Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 19. července 2013

Šimon Komik z Újezda alias Šemík

Poutní místo Sv. Kliment, národní kulturní památka, je hradisko, které leží na jednom ze zalesněných kopců jihozápadní části Chřibů. Toto místo je opředeno mnoha pověstmi, z nichž nejznámější je spjata s cyrilometodějskou tradicí a proto si jej lidé už v dávných dobách pojmenovali jako Klimentek. Na vrcholu hradiska objevili odborníci velkomoravské hradiště z poloviny 9. století, v jehož středu stál kostel sv. Klimenta.

Pojďme zapátrat v době přelomu 14. a 15. století, v době života a smrti Jana Husa. Více jak sto let před Václavem Hájkem z Libočan se v deskách zemských objevuje zápis o Šemíkovi z Újezda a z Labut. Kde se nachází Újezd a Labut? Na jižním okraji Chřibů v okolí Osvětiman nalezneme obce Labuty, Újezdec a Vřesovice s částí zvanou Podhoří. Nedaleko od Vřesovic stával hrad Ranšperk. Dnes po něm zbyla vyvýšenina nad částí Vřesovic zvané Hrádek či Podhoří. V "podhoří" pod hradem se kdysi patrně nacházela ves Ranšperk (Ramšperk), která někdy v období husitských válek zanikla.

Vesnice Vřesovice leží asi 3 km od svatoklimentské hory, směrem na Kyjov, u prastaré dálkové cesty vedoucí k Brnu. V listinách se nazývala též Břesovice nebo Březovice. Ves Ramsperk se podle Františka Přikryla jmenovala Hořenčice, ležela nad cihelnou u Hruškovského dvora, a zanikla v husitských bouřích. Rudolf Hurt si myslí, že sem (pravděpodobně ve 13. století) přišli němečtí přistěhovalci, a dali vesnici německé jméno. Zanikla však, a pozemky splynuly s katastrem sousedních vsí, hlavně Vřesovic. V roce 1461 je ves zmiňována již jako pustá.
Roku 1464 Jindřich z Dobrčic koupil od Anny z Labudé ves Labuď s poplužním dvorem, 2 krčmami, mlýništěm a také - pustou ves Rausperk s příslušenstvím. Zajímavým dokreslením té doby jsou soudní tahanice Anny z Labut, vdovy po Šemíkovi z Újezda a také z Labut. Soudila se s augustiány o část vsi Ranšperk. V olomouckých knihách půhonných a nálezových  lze dohledat spor z let 1438 a 1447.

Proč k tomu sporu došlo? To se musíme se vrátit o desítky let zpět do doby, kdy žil moravský markrabí Jan Jindřich (+1375), bratr římského císaře a českého krále Karla IV. (+ 1378). Chtěl obnovit kněžskou činnost na Hoře sv. Klimenta, a proto u svatyňky, zasvěcené tomuto světci, usazuje roku 1358 augustiniány z Brna. V roce 1370, ve své závěti Jan Jindřich odkazuje brněnskému klášteru augustiánů majetek. V závěti se uvádí mimo jiné i "vesnice Vřesovice s kapli svatého Klimenta a ves Ramsperk se vším, co k nim patří a s veškerými lesy".
Zbožní poutníci přinášeli na svatoklimentskou horu asi nejenom své viny do zpovědnic, ale i dary a almužny. Ty však ani spolu s hospodářstvím kolem svatyně nestačily na výživu klášterní rodiny a na výstavbu a údržbu budov. Proto jim markrabí Jan daruje vesnici Vřesovice, kde augustiniánům patřil dvůr, zahrada, lesy a rybníky - a dále dvě třetiny dědinky Hořenčic (Ramšperka). Zbývající třetina měnila často svého vlastníka: Vaněk z Boskovic a Černé Hory ji roku 1391 převedl na Jindřicha ze Zástřizlí, a ten ji roku 1398 vložil do zemských desek na Šemíka z Újezda a z Labut.
ZDO, VI 139, a ZDO, VI 763. - HURT, UV. pr., str. 64-66

Augustiáni se snaží od Šemíka získat zbylou třetinu vesnice Ramšperka. Dne 13. května 1414 skutečně došlo k podpisu smlouvy za cenu 7 hřiven grošů. Listina je psaná česky a zní takto:

Já Simon Komik z Újezda, odjinud z Labut, vyznávám tímto listem přede všemi obecně, kdož jej uzří, anebo čtúce slyšeti budu, že svým dobrým rozmyslem a svých přátel radou a pro mé dobré prodal jsem a postoupil nábožným v Boži kněžím, knězi Janovi, převorovi a všemu konventu kláštera brněnského od sv. Tomy a knězi Petrovi proboštovi od svatého Klimenta s jeho bratřími i jich potomkům, kteří by kdy u svatého Klimenta byli tu na hřebicech pravú listinu Hořenčic (Ramsperka) za sedm grošů dobrých stříbrných peněz rázu pražského a z cista pravého moravského, za každou hřivnu čtyři a šedesát grošů počítajíc, ježto my již ty peníze úplně jsou dostali a zaplatili, a penězi dobrými odčetli, aby oni milí drželi a svobodně požívali ku pravému dědictví se všemi úplně právy, s užitky i požitky i se všemi věcmi, kterýmiž by koliv jmény jmenovány mohly býti, což k tej třetině z vrchu psané přísluší, jakož jsem já sám to držiel až dosavád, sobě tu nic ani svým erbům na tej třetině z vrchu psanej nezachovávaje, žádného práva ani vlastnictví, ani panství, protože já napřed psaný Komík Jan z Újezda, syn Šimona Komíka napřed psaného, Heršt z Popovic, Sobin ze Zborovic, Vítězslav z Vedirád [v jiné verzi z Vedinád] správce svým a zaň Komika (Šimona) napřed psaného, všechny dobru a čistú naší vírů s polny ruku nerozdílná slibujeme z vrchu psanou třetinu na prvém panském sjemu nebo konečně na druhém; když dsky zemské v Olomúci otevřené budu napředpsaným knězům v dsky zemské vložiti, a sobě i svým erbům vyložiti i tomu každému, až by to zboží zvrchu psané kdo v dskách měl, tak jakož jest právo země Moravské a obecním během , takto slibujem tu třetinu Hořenčic (Ramsperka) zvrchu psanú, ty léta plná spravovati, kterýmž by kolvěk právem nařekl světským, židovským, neboli duchovním od židův i od křesťan, od světských i duchovních tolikrát, kolikrát jim potřeba bylo na nás napomenuti právem a obyčejem zemským a obecním během, pakli bychom toho neučinili, jehož toho Bůh nedej, tehda my hned dva z nás správci zvrchu psaných, kteří kolvěk napomenutí budem od kněží nadpředepsaných, my hned ta dva jedny na druhy neukazujíce, každý s jedním pacholkem a dvěma koňma do města, do Hradiště, do domu jednoho hospodáře, kteréhož nám kněží zvrchu psaní ukáží v pravé a obyčejné máme, a slibujem v ležení vjeti a všeci abeze mi by v tom ležení čtrnáct dní, zie bychom tej třetiny své napředpsaný kněžím zvrchu psaným ve dsky nevložili a nebo nespravili, tak jakož se napřed píše, tehda opět dva z nás správci s vrchu psaných beze všecky omluvy v též ležení a k témuž hospodáři ku prvejma dvěma krákoma máme a slibujeme a dlužni budem věci tiem vsiem obyčejem i právem poviny dva a tak až do posledních v tom ležení máme ležeti dotud, dokudž ta třetina z vrchu psaná z jejim plným příslušenstvím spravena a osvobozena nebude, z toho ležení žádným právem, aniž kterým obyčejem nemáme vyjeti tak dlouho, dokudž tej třetiny z vrchu psané ve dsky zemské nevložíme, nebo nespravíme tak úplně a docela, jakž jest napřed psáno, také dokudž kupujícím z vrchu psaným za všechny škody, lešti neučiníme, kteréž by oni skrze naše nespravení jakžkoli vzali, ježto by dobrým svědomím bez přísah a bez věrování ukázati mohli, tomu všemu na svědomí a na lepší jistotu své jsme pečeti tomuto listu přivěsili, jenž jest dán v tú neděli před Božím vstoupení let od narození Syna Božího tisíc čtyřista čtrnáctého.

Simon Komik, jinak Šemík, potvrdil i příjem ceny, avšak k zanesení prodeje do zemských desek nedošlo ani za Šemíkova života, ani po jeho smrti (kolem roku 1420?). Vdova po Šemíkovi, Anna z Labut, naopak tvrdila, že prodaná třetina byla jejím věnem, a vymáhala ji soudně zpět. Soudy trvaly několik roků, nakonec Anna vyhrála, ale již roku 1464 prodává vysouzenou třetinu Jindřichovi z Dobrčic.


Zde je zápis z olomouckých půhonů, což byly vlastně soudní pře.

Č. 679. Anna z Labut pohání Václava z Ořechového z L hř. gr. že mé úroky bral v Labuťech a těch mi navrátiti nechce a rybník mi jest muoj spustil a z něho ryby vyprodal. Zná-li... etc. chci na panském nálezu dosti míti. Por. č. Jakuba písaře. Poklid
(Burek a Tomík)

Č. 680. Týž Anna poh. kněze Petra probošta z Vřezovic z L hř. gr. že mi mé zboží Lanšperk (sic!) drží dědičné a nechce mi zase postúpiti a svých peněz vzíti. Zná-li, etc. ale chci to dskami provésti. Por. č. Jakuba písaře.
(Tíž póhončí.)

VINCENTIUS BRANDL, Libri citationutn et sententiarum, seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus III, pars prior, qua continentur Půhony Brněnské 1437-1448, Brunnae 1878, str. 557, č. 679 a 680.

Poznámky:
  • L (= 50) hř. gr. znamená hřiven grošů (staročesky: groši).
  • Zkratka poh. nebo jenom p. znamená pohoním, dnešní češtinou: poháním, rozumí se před soud.
  • Zkratka por. č. znamená: poručníka činím. Poručník je totéž jako dnešní právní zástupce.
  • Věta: zná-li... etc. je právní výraz, který se opakoval vždycky na konci půhonu, a celý zněl takto: "Zná-li mi se, zná se v pravdě, pakli pří, ale chci naň dskami ukázati..." Také se říkalo: "Zná-li mi se, zná se v pravdě, pakli mi se nezná, ale chci naň dskami ukázati ...". Nebo, jako v případě Anny: "ale chci to dskami provésti..."
  • Půhončí (póhončí) je soudní zřízenec, který doručuje žalobu čili půhon.

Anna chce 50 hřiven grošů a vesnici nazývá Lanšperk místo běžnějšího Ranšperk. Chce své pozemky zpět a vrací proboštovi jejich kupní cenu, určenou a přijatou jejím manželem Šemíkem. Půhon byl učiněn "v sobotu před Lucií" roku 1437.

V půhonných knihách činí Anna dva půhony za sebou, což ovlivnilo znění druhého půhonu, který nás zajímá, proto byly zde uvedeny oba půhony. Žaloba Anny z Labut se dá tedy vyjádřit asi takto:

Č. 680. Táž Anna pohání (před soud) kněze Petra probošta z Vřesovic pro 50 hřiven grošů za to, že mi drží můj dědičný majetek Lanšperk, a nechce mi jej vrátit nazpět a vzít si ode mne své peníze, které za něj dal mému manželovi Semíkovi. Dozná-li, že jsem v právu, zná se k tomu v pravdě. Trvá-li však na při, provedu důkazy ze zemských desek. Svým právním zástupcem činím písaře Jakuba. Obsílku doručili proboštu Petrovi soudní zřízenci Burek a Tomík, a to v sobotu před sv. Lucií (tj. před 13. XII.) r. 1437.

Ve Svatoklimentském listáři se ještě můžeme dočíst, že Anna skutečně při vyhrála, a to proto, že Šemík nezanesl prodej z roku 1414 do zemských desek, ač to slíbil. Protože však Anna vyhraný majetek prodala brzy po soudu (1464), zdá se, že tu šlo jenom o její rozmar anebo snad o nějak uraženou ženskou ješitnost: majetek prostě neměli mít augustiniáni, a o to se soudila asi 40 roků.


Žádné komentáře:

Okomentovat