Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

středa 2. května 2012

Ledvinkův statek v Rozsochatci


Ukázka z kroniky rodného domova v Rozsochatci, kterou sepsal František Šemík, syn Aloise Šemíka, vnuk Jana Šemíka ze Smrdova č. 12. Alois se přiženil do Rozsochatce a vzal si  v roce 1899 Anežku, jednu ze 7 dcer manželů Ledvinkových.
O
Stabilní katastr 1836-1852
Zapsáno 31.5.1988
Manželé Františka a Josef Ledvinkovi hospodařili od roku 1858 do roku 1899. V době jejich hospodaření se ještě úhořilo, nebylo osevního postupu, půda se nechávala odpočinout, nebylo dostatek chlévské mrvy, byl nedostatek slámy na stlaní. Na krmení bylo málo dobytka na výměře půdy, stlalo se hrabankou z lesa, umělá hnojiva byla neznáma. K obdělávání půdy bylo rádlo a dřevěné brány. Obilí se selo rukama z rozsévky. K mlácení obilí se používaly cepy. Byl to extenzivní způsob hospodaření, který poskytoval sice skromné živobytí, ale tehdejší generace byla v tomto ohledu od svého mládí vychovávána. Marně by se hledal odhozený kousek chleba, protože ho nebylo nazbyt a pak podle tehdejší výchovy to byl boží dar a v modlitbě “Otče náš” se modlili “chléb náš vezdejší dejž nám dnes”. Ctili práci na polích, kterou se ten krajíc chleba ze země dobýval.
Také i v oblékání byla skromnost a šetrnost, přestože pěstovali len, předli a vyrábeli režné plátno, do kterého se oblékali. Děti, vesměs i dospělí chodili bosy neb ve dřevácích. Vystačili s tím, co jim tato doba k jejich životu poskytovala.
Proto za svého hospodaření r. 1867 postavili obytný dům o jedné velké místnosti 6x6 m veliké. V této kuchyni, kde byla pekárna na 12 bochníků chleba v úrovni podlahy. Nad pekárnou kamna na vaření, trouba na pečení a zbytek pec vydlážděna cihlami, později dlaždicemi, kam se dávala díž se zadělaným zákvasem do rána stát, aby těsto vykynulo. A ráno po vymýšení zpracovalo na bochníky. Jinak také na peci spali děti. Další světnice menší byla pro výměnkáře. Z kuchyně přímo vchod do stáje s třemi kusy hovězího dobytka. Tato stavba byla provedena v roce 1867.
Průčelí tohoto domu mělo ozdobnou fasádu, kterou provedli zedníci z obyčejné vápenné omítky. Štít byl kolem nahozen pásem o 2 cm vyšším, půlkruhem vykrojován a vápnem byl vybílen. Jinak byl štít “obílen” na růžovo. Na štítě bylo napsáno: Vystavěl nákladem Josef Ledvinka roku 1867.  Písmena byla nenesena zvýšenou omítkou. Pod tímto byl obrázek panny Marie, po každé straně jeden andělíček, jak drží nad tímto obrázkem korunu. Obrázek byl nabarven modrou barvou, soška panny Marie na bílo, roucho růžové, koruna žlutou barvou. Po stranách andělíčci bíle, pod nimi dvě kytky ve vázičkách. To vše nanesené z obyčejné omítky. Taktéž celá podélná 20 m dlouhá strana budovy se čtyřmi okny rozdělena bílými pásy, po krajích a mezi okny rozdělena na čtyři pole růžově nabarvena.
O
Zapsáno 6.6.1988
Pod tímto domem procházela původní okresní silnice z Německého Brodu do Chotěboře, která byla přeložena při stavbě dráhy z Brodu do Pardubic v letech 1866. Po dokončení stavby domu děda (pozn.: Josef Ledvinka, děda mého dědy) použil světnici na výčepní místnost a pohostinství. Svědčil o tom nápis “Hostinec” na podélné zdi, který při bílení svojí černou barvou přes nátěry vápnem zřetelně prorážel. Jak dlouho děda tuto živnost provozoval, nevím.
III. vojenské mapování 1877-1880
Při stavbě železnice zde pracovalo hodně dělníků, hodně Italů, kteří prý stavěli mosty na trati, kanály a terasy (pozn.: asi zářezy a náspy). S ukončením stavby železnice byla přeložena silnice s odbočením u křížku za vsí vpravo směrem od Něm. Brodu na Chotěboř o 10 až 20 metrů a průkopem snížena do úrovně kolejí železnice o 5 m hlouběji, přes přejezd a navazovala proti panskému hostinci na původní silnici. Dále pak postavil stodolu a to snad dříve než obytný dům, protože maminka říkala, že při této stavbě bydleli ve sklepě stodoly, že to bylo ve válce 1866. Stodola byla na svou dobu důkladná a prostorná. 8,5 m široká a 22,5 m dlouhá, zděná, silných trámů u krovu, pokrytá hliněnými taškami “bobrovkami”, které jsem já v roce 1936 vyměnil za eternit. Tato stodola měla nevýhodu, že nebyla průjezdná, což při používání ztěžovalo práci.
V tomto uspořádání předali manželé Josef a Františka Ledvinkovi svoji dceři Anežce a Aloisu Šemíkovým v roce 1899. Za dobu jejich hospodaření obytná budova i hospodářské budovy zůstaly nezměněny. Jen na obytné budově byla vyměněna krytina na střeše, na které ze dvora byly došky a ze vsi šindele. V roce 1928 byla pokryta eternitem.
Naše hospodářství stálo první od Něm. Brodu až do roku 1922. Způsob hospodaření na začátku 20. století před 1. světovou válkou nedoznal velkých změn ve způsobu obdělávání polí. Přestalo se úhořit. K obdělávání polí byly už železné brány těžší, jakož i orebné nářadí, sice dřevěný pluh, s lepší železnou tvarovanou radlicí i překlápěcí pluh dvoják zvaný.

Žádné komentáře:

Okomentovat