ale všechny v jediném úboru, t. zv. Evině…
Pan Šemík se dlouho nerozmýšlel. Je přece gentleman a nedovolí, aby se v těchto intimitách mladé a krásné ženy hrabali na policii! Nechá tam svou adresu, a jestli se ta dáma přihlásí až zítra, to budou strejci večer „U zvonu“ koukat, jakou má „přítelkyni“! S tímto dobrým předsevzetím pak zastrčil svazeček dopisů se snímky do náprsní kapsy.
Právě když s ním na policii sepisovali protokol, vpadla dovnitř ona mladá paní. Pan Šemík ji poznal ihned a ačkoli ji živoucí mohl srovnávati s fotografiemi pouze od mikádka ke krku, usoudil mimo veškery pochyby, že ve skutečnosti je ještě krásnější než na těch obrázcích.
Šťastná uchopila kabelku a klesla na židli. Jakmile však kabelku otevřela, zděšeně vykřikla. Dopisy! Dopisy byly pryč!
A v této chvíli se objevila ve dveřích policejní strážnice paní Šemíková.
Nevím, pánové, co byste v tak kritické chvilce učinili, ale pan Šemík, věren slavnému jménu onoho svého jmenovce, který s Horymírem seskočil se skály vyšehradské, přeplaval Vltavu a pádil k Radotínu, byl ihned rozhodnut zůstat gentlemanem. Jidášsky zapřel dopisy, prohlásil, že nic víc tam nebylo, podepsal a šel. Obě dámy šly za ním. Jedna měla pochyby, zda ty dopisy má — to mladá paní, vlastnice kabelky. Druhá měla o tom jistotu — to jeho vlastní choť. Vždyť ty dopisy před chvilkou viděla, třeba jen tak letmo, v balíčku.
„Milostivá paní,“ začal pan Šemík, když kousek poodešli, „nemějte žádných obav. Ty dopisy mám, tady jsou — a při tom si poklepal na levou stranu prsou, — nemohl jsem vás přece nechat kompromitovat před policií.
„Kompromitovat?“ — Jako by blesk vletěl do rozložité bytosti paní Šemíkové. Zvědavost, podezření, hrůza proběhly jí duší i tělem. A to zas ne! Žádné tajnůstkářství! Ven s tím! Čili:
„Tak necamrej a ukaž, co v tom je!“
Nyní však zase mladá paní zaprotestovala:
„Ne, prosím vás, ne… neukazujte to…!“
Paní Šemíková zvítězila, neboť vytrhla balíček svému manželu z ruky, než jej mohl podati krásné paní. V zápětí se obě dámy o balíček servaly, ale to už paní Šemíková spatřila na vlastní oči, jaká tahle paní je, když se svlékne.
Co následovalo, tvořilo předmět žaloby pro urážku na cti u okresního soudu. Žalovala ta krásná, mladá paní, neboť jinak to ani nešlo, když paní Šemíková na ní před celým …. náměstím křičela, že je cumploch a fena nestydatá, což byly nejněžnější výrazy, jimiž ji zasypala, a ke všemu se právě v té chvíli docela na blízku objevily dvě dámy z téhož domu, kde mladá paní bydlí.
„Nešlo by to nějak smířit?“ ozval se nesměle soudcův hlas.
„Nešlo!“ zaznělo rezolutně zleva.
„Nešlo…“ opáčil ženský hlas zprava. „Ona, prosím, neměla na tom dost, že mi takhle sprostě vynadala, ale šla ještě s těmi dopisy k mému manželu, a dala mu je a já teď mám rozvod!...“
„Dost!!! Ticho!!!...“
Pan Šemík, vyslýchán jako svědek, si posteskl:
„Já jsem chtěl být gentleman a takhle to dopadlo…“
„Tak ses nemusil ženit!“ zahýřil opět soudní síní zvučný hlas jeho paní choti. Načež následovala odmlka, při níž zcela patrně nejen pan Šemík, nýbrž i slavný soud v duchu řešili otázku, proč asi nesmí býti gentlemanem muž ženatý.
Paní Šemíková dostala 200 Kč pokuty a to vzhledem k surovosti svých nadávek a veřejnému pohoršení bezpodminečně.
Tak se dnes u nás odměňuje poctivost! Naleznete-li něco, odvedete to, kam co patří, a ještě za to zaplatíte dvě stovky, a nemáte-li jich, zavřou vás. Není už, jářku, na čase, reorganizovat nejen státní soud, nýbrž i okresní trestní?
—b—

sobota 18. července 2015

Přestupek nebo trestný čin?

~ . ~ . ~ . ~ . ~ . ~
Zatajený nález. Václav Semík a Jan Havel našli cestou do Kutné Hory v papíru zavinuté dva prsteny v ceně 20 zl. a 9 zl. a 3 papírové zlatky. Nález zamlčeli a stejným dílem o věci se rozdělili. Toho dopátrala se majitelka ztracených prstenů Barb. Fialová a nemohouc po dobrém pohnout nálezce k navrácení zadrženého majetku, učinila oznámení. Státní zastupitelstvo v Kutné Hoře zažalovalo oba s ohledem na cenu zadržených věcí v obnosu 32 zl. pro zločin podvodu. Krajský soud ale odsoudil je pouze přestupek podvodu z důvodu, že o věci nalezené se rozdělili a viníku vpočtena může být pouze cena, již má věc od něho zadržená, tedy v tomto případu ne přes 25 zl.
Bývalý krajský, dnes Okresní soud
v Kutné Hoře
Proti rozsudku podalo státní návladnictví stížnost zmateční. Při líčení dovozoval generální advokát dr. Sacher, že není po právu, klade-li se při rozdělení nálezu každému nálezci pouze cena předmětu od něho podrženého za vinu. Učinili nález společně a společně rozdělili se o věci nalezené, měli tudíž oba úmysl poškoditi majitelku o 32 zl. a úmysl ten je při krádeži rozhodujícím, poněvadž důsledně dle právního náhledu krajského soudu v Kutné Hoře mohla by se takto snížiti každá krádež v jakékoli výši na pouhý přestupek rozdělením ukradeného majetku na jednotlivé pachatele pod zákonem stanovený hrdelní obnos, což již samo sebou odporuje duchu zákona. Soud kasační zrušil rozsudek krajského soudu v Kutné Hoře a odsoudil oba viníky pro zločin zpronevěření na tři neděle do zostřeného žaláře.
Národní listy
datum vydání výtisku: 23.6.1884

Budova dnešního okresního soudu byla postavena v empírovém stylu ve 30-40 letech 19. století. Stavba byla od začátku určena jako objekt krajského soudu (tehdy nazývaný soud krajínský). Obsahovala proto také vězeňské křídlo pro vazební věci a pro výkon krátkodobých trestů odnětí svobody. S největší pravděpodobností byl projektantem tehdy začínající stavitel Benedikt Škvor, který později vstoupil do služeb knížat z Auerspergů a podílel se na přestavbě jejich zámků ve Žlebech a Slatiňanech. Tehdejší okresní soud měl sídlo v dnešním Spolkovém domě, ale měl i některé kanceláře v budově krajského soudu.

Zda novinář vynechal v soudničce háček nad písmenem "S" můžeme jen domýšlet. Pro zajímavost uvedu všechny Václavy, které máme v našem klanu.
Ancestry a klan Šemíků ve verzi 17

čtvrtek 16. července 2015

Překvapivé rozuzlení

Někdy se můžeme posunou, aniž bychom našli informaci na internetu, aniž bychom museli navštívit patřičný archiv.
24.7.1943, Oldřich Šemík & Marie Sušická, Studená u Telče
Nedávno jsem popisoval, jak se nám podařilo kontaktovat potomky Šemíků z Jiříkova, vísky ležící mezi obcemi Habry a Kámen. U oddacího listu prázdné místo v kolonce "Vater - Otec" znamená, že ženich Oldřich Šemík zdědil příjmení po matce Anežce. Nebudu se pouštět do podrobného pátrání po biologickém otci. Snad jen zmíním vzpomínku pamětnice, kdy otcem Oldřicha měl být některý z vojáků, který se nevrátil po konci světové války domů. V Jiříkově stojí památník a na něm jména sedmi místních mužů, kteří se stali obětí prvního velkého válečného konfliktu ve 20. století. Oldřich se narodil 28. června roku 1918.

Nedávno zveřejněná kartototéka padlých v 1. světové válce nám umožnila dohledat některé jiříkovské muže, jejichž jména jsou připomínána na památníku. Ne všechny se podařilo dohledat. Je zajímavé, že Jan i Josef Bártovi zemřeli v nedaleké Čáslavi, resp. Kutné Hoře.
Karel Šemík  (*1897) zemřel velmi mladý, ale bohužel jsem nenalezl o okolnostech jeho smrti nic bližšího. Paní Jiřina Šemíková si nevzpomíná, že by se o Karlovi doma mluvilo.
Václav Šemík (*1863) původem z Bačkova
Zato si vzpomíná na návštěvy u příbuzných v Krupé. Někdy na začátku let šedesátých tam pravděpodobně žil Oldřichův strýc Antonín s rodinou. Již dlouho jsem měl Šemíky z Knyku zařazené s otazníkem. Odkud do obce nedaleko od Krupé přišli? Podle všeho z Jiříkova. Z čeho tak usuzuji? Jiřina Šemíková, můj strýc z Rozsochatce i potomci Františka Šemíka z Knyku vzpomínají na dobrovolného hasiče, který jako mladý tragicky zemřel (kolem roku 1962?) v Krupé. Nevím, zda v Horní či Dolní. Na to by nám mohla odpovědět živá matrika zemřelých v Havlíčkově Brodě. Právě způsob odchodu Jana Šemíka z tohoto světa mi pomohl po více jak 50 letech dedukovat, kdo byli jeho rodiče a prarodiče. Podle vzpomínek příbuzných se Jan narodil v osadě Pouch u Kojetína.

sobota 11. července 2015

Hory Stříbrné

Ve středověku bylo město Jihlava známé těžbou stříbra. Bylo také spojeno s právním kodexem popisující tzv. horní regál. V pozdější době, to už na počátku novověku, se stal známým centrem hornického dění Jáchymov. Právo "horní" se tehdy měnilo z jihlavského na jáchymovské. Těžebním městům kralovala Kutná Hora, kde se těžilo nejdéle a kde byla i známá mincovna - Vlašský dvůr.
Už méně je známé, že se ve druhé polovině 13. století těžilo stříbro na Havlíčkobrodsku. V doméně rodu Lichtenburků, který tehdy opanoval tento kraj, bylo však víceméně za 50 let vytěženo. Horníci a další řemeslníci spojení s těžbou stříbronosné rudy se přesunuli dál na západ k Horám Kutným. Lichtenburkové na počátku 14. století okolí Brodu opustili. Nevýnosné zásoby stříbra k tomu jistě také přispěly.
mapy.cz

Po více jak 200 letech zde v kraji po Lichtenburcích zbyla šlechtická sídla Lichnice a Lipnice. Doba si však žádala větší pohodlí, a tak se hrady a tvrze přestavovaly na zámky. Někde uprostřed na spojnici Lipnice - Lichnice leží ves Vrbice. V době renesance i zde došlo k přestavbě tvrze na zámeček, u kterého byl i hospodářský dvůr. Nedaleko odtud se v půli 16. století počalo těžit stříbro. Ne sice ve velkém rozsahu, ale přesto zaznamenáníhodném. To místo bylo známé jako Hory Knínické, později Hory Vrbické.

Fotografie římsového kachle nalezeného roku 1912
(vystaveno v čáslavském muzeu)
Dnes v tomto místě zbyl opuštěný rozpadající se dvůr a místní jméno Hory. Proti toku času se vydal na konci 19. století čáslavský archeolog Kliment Čermák a našel zde ještě zbytky obydlí z malé osady, původně asi hornické. Při nevelkém výzkumu nalezl zlomky malovaného talíře, zlomky keramiky, kamnové kachle a hornická želízka. Trosky domů, které Čermák popisuje jako stavení s černou kuchyní uprostřed a dvou světnicích po každé straně se do dnešní doby nedochovaly žádné stopy. Možná v jednom takovém stavení žil v roce 1651 myslivec Jan Šemík s rodinou.
Mapa dolů (štol, šachet) v minulosti
O více jak sto let dříve roku 1547 Burian Voneš z Hostomic a na Vrbici žádá o "frystung", tedy povolení k těžbě podle horního práva. V okolí se patrně dobývalo již dříve. Víme o aktivitách Buriana Ledečského z Říčan v první polovině 16. století. To bylo JZ směrem od spojnice Číhošť - Kynice na ledečském panství. Můžeme například  jmenovat dílo Nový život v Nezdíně s délkou téměř 500 m nebo číhošťské šachty, z nichž nejhlubší je šachta sv. Jana Nepomuckého s hloubkou přes 60 m. V této šachtě se také stalo v listopadu 1783 neštěstí, kdy při oklepávání nadloží byl zabit havíř Josef Farma.
Mapa se zakreslenými důlními pásmy
(kresba J. Starý)
Nás nyní ale zajímá dvůr Hora, kde byly čtyři šachty – Horská čili Danielova, Čáslavská, Netrusovská, Nepřízeň a hloubení sv. Prokopa. Dosažená hloubka těchto dolů byla v rozmezí 17–80 m s chodbami délky okolo 520 m. Někdy před rokem 1550 byla těžaři Horského dolu vystavěna huť, která byla propůjčována také nákladníkům Čáslavského dolu. Huť však nesloužila svému účelu dlouho, neboť již roku 1550 vinou šmelcíře Turnovského vyhořela.
Do roku 1561 se právem Jáchymovským řídil pouze důl Netrusovský. V roce 1561 však dvorská komora vydala nařízení, že také ostatní vrbičtí těžaři mají tamní doly spravovat podle Jáchymovského práva.

středa 24. června 2015

Míjení a náhodná setkání

Jiráskův most (panorama)
Koncem dubna nazrála doba k pokusu zjistit, kdo byl neznámý pan Šemík, jehož fotografie z roku 1942 mi poslala před několika roky paní Procházková. Na snímku dvou párů na zamrzlé Vltavě rozpoznáme v pozadí Jiráskův most. Petřínská ulice není daleko. Zkusili jsme štěstí a zeptali jsme se několika lidí, kteří vcházeli do dveří domu. Zkusili jsme i zazvonit a opovážlivě se ptát, zda tam někdo nežije padesát i více let. V té době totiž končí stopa Aloise Šemíka, který zde tehdy bydlel. Dopadlo to tak, jak se dalo čekat. Bez úspěchu.

Že jsou staré telefonní seznamy užitečným zdrojem informací se ukázalo hned následující týden. Paní Procházková mi poslala výskyt příjmení Šemík(ová) z let 1978 a 2008. Dvě adresy se objevovaly i po 30 letech. První v Rumunské na Vinohradech. K této adrese ještě vrátím na konci tohoto článku. Tou druhou byla Osadní ulice v Holešovicích. Na telefonní číslo z roku 2008 se dalo volat, ale nikdo to nebral. Vydal jsem se tedy jednoho do dne na zmíněnou adresu nedaleko bývalých jatek. Dnes je v těch místech Holešovická tržnice. U vchodových dveří domu v Osadní vidím na jednom zvonku příjmení Šemík. Zvoním, ale nikdo nepřichází otevřít. Opsal jsem si okolní jména a doma jsem některá telefonní čísla dohledal. Měl jsem smůlu i štěstí.
Dobrý den,
včera jsem mluvil telefonicky s paní Šedinovou, od které jsem dostal kontakt. O co se jedná. Sestavuji rodokmen klanu Šemíků. Každý rok se scházíme a právě tento víkend jsem na srazu opět zmiňoval Rudolfa, o kterém víme pouze to, kdy se narodil a kdy zemřel.
Nevím, zda se jedná o stejného Rudolfa, ale je to pravděpodobné. Na jeho hrobě je zmiňovaná rodina Domažlická a Josefa Eigelová.
Budu Vám vděčný za jakoukoli informaci. Bude-li to možné, zejména za zprostředkování kontaktu na paní Libuši Šemíkovou.
Odpověď dorazila emailem vzápětí.
Dobrý den,
paní Šemíková tady bydlela,ale bohužel loni zemřela.
Posílám Vám odkaz na jejího syna.
S pozdravem...
A pak přišlo několik zpráv od Jana Zimmerhansla, nevlastního syna Rudolfa Šemíka (*1915). Zajímavý osud prvního manžela Jarmily, ke kterému se v některém z příštích příspěvků vrátím, se tragicky naplnil v roce 1977. Rozjíždíme pátrání po Rudolfovi mladším, který s rodinou emigroval do Německa. Tam si podle všeho Rudolf Šemík změnil jméno na Rudi Eschka.

pondělí 8. června 2015

Smutná zpráva z Pardubic

Byl jsi s námi ještě na nedávném setkání v Ovesné Lhotě. Rád s pozůstalými slíbuji, že budeš v našich srdcích a vzpomínkách žít dál. Tati, odpočívej v pokoji.

neděle 7. června 2015

Zpráva z tisku

Zdroj: Havlíčkobrodský deník.cz ze dne 4. června 2015, autor: Filip Brož

Starosta a tři zastupitelé z nezávislých stran Za Lhotu krásnější a Lhoťáci pro Lhotu totiž rezignovali, a obecní zastupitelstvo tak nemá dostatečný počet členů. Obec proto požádala krajský úřad o uspořádání předčasných voleb. Ty se uskuteční 26. září.
„Již od začátku jsme se nedokázali shodnout na základních věcech ohledně chodu obce a plánovaných investičních akcích. Největší rozbroje již od počátku byly mezi starostou Vladimírem Šemíkem – Za Lhotu krásnější a místostarostou Pavlem Mrkvičkou – Lhoťáci pro Lhotu," uvedla Tereza Kadlecová, zastupitel vykonávající pravomoci starosty.
Ta pokračovala, že obec písemně rozeslala osvědčení jejich náhradníkům. „Ti ale také obratem rezignovali," podotkla Kadlecová.
Obec se dostala do situace, kdy v zastupitelstvu zasedají pouze tři zastupitelé. V takovémto případě je povinností starosty oznámit tuto skutečnost neprodleně krajskému úřadu a požádat o uspořádání předčasných voleb, protože podle zákona o obcích je pro chod obce zapotřebí minimálně pěti zastupitelů.
„Od 29. března je v zastupitelstvu kromě mě ještě Martin Šemík – Za Lhotu krásnější a Josef Polnický – Lhoťáci pro Lhotu. Mohu konstatovat, že aktuální složení spolupracuje perfektně a fungujeme mnohem lépe než předchozí zastupitelstvo," zdůraznila Kadlecová. Ta dodala, že lidé, co rezignovali, mají opět v plánu v září kandidovat.