Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

neděle 6. listopadu 2011

Dušičková nálada

Kromě návštěvy Ovesné Lhoty jsme se stavovali v Rozsochatci. Tam na mě čekalo v obálce překvapení. O tom ale později. Rozsochatec je obec 20 km vzdálená od Sázavky. Praděda Alois se před více jak 110 lety právě sem na statek Josefa Ledvinky přiženil. Je to také 103 let, kdy se narodil můj děda František. Oba dva se svými manželkami odpočívají na čachotínské větrné hůrce.

Na hřbitově v Sázavce byl v roce 1929 pochován Aloisův otec Jan. Tehdy se obec jmenovala Smrdov a na rodovém statku čp. 12 tou dobou už několik let hospodařil Jaroslav Malina. Jan Šemík byl jeho otčím. Matka Jaroslava byla vdovou po Václavu Malinovi z Ovesné Lhoty č. 20, se kterým měla syna Jaroslava (*1897). O čtyří roky později se stala manželkou ovdovělého Jana Šemíka. Byla již jeho třetí ženou a bral si ji s vědomím, že statek, kde "od nepaměti" hospodařil Šemíkův rod, zdědí ona a její syn Jaroslav.
Ve stejné době už byl Alois, Janův syn z prvního manželství, dospělý a žil v Rozsochatci. Jan se tedy rozhodl, že statek nepředá jemu. Sedlák Josef Ledvinka z Rozsochatce měl 7 dcer (jednou z nicha byla Anežka), a tak hledal hospodáře, který by převzal jeho statek. Dá se očekávat, že svatbu domlouvali oba sedláci. Odkud se znali Jan Šemík ze Smrdova a Josef Ledvinka z Rozsochatce? Ze zemědělských trhů, které oba navštěvovali? Ze svateb, kde byli za svědky nebo hosty?
Víme, že už v době narození Aloise (1874) byl Josef Ledvinka ve Smrdově za kmotra jinému novorozenci. Je zajímavé, že Jan měl později pravděpodobně plán, jak spojit svůj rod s rodným gruntem. Dcera Aloise, sestra mého dědy, Anna si měla vzít za muže právě Jaroslava Malinu. K tomu však přičiněním mojí prababičky nedošlo. Cituji ze vzpomínek mého dědy Františka, syna Aloise.
Anna, druhá dcera Aloise Šemíka, se narodila r. 1902. Chodila do měšťanské školy v Chotěboři. Pak ji maminka dala do Prahy do "Domácnosti", kde se učila vaření. Když jí bylo 20 let, chtěl děda ze Smrdova, aby se provdala za Jaroslava Malinu. Totiž ta třetí manželka si ponechala jméno prvého manžela. Naše maminka nechtěla ani slyšet, poněvadž by tuto práci na tak velkém statku pro její slabou postavu nevydržela.
Po I. světové válce za první republiky začínal nedostatek pracovních sil na venkově. Zvláště děvčata šla raději do měst sloužit nebo do továren, hoši rovněž do učení nebo také do jiného zaměstnání. Na vesnici zůstali jen ti, kteří se ve městě neuplatnili. Nebyly výjimky, kdy i z rodného hospodářství odcházeli ti schopnější a doma zůstal ten, který byl na tuto tvrdou práci zvyklý a nehledal ulehčení. Zbytek pracovních sil nenahradila technika vhodná pro střední zemědělské usedlosti. Nebylo ani finančních prostředků na nákup.
Trochu jsem odbočil, abych zdůvodnil obavy maminčiny o její (Anninu) budoucnost. Provdala ji za Františka Železného z Chotěboře z té rodiny, kde bydlela v době, když chodila do měšťanky.

Jaroslav Malina se oženil. Manželka Marie, roz. Jelínková z č.14, byla dcerou místního hospodáře. Oba měli spolu dceru Aničku a dva syny. Ten jeden syn ještě žije a věnoval mi několik fotografií smrdovského statku č. 12. Vzpomínal, když jako malí "drabanti" nosili dědovi (Jan Šemík) dříví do kamen na vejminek a někdy tam přijela na návštěvu Janova dcera z druhého manželství Božena, které se na statku říkalo "Vlaška". Jedna pamětnice z Ovesné Lhoty, která si pamatuje tuto dobu, vzpomínala, že se vdova Malinová přivdala do Smrdova k "Leškům". Lešek je polsky Alois. Také "Vlaška Leška" si je hodně podobné. Kdoví, proč se tak říkalo statku Malinů a Šemíků.
Těsně před koncem II. světové války zemřela Anička Malinová a rodina chtěla její rakev uložit do rodinné hrobky Šemíkových ve Smrdově. Božena Vlachová, roz. Šemíková, která žila v Golčově Jeníkově, k tomu nesvolila. Jaroslav Malina byl po roce 1950 v rámci akce Kulak odsouzen ke dvěma rokům vězení. Rodina Malinova musela statek č. 12 opustit a odstěhovala se ke svým příbuzným. Statek zabrali družstevníci z nově vzniklého JZD. V obytných místnostech byla střídavě slepičárna, sklad, místní děti si tam chodili hrát. Zachovalo se jen pár fotografií a jeden předmět. Posledním překvapením letošních dušiček bylo, že se tento předmět objevil v Rozsochatci.

3 komentáře:

  1. U Lešků se říkalo statku o pár čísel dál od č. 12 (Šemíkovi, Malinovi). Bylo to č. 14 nebo 15.

    OdpovědětVymazat
  2. Doplním: - u Lešků se říkalo staku čp. 14 (Jelínkovi) - někteří starousedlíci toto přízvisko používají dodnes k rozlišení rodin Jelínků v Sázavce...
    - tetě Boženě se s největší pravděpodobností říkalo "Vlaška" proto, že byla provdána Vlachová. Jedná se o v Sázavce používané zkrácení ženského příjmení (např. Dvořáková - Dvořka, Včelová - Včelka apod.)
    - dle mého mínění se pamětnice z Ovesné Lhoty spletla.
    J. Myšička

    OdpovědětVymazat
  3. Bezpochyby šlo o záměnu se statkem o dvě čísla dál. Někdy mají omyly tuhý kořínek. Mám připraven materiál z Národního archivu kolem změny názvu Smrdova na Smilov z roku 1922. Přesto jsem slyšel, že se mluvilo také o změně jména na Smržov. Kde je hranice mezi mýtem skutečností? Jedním takovým mýtem bude asi i první zmínka o Smrdovu z roku 1226. Možná se ale mýlím:)

    OdpovědětVymazat