Dnes začnu věnováním, kterým začíná kniha Jiřího Hájíčka, jejíž název nás nasměruje do jižních Čech.
Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát
Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát
a kterej se začátkem padesátých let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka,
kterej odešel v patnácti z jihočeské vísky na práci do černý Ostravy,
kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkami a ojetýma autama,
kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích,
kterej za budovatelskej dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroën jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934,
kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách , autobusech a podobných starejch krámech oddělal záda,
kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta,
kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy
a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není…
Nejsem vášnivý čtenář beletrie. Když se mi ale dostala kniha Selský baroko do rukou, měl jsem na několik dnů pocit, že prožívám příběh s hlavním hrdinou. Genealog, jehož majetek je soustředěn do notebooku s údaji o rodokmenech jeho zákazníků. Soukromý genealog, který pracuje na neobvyklém úkolu. Zjistit, co se dělo v jedné jihočeské vesnici na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Rozálie Zandlová je klíčovou postavou, která v té vesnici tehdy žila. Viník nebo oběť? Klasická otázka bez jednoznačné odpovědi. Když je historie ještě příliš živá, promítají se do pohledu na tehdejší události emoce. V mnoha obcích byli vytipováni místní vesničtí boháči a využity místní Rozálie. Kde je čára, ze kterou by profesionální genealog už neměl jít?
Jména všech míst i postav jsou smyšlená, i když na to autor výslovně neupozorňuje. Tedy až na Holašovice, které daly knize do vínku jméno. Přečtěte si ukázku nebo celou knihu. Těch 178 stran za to stojí.
kterej odešel v patnácti z jihočeské vísky na práci do černý Ostravy,
kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkami a ojetýma autama,
kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích,
kterej za budovatelskej dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroën jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934,
kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách , autobusech a podobných starejch krámech oddělal záda,
kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta,
kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy
a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není…
Jména všech míst i postav jsou smyšlená, i když na to autor výslovně neupozorňuje. Tedy až na Holašovice, které daly knize do vínku jméno. Přečtěte si ukázku nebo celou knihu. Těch 178 stran za to stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat