Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

sobota 12. listopadu 2011

Na počátku byl hustý les

Už jsem se na to chystal dřív, ale po 11.11.2011 to už nebudu déle odkládat. Zkusme se vydat v času historie do roku 1111. V tomto roce na počátku 12. století stejně jako staletí předchozí pokrýval Vysočinu hluboký les. Byl to hustý přirozený smíšený prales, ve kterém rostly buky, jedle, duby, smrky, jilmy, tisy, jasany, habry. V neproniknutelných pohraničních hvozdech byste po cestě z Čech na Moravu spíše než člověka potkali vlky, kance, zubry nebo jeleny. Pohraniční prales protínaly jen stezky, po kterých se pohybovali obchodníci a družiny bojovníků. O jedné takové stezce (Haberské) se zmiňuje Kosmas ve své kronice, kterou psal právě v této době (1119-1125). Tehdy byla známá také nedaleká Liběčská (Libická) stezka, ale nebyly to určitě jediné prastaré obchodní cesty. Toto území patřilo panovníkovi a území spadalo do župy Čáslavské. V tehdejších Čechách existoval hradský systém.  
[zdroj]
Panovník nechal vybudovat na východní periférii hradiště Čáslav, kde se nacházelo i původní slovanské hradiště. Za Vladislava I., knížete českého, byl údělným knížetem na Čáslavsku jeho syn Děpolt. Kolem roku 1120 došlo k založení benediktinského kláštera Vilémova. To předznamenalo nový život a postupnou změnu krajiny. Klášter dostal do vínku darem oblast "od Stusyně k Chotěboři" s desítkami již existujících vesnic v oblasti Libické stezky.
Jsme na úsvitu dějin Smrdova a okolních vesnic. Pěkně byla tato doba popsána na webu rodu Škarvadových.

Vilémovský klášter začíná zakládat nové vesnice. Zhruba kolem roku 1140 domácí kolonizace pozvolna vrcholí, zasídleny jsou téměř všechny významnější pahorkatiny, ale osidlování má před sebou ještě dlouhé trvání.
Následuje a současně prolíná vnější kolonizace. Odkud k nám kolonisté přicházeli? Ti první pocházeli z Porýní a Pomohaní. Později přicházeli ze Saska, Bavorska, Horní Falce, Rakous. Daleko důležitější byla schopnost pochopení „novot“ domácím obyvatelstvem, které posléze tvořilo nezanedbatelnou součást kolonistů.
Zmiňme se o vesnicích jménem Lhota. Předpokládá se, že šlo o etnicky české vesnice, často založené podle jiných právních zvyklostí. I to je důkaz pro vstřebávání podnětů z vyspělejší Evropy. První Lhota se v pramenech objevuje v roce 1199, kdy kaloczský (v Uhrách) arcibiskup Saul udělil odpustky těm, kteří navštíví kostel sv. Jiří v Lhotě.

V polovině 13. století vstupují na historickou scénu páni z Lichtenburka (podle hradu Lichtenburk čili Lichnice v Železných horách, 14 km jihovýchodně od Čáslavi), kteří zbohatli skrz stříbrné hory v okolí Německého (dnes Havlíčkova) Brodu a Jihlavy. Tam se soustředili při osidlování němečtí kolonisté. V okolí Smrdova převládali čeští osadníci.

V druhé polovině 13. století vzniká mezičlánek mezi vrchností a kolonisty – tzv. lokátor (lat. Locare – umístit, dát místo). Podnikatel, jehož úkolem je dovést založení vesnice (nebo města) do zdárného konce. Od sehnání osadníků, přes rozparcelování půdy, až k vybudování obydlí. Odměnou mu je často více lánů půdy, svobodná držba hospod a mlýnů (klíčové hospodářské budovy na vesnici) a především dědičná funkce rychtáře – zástupce vrchnosti na vesnici. Nově založená vesnice je velmi často na několik let, (od vsi ke vsi šlo o jinou sumu), osvobozena od všech dávek, nebo na ně přecházejí postupně. Pravděpodobně z toho je náš název Lhota – lhůta [zdroj].

Jsme v době [zdroj], kdy Zlatý pruh Země české, to jest Polabí, dolní Povltaví a Poohří bylo zabydleno. Začal závod čápa a pluhu. Od 11. století, a zvláště intenzivně od poloviny 13. století, začíná v našich zemích docházet k výraznému rozšiřování výměry zemědělské půdy a zakládání nových sídlišť i v méně příznivých středních polohách a v podhorských oblastech. Proto zásadní změny zemědělské výroby, ke kterým došlo ve 12. a 13. století, a které měly za následek docilování sklizní rovnajících se v průměru trojnásobku až čtyřnásobku výsevku. Zavádění trojhonného systému je v moderní historii označováno plným právem za agrární revoluci.

Z geologické mapy jsou patrné vodní zdroje, u kterých se osadníci pod vedením lokátora usazovali. Na této mapce nejsou vidět lesy, se kterými si museli poradit mýcením a klučením nebo žďářením (vypalováním).
Pro geology amatéry
Ve starších kolonizačních vlnách převládalo rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa jeho vypalováním (žďářením, žďárováním). Žďáření však nebylo jen tak jednoduchou činností. Les se k němu nejčastěji připravoval již v zimě nebo na jaře. Příprava spočívala v pracném osekávání pásu kůry při patě stromů tzv. klučovnicemi, aby les dostatečně přes léto uschl na stojato. Když stromy dostatečně zaschly, což se stávalo zpravidla až po několika měsících, přistupovalo se, nejčastěji až na jaře následujícího roku, k vlastnímu žďáření. Řídili jej zkušení žďároví mistři, kteří ovládali techniku zakládání ohně a práci s protiohněm tak, aby se žádoucím směrem uvedl do chodu tzv. korunový požár, při kterém dochází k šíření ohně přeskakováním z jedné koruny stromu na druhou. Oheň pak musil být usměrňován žádoucím směrem a musil postupovat vhodnou rychlostí, aby bylo dosahováno dokonalého spalování dřevní hmoty, s co nejmenším množstvím nespálených zbytků. Optimálně tak, aby již po žďáření mohlo být semeno vyseto na široko do popela a jen lehce zavláčeno. Není bez zajímavosti, že výsledky tohoto tzv. žárového zemědělství byly v prvých dvou až třech létech obhospodařování, v porovnání s plochami odlesněnými tzv. klučením, až překvapivě příznivé.
Žďáření ale bylo nepochybně vůbec nejplýtvavějším způsobem odlesňování. Proto zcela převládalo jen v nejstarších obdobích kolonizace. Při pozdějším kolonizačním klučení se již značná část dřevní hmoty nějakým způsobem zužitkovávala. Stromy se ale při něm stále podsekávaly sekerami, proto zůstávaly poměrně vysoké pařezy, které se navíc musely pracně dobývat. Klučení v původním významu slova znamenalo nejenom mýcení lesa ale zároveň i dobývání pařezů i s kořeny.

Nyní víme, jak mohl Smrdov vzniknout. Nevíme však, kdo osadu, posléze vesnici a později městečko, založil. 

Žádné komentáře:

Okomentovat