Vzhledem k malé mobilitě selského lidu docházelo v uzavřených venkovských lokalitách čas od času ke splynutí či ztrátě předků. Cizím slovem implex. Co to znamená? Rodiče, kteří mají společného potomka, mají také společného předka. Výsledkem je, že na stejného předka narazíme ve více liniích. To se týká genealogického vývodu. U rozrodu narazíme pro změnu na společného potomka.
V klanu Šemíků, který dlouhé období žil na omezeném prostoru jednoho panství, ke sňatku příbuzných mohlo docházet. Dá se předpokládat, že většina dnes žijících mužů s příjmením Šemík a nepřivdaných dcer Šemíkových mají společného předka žijícího někdy v první polovině 17. století. Co ale bližší příbuznost? Aby se odhalilo, zda neexistují překážky uzavření sňatku, podstupovali snoubenci svatební ohlášky.
Podívejme se na záznam o narození Marie, dcery Antonína Šemíka.
Otec, domkář z Ovesné Lhoty č. 28, byl synem Václava Šemíka, čtvrtníka, jinak též chalupníka z č. 11. To číslo si zapamatujme. Zde žil i první nám dnes známý lhotecký Šemík. Matka Marie byla dcerou Josefa... v té době již zemřelého domkáře z č. 28.
Josef Šemík se živil jako zedník a se svou manželkou, roz. Pejcharovou, měl kromě dcery Marie ještě syna Václava (*1888). Nedlouho po jeho narození otec Josef umírá a dcera se zasnoubí s Antonínem, jehož praděda byl současně prapradědou nevěsty.
To bylo ovšem tehdy překážkou uzavření manželství. Jednalo se totiž o příbuzenství ve 3. a 4. stupni. V případě takové příbuznosti bylo ovšem možno získat výjimku, tzv. dispens. Zda bylo před svatbou o tuto výjimku žádáno, to bychom se měli dovědět v zápisu o svatbě. Zatím tento záznam nalezen nebyl.
Pravidla, která omezovala vznik manželství, byla komplikovaná. Postupem času se církevní pravidla prolínala s civilním právem. Církevní právo čím více zaostávalo za dobou a dlouho se nemodernizovalo. Nutno říct, že i díky dogmatickým církevním pravidlům se můžeme dnes v matrikách, které až do 20. století byly plně v rukou církevní administrativy, dopátrat svých předků.
Ale zpět ke ztrátě předků. V ideálním případě každý z nás má dva rodiče, čtyři prarodiče a s každou další generací se počet přímých předků zvyšuje s druhou mocninou. Klasická dvojková soustava. V osmé až desáté generaci, kam každý z nás může teoreticky nahlédnout, to je dvě na osmou (256 předků v osmé generaci) až dvě na desátou (1024). Celkem tedy 500 až 2 tisíce osob, které se v párech musely někdy někde potkat, abychom tu dnes byli my. To je pouze šedivá teorie, zelený je strom života. Ve skutečnosti také vlivem jevu, kterému se říká ztráta předků, se nikdy k takovým číslům nedobereme. To, na co bylo mnohdy hanlivě poukazováno u šlechty, se nevyhnulo přirozeně selskému stavu.
Dovětek. Rok po narození Marie (*1890) máme zprávu, že její otec Antonín žije v Spojených státech amerických. Z Antonína se stává Anton a z Marie je Mary. Ještě nám chybí dohledat záznam té svatby (na matrice ve Světlé) a narození syna Jakuba.
Dovětek druhý. V roce 1888 se ve Lhotě narodil Václav, ze kterého se později v USA stal James. Nebyl to tedy Jakub a nebyl to ani syn. Byl to bratr. Zmátl mě velký věkový rozdíl a skutečnost, že ve sčítání obyvatel v roce 1900 byl James uveden skutečně jako syn Marie a Antonína.
V klanu Šemíků, který dlouhé období žil na omezeném prostoru jednoho panství, ke sňatku příbuzných mohlo docházet. Dá se předpokládat, že většina dnes žijících mužů s příjmením Šemík a nepřivdaných dcer Šemíkových mají společného předka žijícího někdy v první polovině 17. století. Co ale bližší příbuznost? Aby se odhalilo, zda neexistují překážky uzavření sňatku, podstupovali snoubenci svatební ohlášky.
Podívejme se na záznam o narození Marie, dcery Antonína Šemíka.
 |
| 3. října 1890 narozena Marie Šemíková |
 |
| Matka Marie Šemíková, rozená také Šemíková |
 |
| Synové společného předka Marie a Antonína Vojtěch a Tomáš byli bratry jen po otci |
Pravidla, která omezovala vznik manželství, byla komplikovaná. Postupem času se církevní pravidla prolínala s civilním právem. Církevní právo čím více zaostávalo za dobou a dlouho se nemodernizovalo. Nutno říct, že i díky dogmatickým církevním pravidlům se můžeme dnes v matrikách, které až do 20. století byly plně v rukou církevní administrativy, dopátrat svých předků.
Ale zpět ke ztrátě předků. V ideálním případě každý z nás má dva rodiče, čtyři prarodiče a s každou další generací se počet přímých předků zvyšuje s druhou mocninou. Klasická dvojková soustava. V osmé až desáté generaci, kam každý z nás může teoreticky nahlédnout, to je dvě na osmou (256 předků v osmé generaci) až dvě na desátou (1024). Celkem tedy 500 až 2 tisíce osob, které se v párech musely někdy někde potkat, abychom tu dnes byli my. To je pouze šedivá teorie, zelený je strom života. Ve skutečnosti také vlivem jevu, kterému se říká ztráta předků, se nikdy k takovým číslům nedobereme. To, na co bylo mnohdy hanlivě poukazováno u šlechty, se nevyhnulo přirozeně selskému stavu.
Dovětek. Rok po narození Marie (*1890) máme zprávu, že její otec Antonín žije v Spojených státech amerických. Z Antonína se stává Anton a z Marie je Mary. Ještě nám chybí dohledat záznam té svatby (na matrice ve Světlé) a narození syna Jakuba.
Dovětek druhý. V roce 1888 se ve Lhotě narodil Václav, ze kterého se později v USA stal James. Nebyl to tedy Jakub a nebyl to ani syn. Byl to bratr. Zmátl mě velký věkový rozdíl a skutečnost, že ve sčítání obyvatel v roce 1900 byl James uveden skutečně jako syn Marie a Antonína.
Žádné komentáře:
Okomentovat