Jaké dřevo, taký klín, jaký otec, taký syn.
Ze strohých záznamů v matrikách narozených, svateb a pohřbů si můžeme jen domýšlet, jak se žilo třeba před dvěma sty lety. Zalistujme v knize Jana Herbena a ponořme se do roku 1825.
Vychování u Dvořáků kobylských bylo velmi přísné. Starý Dvořák byl boháč, měl již ženatého syna, který s ním bydlil pod jednou střechou a s četnou již rodinou jídal s rodiči společně za jedním stolem. Dvořák však hospodařil sám. "Já sem taky byl čekancem dvacet roků," říkal, když se mu zdálo, že syn už by ho rád viděl na výměnce. Všechno v domě chodilo po vůli starého. Děti i vnuci musili poslouchat, jak jenom mrkl očima. A když starý řekl: "Dcero, brumovský Hrabec by tě chcel," rozumělo se, že děvče volky nevolky se podrobí vůli otcově.
Svatba konala se u nevěsty v Kobylím s obvyklými obřady a obyčeji. Chasa domácí zalikovala cestu, aby ženich musil vykupovat nevěstu, když ji domácím mládencům odloudil. Střílelo se z banditek, i třeba koňům pod nohy, svatebníci zpívali a hodovali. Potom posedali na vozy a se slávou stěhovali nevěstu do Brumovic.
Žádné komentáře:
Okomentovat