Ozvala se mi čtenářka těchto stránek a poslala svoje vzpomínky na jednoho pana Šemíka původem z Ovesné Lhoty. Myslím si, že stojí za to zjistit, kdo jsou jeho potomci i kdo byli jeho předci.
Moje maminka byla za svobodna Fialová, narodila se ve Smrdově r. 1916 v čp. 89 (u hřbitova). Jezdila jsem tam na prázdniny celé dětství a mládí k babičce (Barbora Fialová, 1881-1968).
Se Šemíkovými nemáme bohužel geneticky nic společného, jen přátelství. Můj děda, Josef Fiala (1877-1944), pocházel z Ovesné Lhoty, rovněž tak zmíněný pan Šemík (křestní jméno neznám, všichni o něm mluvili vždy jako o panu Šemíkovi). Tento p. Šemík se narodil pravděpodobně někdy na začátku 20. století, podobně jako můj strýc František Fiala (1902-1990). Rodiny se spolu přátelily a vzájemně si pomáhaly. Pan Šemík v mládí odešel do Prahy, kde pracoval jako obchodník s kávou (alkoholem a lahůdkami). Myslím, že měl někde v centru Prahy obchod. V roce 1933, kdy moje máma ukončila obchodní akademii, jí sehnal práci v Praze - dokonce to bylo celkem lukrativní místo - jako sekretářka ředitele a personalistka v jedné firmě ve Strašnicích. Což byl v době krize docela zázrak. Později do této firmy nastoupil můj otec a tak se s mámou seznámili (což je hlavně zásluha p. Šemíka). Na začátku 2. sv. války kšeftoval p. Šemík s lihem (1940-41), s mým strýcem zakopali sudy u nich na zahradě - babička jen lomila rukama, že celá rodina za trest skončí v koncentráku.
Všechno skončilo záhy po roce 1948 - soudruhům zřejmě vadilo, že byl p. Šemík za 1. republiky "kapitalista", takže ho zavřeli. Dlouho jsme o něm nic nevěděli, až jsme se, tuším v roce 1961 (62?), náhodou setkali v tehdejším kině Sevastopol na Příkopech (dnes Broadway). Máma ho poznala ve frontě u šatny, byl tam se svou druhou ženou a tehdy 9letou dcerkou. Vězení na něm bylo znát, byl bledý a pohublý.
Pak jsme se léta neviděli, moje máma někdy na konci 60. let našla jeho telefonní číslo v seznamu, ale mluvila jen s jeho dcerou, která jí sdělila smutnou zprávu, že její otec, p. Šemík zemřel těsně po 21. srpnu 1968. Zřejmě proto, že měl bohaté zkušenosti s komunistickým systémem, snažil se utéci za hranice (nikdo přesně neví, jak to bylo) a snad kdesi u Ústí nad Labem jej prý přejel tank. Mám asi 2-3 jeho fotky (s první ženou) - ve Smrdově před čp. 89 (1941) a v Praze na Vltavě na bruslích (únor 1942).
Všechno skončilo záhy po roce 1948 - soudruhům zřejmě vadilo, že byl p. Šemík za 1. republiky "kapitalista", takže ho zavřeli. Dlouho jsme o něm nic nevěděli, až jsme se, tuším v roce 1961 (62?), náhodou setkali v tehdejším kině Sevastopol na Příkopech (dnes Broadway). Máma ho poznala ve frontě u šatny, byl tam se svou druhou ženou a tehdy 9letou dcerkou. Vězení na něm bylo znát, byl bledý a pohublý.
Pak jsme se léta neviděli, moje máma někdy na konci 60. let našla jeho telefonní číslo v seznamu, ale mluvila jen s jeho dcerou, která jí sdělila smutnou zprávu, že její otec, p. Šemík zemřel těsně po 21. srpnu 1968. Zřejmě proto, že měl bohaté zkušenosti s komunistickým systémem, snažil se utéci za hranice (nikdo přesně neví, jak to bylo) a snad kdesi u Ústí nad Labem jej prý přejel tank. Mám asi 2-3 jeho fotky (s první ženou) - ve Smrdově před čp. 89 (1941) a v Praze na Vltavě na bruslích (únor 1942).
Hledání ztraceného času, který strávíme při pátrání po předcích není ztracený čas. Ozve se někdo s dalšími vzpomínkami?
Žádné komentáře:
Okomentovat