Dnes jsem se vydal na Levý Hradec a kromě šlapání do pedálů a výhledů na vltavské údolí jsem si představoval život v 10. až 12. století. Víc než přemyslovské elity tehdejší doby mě zajímalo, jak mohli tehdy žít prostí lidé. Informací je k dispozici málo. Jen zlomky. Jestliže vynecháme Kosmovu Kroniku Čechů a jeho následovníky, zbývají texty o darování převážně knížecích statků církvi. Fenoménem té doby je darování lidí. Jedním takovým byl jistý Ostoj, jenž byl církvi darován jako „dušník“, tedy „za spásu dárcovy duše“.
I když se původní listina nezachovala, takže ji známe pouze z pozdějšího opisu, jde patrně o nejstarší zmínku o rolníkovi, o jehož životě něco víme. Onoho Ostoje se pak v nedávné době ujal Zdeněk Smetánka, proslulý archeolog, historik a trochu i kulturní antropolog, který se rozhodl rekonstruovat život tohoto pradávného rolníka.
Jak jsem zmínil, známe je zlomky informací. Ke všemu latinsky. Ke slovům jako jsou „servi, rustici, familia, ministerial, aratores, heredes, hospites“ těžko hledáme české výrazy. Otroci, nevolníci, poddaní, svobodní. Přechod od pohanství ke křesťanství. Kosmas na počátku 12. století realisticky označuje tehdejší venkovany za polopohany. Na konci století 12. a ve 13. století dochází ke kolonizaci vyšších poloh země, tedy také Vysočiny.
V kraji, který v tehdejším hradském systému spadal pod čáslavské hradiště, vznikla hned tři sídla jménem Smrdov. Citujme Profousovo dílo „Místní jména v Čechách“.
To jméno působilo obyvatelům posměch v okolí a proto bylo uměle polepšeno změnou ve Smedrov a později dokonce ve Smederov, jako by bylo příbuzné se jménem Smederevo, názvem města a bývalé pevnosti nad Dunajem v Srbsku, pověstné z tureckých válek.
Maličkou oklikou se dostáváme k teorii vzniku jména sídla. Smrdov (= Smrdův) nebo původně dvůr či osada smrdů (srovnejte se jménem Chodov). Téhož původu jsou polská místní jména Smardzew, Smardzewice a Smardóv a polská příjmení Smardz, Smarz, Smarsz. Ve Slezsku je několik starobylých místních jmen Smardy; tam se také uvádějí z let 1193 – 1227 smardones = poddaní rolníci (lat. aratores). Boleslav Chrabrý daroval klášteru Týneckému „Cysow cum Smardonibus“. Dále je řeč o smrdech u Polabských Slovanů: u stálé ještě pohanských Daleminců byly roku 1181 tři společenské třídy supani (= župani), withasii (= vítězi) a smurdi (selský lid). To slovo bylo také jinde u Slovanů. V ruštině je smerd označení rolníka, příslušníka občiny v Rusku v 9. – 14. století. Původně svobodní rolníci s rozvojem feudalismu postupně upadali do závislosti na feudálech.
I když se původní listina nezachovala, takže ji známe pouze z pozdějšího opisu, jde patrně o nejstarší zmínku o rolníkovi, o jehož životě něco víme. Onoho Ostoje se pak v nedávné době ujal Zdeněk Smetánka, proslulý archeolog, historik a trochu i kulturní antropolog, který se rozhodl rekonstruovat život tohoto pradávného rolníka.
Jak jsem zmínil, známe je zlomky informací. Ke všemu latinsky. Ke slovům jako jsou „servi, rustici, familia, ministerial, aratores, heredes, hospites“ těžko hledáme české výrazy. Otroci, nevolníci, poddaní, svobodní. Přechod od pohanství ke křesťanství. Kosmas na počátku 12. století realisticky označuje tehdejší venkovany za polopohany. Na konci století 12. a ve 13. století dochází ke kolonizaci vyšších poloh země, tedy také Vysočiny.
 |
| Reynek - Rozvážení hnoje |
V kraji, který v tehdejším hradském systému spadal pod čáslavské hradiště, vznikla hned tři sídla jménem Smrdov. Citujme Profousovo dílo „Místní jména v Čechách“.
- Smrdov, ves 5½ km jihozápadně od Haber: 1307 (de bonis) Zmurdow castro et civitate; 1352 Smrydow, 1367–9 Smyrdow, 1405 Smrdow; 1654 městečko Smrdow (v kraji Čáslav.).
- Smrdov, dvůr u vsi Kletečné 6 km jihizápadně od Humpolce: 1226 Honorius papa (abbati Siloensi confirmat villam) Czmerdow (Czmerow c. 17, Smrdow c. 18); 1370 Smrdow, 1600 ves Smrdow.
- Starý Smrdov, ves (místní část obce Vyklantice) 10½ km severně od Pacova; ½ km na jih od Starého Smrdova je skupina chalup Nový Smrdov: 1399 dominus in Conypas plebano in Horzepnik censum in villa Smrdow donat; 1654 Smrdow (panství Lukavec v kraji Čáslav.)
To jméno působilo obyvatelům posměch v okolí a proto bylo uměle polepšeno změnou ve Smedrov a později dokonce ve Smederov, jako by bylo příbuzné se jménem Smederevo, názvem města a bývalé pevnosti nad Dunajem v Srbsku, pověstné z tureckých válek.
Maličkou oklikou se dostáváme k teorii vzniku jména sídla. Smrdov (= Smrdův) nebo původně dvůr či osada smrdů (srovnejte se jménem Chodov). Téhož původu jsou polská místní jména Smardzew, Smardzewice a Smardóv a polská příjmení Smardz, Smarz, Smarsz. Ve Slezsku je několik starobylých místních jmen Smardy; tam se také uvádějí z let 1193 – 1227 smardones = poddaní rolníci (lat. aratores). Boleslav Chrabrý daroval klášteru Týneckému „Cysow cum Smardonibus“. Dále je řeč o smrdech u Polabských Slovanů: u stálé ještě pohanských Daleminců byly roku 1181 tři společenské třídy supani (= župani), withasii (= vítězi) a smurdi (selský lid). To slovo bylo také jinde u Slovanů. V ruštině je smerd označení rolníka, příslušníka občiny v Rusku v 9. – 14. století. Původně svobodní rolníci s rozvojem feudalismu postupně upadali do závislosti na feudálech.
Žádné komentáře:
Okomentovat