Hostince, krčmy, hospody

Na tento příspěvek jsem se chystal již několik měsíců. Teprve setkání s pány Zadinou a Zajícem v jedné pražské restauraci bylo poslední kapkou k tomu, abych přepsal něco z místní "hospodské" historie. Sociální kontakty obyvatel větších vesnic se soustřeďovaly do kostelů, škol a hospod. V menších sídlech zbývala už jen ta hospoda. Například v Ovesné Lhotě zůstal po hostinci v č. 17 pouze místní název "Za Hospodou". Ve Smrdově (dnešní Sázavce) se historicky první krčma nacházela v "centru" nedaleko kostela i školy.
Pokud dnes projíždíme Sázavkou směrem na Leštinu, po levé straně před odbočkou na Ovesnou Lhotu se zjeví budova obecního úřadu, kde je vidět reklama na pivo z Vysočiny. Není to ale hospoda v tradičním duchu. Na štítu je nápis - "Klub Sázavka".

Zrušení živnosti hostinské

Původní smrdovský hostinec, kdysi dokonce zájezdní hostinec, stál naproti v č. 46. Provoz zde skončil s koncem roku 1952. Důvod? Lidově demokratický režim rušil soukromé podnikání. To se týkalo i drobných živnostníků. Státní hospoda byla v dalších letech v č. 11, kde se měly konat také lidové soudy. Živnost hostinská se přitom v č. 46 dědila v rodině Zadinů z generace na generaci, a to už od roku 1865. Anna Zadinová byla  před rokem 1953 poslední. Cituji ze vzpomínek pamětníka:
K domu čp. 46 mohu sdělit jen pár střípků, jenom to, co jsem zažil. Co moje paměť sahá, tak se v na čp. 46 hostinská živnost již neprovozovala. V domě žili dva sourozenci Zadinovi – Václav a Anna. Pan Zadina měl přízvisko „Venda z hospody“ a dospělí mu jinak neřekli a jeho sestra byla zase „Nanda z hospody“. Pravděpodobně skončili se znárodněním. Já pamatuji, že pan Zadina pracoval v místním JZD, ale nevím, zda již jako důchodce, nebo zda mu bylo méně než šedesát let. Pamatuji se, že měl vlasy šedivé jako mlíko, byl silnější postavy a pro mně vypadal staře. A byl to veselý člověk se smyslem pro humor. Jeho sestra se dožila vysokého věku – něco přes devadesát let a byla svého času nejstarší občankou Sázavky (Smrdova).

V hospodě č. 46

Zachovaly se fotografie z konce třicátých let 20. století, na kterých je zachycena místní pánská společnost. Na nalepené poznámce je čitelný začátek textu "V Kapličce... ... .." a datum 5.10.1928. Z oblečení by se dalo usuzovat, že zbytek vesnice byl v kostele. Že by tato partie zůstala v "půli cesty" a do kostela nedošla? Kdo ví. Otec Anny a Václava, hostinský Alois Zadina, byl kolem roku 1910 místním starostou. Na fotografii je první zleva František Zadina z č. 17. K tomu se váže tato poznámka z kroniky. Roku 1907 byl založen Hospodářsko-vzdělávací a zábavní spolek Rieger pro Smrdov a okolí. Zakladatelé Zadina Josef čp. 17 a učitelé Hrdina a Maximovič. Na zahájení bylo sehráno u Zadinů čp. 46 první divadlo vůbec „Naši furianti“ za vedení režiséra Zadiny Josefa z č. 17.

V té době byla hospoda nejen v č. 46, ale i ve vedlejším č. 73. Jak došlo k tomu, že ve dvou sousedních domech se provozovala hostinská živnost? O tom za chvíli. Teď se přeneseme do roku 1865. Na začátku ledna byla podepsána smlouva o spoluvlastnictví domu č. 46.

Podpisy svědků a obou smluvních stran

Podepsáno Marií Zadinovou a Josefy Zadinovými (otcem a synem). Svědci František Šemík a Josef Zlata dosvědčili, že otec Zadina zaplatil za nezletilého syna 600 zlatých a dalších 800 zlatých zaplatí do sv. Václava (28. září) toho roku. Smlouva navazovala na svatbu, kdy se Marie, vdova po Vojtěchu Zajícovi, vdala za Josefa Zadinu mladšího. Josefovi bylo 23 let, a tak ho zastupoval jeho otec.
Marie, roz. Semerádová, se poprvé vdávala léta páně 1861. Pocházela z Lubna č. 1. S manželem Vojtěchem Zajícem a malým synkem Františkem žila s tchánem a tchýní Zajícovými ve smrdovském hostinci. Přišel ale osudný rok 1862. Co bylo zapsáno v kronice Smrdova doplněné o vzpomínky pana Zadiny z č. 17.
10. října 1862 hrozné neštěstí potkalo zdejší obec. Téhož dne o 3 1/2 hodině hodině odpolední vypukl oheň v č. 41. Na učiněný pokřik a poplach spěchají ihned všichni tomu na pomoc. Avšak zhoubný živel, vzdor všemu hájení, počíná se okamžitě na sousední stavení v pořadí se rozšiřovati, ano i na protější pořadí sem tam přeskakovati, tak že po uplynutí malé chvíle již obě strany vesnice dravým živlem uchváceny v jednom plameni stály a celá obec ohnivému moři se podobala.
Škoda občanům ohněm způsobená byla převeliká a tím větší, že mnozí z nich pojištěni nebyli a ti, kteří byli, přece o mnoho přišli. Celkem vyhořelo 49 čísel, s chlévy, kůlnami, stodolami a celým příslušenstvím, počínaje od č. 5 až k č. 23 na dolní straně a na horní straně od č. 32 až k č. 57. Mimo to kostel, fara, kovárna, hospoda č. 46 a vedle ní stavení č. 73, patřící pekaři Nechvílovi.
Fara, ač v sutinách byla, nezůstala přece zcela opuštěna. Po vánocích roku 1862 přistěhoval se do dolních místností pekař F. Nechvíle, jemuž také dům č. 73 zcela shořel. Bydlel tam se svojí rodinou, než si svůj domek znova vystavěl. Poněvadž  hospoda č. 46 také vyhořela a pivo se nikde nečepovalo, obdržel F. Nechvíle povolení, aby na čas na faře lidem pivo a kořalku prodával. Toto právo na čas povolené mu však zůstalo ponecháno a potvrzeno c.k. okresním úřadem v Habrech doživotně pro jeho osobu, takže on pak hospodu v domku svém zařídil. Tím se stalo, že místo jedné hospody, úplně pro obec postačujíce, nyní 2 hospody jsou, což zajisté ku zdaru obce a dobré věci přispívati nemůže.

č. 46 - počátek 20. století

Vojtěch Zajíc po velkém ohni žil přes zimu u příbuzných v Lubnu a pustil se do obnovy č. 46 ve Smrdově. Znovuzrozené hospody si však dlouho neužil, zemřel nedlouho na to v roce 1863. Syn František (*1862 †1865) zemřel v mladém věku, a tak posledním Zajícem na č. 46 zůstal výměnkář Jan (†1871), který s rodinou přišel do Smrdova ze Žleb ve 30-tých letech. Tehdy někdy koupil hostinec od Františka Uhra.
Ve druhé hospodě (č. 73) provozovali po Nechvílových hostinskou živnost v 90-tých letech 19. století Šemíkovi (František, bratr Jana Šemíka z č. 12), potom Procházkovi (hospoda a řeznictví) a konečně po roce 1910 Tvrdíkovi.

Dalo by se určitě vypátrat, kdo v zájezdním hostinci č. 46 působil v 18. století. Přeskočíme nyní do poloviny 17. století. V soupisu poddaných roku 1651 je uváděn Fabián Šenkýř, v berní rule (r. 1654) pak Fabián Řezník. To by mohl být předchůdce pozdějších majitelů hostince ve Smrdově. Z kterého pivovaru mohl Fabián odebírat pivo? Možná z Vrbice, kde se v roce 1603 o pivovaru píše, nebo ze Světlé. Ve Smrdově skončil provoz pivovaru před rokem 1591, kdy se v urbáři Světlé nad Sázavou můžeme dočíst:
Wařziwalj tu Pjvo a dáwalj s wárky p. 18 gr. a. t. d. nynj berou Pjwo z Piwowáru Světelskýho.
V 16. století se přestavovaly tvrze a hrady na zámky a často se rozšiřovaly o pivovary. Šlechta se snažila v tomto oboru podnikat, a tak z té doby jsou v okolí Smrdova zmínky o pivovarech ve Světlé, Bačkově a Vrbici (zrušen kolem roku 1885; 200 hl). Není zcela vyloučeno, že k dnešnímu č. 46 ve Smrdově se mohlo ve středověku vztahovat právo várečné.