Polozapomenuté mlýny

Mezi Sázavkou a Ovesnou Lhotou stojí nedaleko od železniční zastávky Sázavka areál bývalého mlýna. I když se stavba nalézá blíž obci Sázavka, spadá do katastru Ovesné Lhoty. Již v Berní rule z roku 1654 a v Soupisu poddaných o tři roky dříve je uváděn mlynář ve Smrdově (dnešní Sázavce) i v Ovesné Lhotě. Dva mlynáři a jeden mlýn. Ten mlýn se tradičně jmenoval, a to až do konce 19. století Lacinův mlýn. A skutečně Berní rula po třicetileté válce uvádí jako majitele nebo přesněji jako dědičného nájemce Jana Lacinu. Ve Smrdově se v roce 1652 nově usadil Jan Těšitel s rodinou a dost pravděpodobně se stal mládkem či později dokonce stárkem v Lacinově mlýně. Pro další podrobnosti k názvosloví spojeného s tímto řemeslem, doporučuji článeček Marie Těšitelové. Vzpomínám si, že v urbáři vedeného ve druhé polovině 17. století jsem viděl kupní smlouvu, kdy Jan Lacina (starší nebo už mladší?) prodává mlýn Janu Těšiteli. V Tereziánském katastru je tato změna ostatně také zachycena.

rok 1673 Jan Lacina, rok 1716 Jan Těšitel

Kromě aktuálního nájemce Jana Těšitele je uveden jako předchozí nájemce Jan Lacina. O více jak sto let později je v Lacinově mlýně uveden Pipek. To už existovala po josefínských reformách čísla popisná. Mlýn dostal číslo 24. Pipkovi zde žili až do konce 19. století.

Lacinův mlýn, Ovesná Lhota 24, Josef Pipek (indikační skica)

Mapa stabilního katastru z roku 1838 a textová část, která zachycuje i rok 1855 ukazuje jako mlynáře Josefa Pipka. V seznamu domů v Ovesné Lhotě, uvedeného v obecní kronice, je roku 1881 mlynářem František Pipek (syn Josefa?). Vzhledem k jeho věku (*1815) už byl možná na vejminku. Společně provozují mlynářské řemeslo František Šemík (přiženil se tam) a František Pipek mladší. Někdy kolem roku 1890 se dostávají do mlýna Rymešovi, po kterých se bude tento mlýn nově jmenovat. Některé z rodu Pipků a Šemíků zlákala práce na dráze, jak je vidno z policejních přihlášek v Praze. Mlynářem v Ovesné Lhotě na Sázavce je potom Emanuel Rymeš. 24.2.1896 se v rodině Rymešových narodila dcera Božena. Jako děda je v matrice uveden Jan Rymeš, mlynář v Zadním Zhorci č. 24. Zadní Zhořec leží ne česko-moravském pomezí nedaleko Velkého Meziříčí. Na nedalekém Kříbském potoce je soustava několika rybníků a jeden z nich se jmenuje - Rimešův u Dolního Mlýna. Mlynáři se počítají k tzv. stěhovavým povoláním, a tak vystopovat minulost takového rodu je složitější než třeba u sedláckých rodin.

Na ovesnolhoteckém katastru existoval ještě jeden mlýn. Stál na protilehlém konci katastru u Vlkanova a Opatovic. 

Výřez Čejkova mlýna na skice a na císařských otiscich stabilnícho katastru

Pan Myšička mi poslal následující upřesnění.
Zdravím - jen  v krátkosti: Pipkův mlýn se nacházel v k. ú. Ovesná lhota v lese Jamborky u hranic s k. ú. Vlkanov. Je dokonce ještě v zapsán v katastru nemovitostí č. kat. 44, ale pod názvem Čejkův mlýn. Já sám si pamatuji staré, trochu podivínské manžele Pipkovi, kteří ve mlýně uprostřed lesa žili. Oba zemřeli, byli pochováni na hřbitově v Sázavce, dnes již jejich hrob neexistuje, pravděpodobně zemřeli bez potomků... Asi před deseti, patnácti lety tam byly ještě zbytky kamenného zdiva, nechá se tam dojít od Nového Dvora.
Roku 1881 podle seznamu majitelů domů v Ovesné Lhotě žije mlynář Josef Šenold. Později tam tedy žili Pipkovi.
Ještě na leteckých snímcích z roku 1953 jsou znatelné stopy tohoto stavení, které mělo nejspíš číslo popisné 33, jak je patrné z poznámky tužkou na skice ze stabilního katastru. Na rozdíl od Císařských povinných otisků jsou indikační skici zdrojem mnohem zajímavějších informací z doby první poloviny 19. století. Mimochodem - letecké snímky ze začátku padesátých let minulého století ukazují krajinu ještě před rozoráváním mezí a dalšími akcemi spojenými s kolektivizací vesnice.

Díky panu Benešovi, který zde v kraji má také svoje kořeny, můžeme zjistit i přesné souřadnice. Nedaleko od tohoto mlýna se nachází samota zvaná Stupník. Podobnost se slovem stoupa je evidentní. V době panování rodu Kolovrat - Krakovských došlo k pokusu o obnovu těžby stříbra. Lokalita je popisována jako místo nedaleko Dlužin či Nového Dvora. To by mohlo být někde mezi Čejkovým mlýnem a Novým Dvorem.

Paní Miřejovská způsobila, že jsem sesbíral svoje poznatky sem na jedno místo. Díky za to. Ještě zde uvedu citaci z jejího emailu, ve kterém se popisuje přesun předka od Vrbice a Smrdova do oblasti nedaleko Přelouče. Z mlynáře se stal sekerník.
...jeden z posledních mlynářů byl Josef Těšitel, který se 25.1.1780 přiženil do Vrbického mlýna, vzal si ženu o 3 roky starší, dceru mlynářovu Kateřinu Zámišovou, nar. 1757. Josef se oženil podruhé a vzal si 8.7.1799 Annu Lexovou ze Škudel. S ní se pak přestěhoval do Lipoltic je už nadále vedený jako sekerník. Tomuto řemeslu se naučil ve mlýně, zemřel 26.2.1812. Syn z druhého manželství Matěj Těšitel, vysloužilý voják si, vzal vdovu Koberovu z Cihelny... Takže poslední mlynář byl ten Josef ve Vrbickém mlýně.

Začalo to ale tímto:
V Soupise poddaných podle víry pro Smrdov (rok 1651) Jan Těšitel, mlynář stár 45 let, nekatolík, manželka Alžběta 35 let, syn Jan 11 let, syn Mikoláš 9 let, dcera Anna 8 let, dcera Marie 5 let, syn Václav 5 let. Odečtením 45 let z roku zápisu 1651 je rok narození 1606. Z dalšího zápisu 12.4.1673 je pokřtěna Majdalena - dcera Václava a Markéty Těšitelových, ale už je uvedeno ze Žebrákovského mlýna. Další zápis z 21.12.1725 je pokřtěna dcera Marie z Vrbického mlýna, další zápis z 12.8.1728 z Vrbického mlýna...
Zápis z roku 1673 je pravděpodobně ze světelské matriky (sign. 2552 z období 1659-1693). To byla vedlejší farnost k naší smrdovské, a tak by mohl ten Žebrákovský mlýn být dnešní Weingartův mlýn nedaleko Žebrákova.