Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 26. července 2013

Těžké začátky vystěhovalců

Eduard Doubek, 1992, Panorama.
Ledečský rodák Eduard Doubek napsal zajímavou knihu o Světlé nad Sázavou. Dovolím si zde citovat ukázku o životě emigrantů, kteří hledali lepší zítřky za velkou louží.

Také ve Světlé a jejím okolí byl problém chudiny po roce 1848 velmi svízelný, neboť kromě velkostatku a začínajícího sklářského průmyslu a zpracování žuly tu mnoho pracovních příležitostí nebylo. Chudý člověk byl nucen hledat práci u sedláků, v lese, nebo se musel živit domáckou výrobou. Na Světelsku to byla např. výroba papučí, sítěk na vlasy, výrobků ze dřeva, hraček.
To ovšem nemohlo stačit, a není proto divu, že nedostatek pracovních možností a tím obživy vyháněl v druhé polovině 19. století mnoho mladých lidí do ciziny, zejména do Vídně a do USA. Vystěhovalectví do USA (a místo do Vídně více do Prahy) pokračovalo i v období první republiky, i když už v menší míře.
I za mořem čekalo však vystěhovalce často strádání, hlad a nedostatek, jak o tom vypráví ve svých vzpomínkách ledečský rodák F. J. Sadílek, který se s početnou skupinou zemědělců z našeho kraje vystěhoval do USA v únoru 1868:

"Cesta po moři byla trapná, trvala nám deset týdnů, a co jsme vše zakusili, nebudu plně popisovat; vždyť také jen ti, kteří tak pluli, dovedou to posoudit. Deset neděl býti na staré dřevěné lodi, kde po stěnách tekly potůčky vody, za studených dnů a nocí beze všeho ohně nebo kamen na zahřátí; všichni vystěhovalci, muži i ženy a děti v jedné místnosti. Za prudkých bouří zatarasili nám dveře, aby nikdo nemohl na palubu, v obavě, že by jej mohla vlna smésti do moře. Strava byla špatná, vše solené a pitné vody málo. A nejhorší při tom všem bylo, že všude bylo hmyzu, až strašno na to vzpomínat. Nebylo žádnou zvláštností viděti denně, že vynášeli košile na palubu a sirkou nebo kouskem dřeva vyškrabovali hmyz ze záhybů. Za velké bouře v noci bylo slyšet nářek na všech stranách. Jedni plakali, naříkali, jiní se modlili a mezitím špatně připevněné kufry létaly z jedné strany na druhou.

Moje další vzpomínky z dob našich začátků za mořem by nebyly úplné, kdybych vynechal "drňák", jenž hrál v dobách pionýrských důležitou roli. V Čechách a snad i na Východě ani nevědí, že drňák znamenal palác pro nové obyvatele Západu. Dnes takový drňák v naší krajině už neexistuje, akl mám jej v dobré paměti.

Pro prvé osadníky, kteří se usadili na západních planinách, pozemcích bez lesů, byl takový drňák nezbytným. Mnoho těch, kdož toužili státi se pány na své hroudě a rolničili, byli chudí, že jen stěží sehnali na nějaký ten potah a vůz, do něhož naložili rodinu a ubírali se na vládní pozemky na "homestead". Také v mnoha případech ani potahu neměli, jen se nechali na mnoho mil dovézti, aneb i pěšky přicházeli a zůstali pod širou oblohou, než postavili obydlí z drnů.
"Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue
stát Nebrasca, zdroj: Dubovický, 2003
Takový drňák nestál mnoho, jen trochu práce. Naorali se drny, pokud možno stejné tloušťky a z těch se stavěly zdi, v nichž ponechalo se jedno malé okénko ("zasklené" třebas jen zamaštěným papírem) a díra pro dveře. Zbudovala se střecha a palác byl hotov. Na střechu bylo nezbytným nějaké dříví pro krov. Přivezlo se z lesů u řek a potoků, vzdálených i několik mil. Na to se narovnaly drny nebo i došky, které se dělaly z dlouhé trávy.

Později se přivážela okna a dveře a pak se tam bydlelo třeba i několik let. V takové světnici bydlela celá rodina,třeba i s půltuctem dětí. Školy i kostely se pro začátek stavěly také z drnů. Někteří také jen vykopali díru ve břehu a dali na to střechu z drnů. V noci mohl neznámý lehce na takovou střechu vjet, jak se mně samotnému jednou přihodilo.

Jakých svízelů v těch prvních drňácích osadníci zažili, jest až k neuvěření. Při velkých deštích promoklo vše, že nebylo uvnitř suchého místa. Vše zvlhlo. Zvláště na sirky museli být obyvatelé opatrní. Dávali je do plechových krabiček, pověšených dnem vzhůru, aby je uchránili. I žáby a hadi dostali se jim dovnitř. - Ale pro zimu byly drňáky dost teplé. - Později se stavěly již důkladnější drňáky s prkennou podlahou, uvnitř i omítnuté a obílené, nebo z takzvaných vepřovic, nepálených cihel."

Jeden z posledních drňáků, vykopaný asi 3 míle od Wilberu, se zachovalo konce 19. století a říkalo se mu "Kováříkův drňák". Jeho majitel prý pocházel z našeho kraje. V doprovodu  F. J. Sadílka jej v roce 1893 navštívil a popsal také spisovatel F. Herites, když byl na světové výstavě v Chicagu a vydal se na Západ, aby poznal život tamních krajanů.

(F. J. Sadílek byl vyučený sedlář. Po příchodu do USA pracoval nejprve v Chicagu, později ve Wilberu. Po těžkých začátcích se stal zámožným mužem, známým prací v českých krajanských spolcích. - Z jeho odkazu byla počátkem první republiky zřízena v Ledči nad Sázavou nadace "Sadílkova dětská opatrovna", určená na podporu chudých žáků. V době úmrtí zakladatele - zemřel v dubnu 1933 -  na ní byla částka 44 834,10 Kčs.)

Žádné komentáře:

Okomentovat