Gentleman

Národní listy, 9.7.1933, str. 5, soudnička otištěná pod značkou —b—

SOUDNÍ SÍŇ.

Nalezené poctivě odevzdati.

Teprve 19. března ráno, když strhával lístek nástěnného kalendáře, zjistil pan Šemík nemilou věc: zapomněl poslati blahopřání svému nejlepšímu příteli Josefu X. Mrzelo ho to a společně s chotí svou milovanou přemýšlel, jak toto opomenutí napravit, neboť právě tehdy jim velmi záleželo na jakési přímluvě pana X.

Záběr z filmu Vražda v Ostrovní ulici (1933)

Konečně paní Šemíková přišla na nápad přímo originelní: budeme mu gratulovat telefonem! Hned z rána, dříve než dostane poštu!

Dohodnuto, vykonáno. Protože doma telefonu neměli, běželi manželé Šemíkovi s blahopřáním do nejbližší telefonní budky. Nejprve vstoupila paní choť. Sama, neboť ani do budky staršího typu by se vedle ní nikdo nevešel. Sotva však vnikla dovnitř, ozval se ječivý projev jejího údivu. V budce ležela zapomenutá dámská kabelka!

Při zběžném nahlédnutí shledali, že v kabelce je asi 200 Kč, v jedné přihrádce zrcátko, pudřenka a kalendářích a ve druhé jakési papíry. Pan Šemík se rozhodl, že donese kabelku na nejbližší policejní strážnici, a paní ať zatím počká u telefonní budky pro případ, že by se majitelka zapomenuté kabelky vrátila, aby se ihned dověděla, co se s kabelkou stalo.

Netrvalo vskutku ani pět minut, a už objevila se u budky mladá hezká panička, celá uřícená a vyděšená, a jako divoká orlice vletěla dovnitř.

„Paní, nezapomněla jste tu něco?“ ozval se za ní měkce vlídný hlas mohutné paní Šemíkové.

„Ano, ano… kabelku… kabelku.“

„Jaká byla?“ zkoušela paní Šemíková polekanou paní.

„Taková z ještěra… asi takováhle…“

„Tu teda právě teď nese můj miž na policejní stanici.“

„Cože? Kam? Na po-li-ci-i?...“

„Kam jinam? Přece si ji jako poctiví nálezci nenecháme, že jo, já mám svých kabelek dost. A hlídat vám ji taky nebudeme.“

Mladá paní však poslední věty už neslyšela. Jen se mihla za roh, kudy před chvílí kráčel pan Šemík na policejní strážnici odevzdati nález.

Šel. Ale než tam došel, podíval se ještě jednou, sám, do nalezené kabelky, a hlavně do té její přihrádky, kde byly papíry. Fjúúú! – zahvízdl si v překvapení. Byly to milostné dopisy, obsahu hned na první pohled příliš povážlivého, a mezi nimi tři snímky překrásné mladé ženy, každý jiný, ale všechny v jediném úboru, t. zv. Evině…

Pan Šemík se dlouho nerozmýšlel. Je přece gentleman a nedovolí, aby se v těchto intimitách mladé a krásné ženy hrabali na policii! Nechá tam svou adresu, a jestli se ta dáma přihlásí až zítra, to budou strejci večer „U zvonu“ koukat, jakou má „přítelkyni“! S tímto dobrým předsevzetím pak zastrčil svazeček dopisů se snímky do náprsní kapsy.

Právě když s ním na policii sepisovali protokol, vpadla dovnitř ona mladá paní. Pan Šemík ji poznal ihned a ačkoli ji živoucí mohl srovnávati s fotografiemi pouze od mikádka ke krku, usoudil mimo veškery pochyby, že ve skutečnosti je ještě krásnější než na těch obrázcích.

Šťastná uchopila kabelku a klesla na židli. Jakmile však kabelku otevřela, zděšeně vykřikla. Dopisy! Dopisy byly pryč!

A v této chvíli se objevila ve dveřích policejní strážnice paní Šemíková.

Nevím, pánové, co byste v tak kritické chvilce učinili, ale pan Šemík, věren slavnému jménu onoho svého jmenovce, který s Horymírem seskočil se skály vyšehradské, přeplaval Vltavu a pádil k Radotínu, byl ihned rozhodnut zůstat gentlemanem. Jidášsky zapřel dopisy, prohlásil, že nic víc tam nebylo, podepsal a šel. Obě dámy šly za ním. Jedna měla pochyby, zda ty dopisy má — to mladá paní, vlastnice kabelky. Druhá měla o tom jistotu — to jeho vlastní choť. Vždyť ty dopisy před chvilkou viděla, třeba jen tak letmo, v balíčku.

„Milostivá paní,“ začal pan Šemík, když kousek poodešli, „nemějte žádných obav. Ty dopisy mám, tady jsou — a při tom si poklepal na levou stranu prsou, — nemohl jsem vás přece nechat kompromitovat před policií.

„Kompromitovat?“ — Jako by blesk vletěl do rozložité bytosti paní Šemíkové. Zvědavost, podezření, hrůza proběhly jí duší i tělem. A to zas ne! Žádné tajnůstkářství! Ven s tím! Čili:

„Tak necamrej a ukaž, co v tom je!“

Nyní však zase mladá paní zaprotestovala:

„Ne, prosím vás, ne… neukazujte to…!“

Paní Šemíková zvítězila, neboť vytrhla balíček svému manželu z ruky, než jej mohl podati krásné paní. V zápětí se obě dámy o balíček servaly, ale to už paní Šemíková spatřila na vlastní oči, jaká tahle paní je, když se svlékne.

Co následovalo, tvořilo předmět žaloby pro urážku na cti u okresního soudu. Žalovala ta krásná, mladá paní, neboť jinak to ani nešlo, když paní Šemíková na ní před celým …. náměstím křičela, že je cumploch a fena nestydatá, což byly nejněžnější výrazy, jimiž ji zasypala, a ke všemu se právě v té chvíli docela na blízku objevily dvě dámy z téhož domu, kde mladá paní bydlí.

„Nešlo by to nějak smířit?“ ozval se nesměle soudcův hlas.

„Nešlo!“ zaznělo rezolutně zleva.

„Nešlo…“ opáčil ženský hlas zprava. „Ona, prosím, neměla na tom dost, že mi takhle sprostě vynadala, ale šla ještě s těmi dopisy k mému manželu, a dala mu je a já teď mám rozvod!...“

„Dost!!! Ticho!!!...“

Pan Šemík, vyslýchán jako svědek, si posteskl:

„Já jsem chtěl být gentleman a takhle to dopadlo…“

„Tak ses nemusil ženit!“ zahýřil opět soudní síní zvučný hlas jeho paní choti. Načež následovala odmlka, při níž zcela patrně nejen pan Šemík, nýbrž i slavný soud v duchu řešili otázku, proč asi nesmí býti gentlemanem muž ženatý.

Paní Šemíková dostala 200 Kč pokuty a to vzhledem k surovosti svých nadávek a veřejnému pohoršení bezpodminečně.

Tak se dnes u nás odměňuje poctivost! Naleznete-li něco, odvedete to, kam co patří, a ještě za to zaplatíte dvě stovky, a nemáte-li jich, zavřou vás. Není už, jářku, na čase, reorganizovat nejen státní soud, nýbrž i okresní trestní?

—b—

Minule jsem zde uvedl jednu zprávu ze soudní síně, u které bych odhadoval, že účastníkem mohl být někdo z klanu Šemíků. V Krameriovi, ve studnici starých novinových článků, jsem narazil na Šemíky v letech 1899, 1912 a 1917. Výše uvedený příběh z roku 1933 je jiného ražení. Napsal ho někdo, kdo tento žánr měl v malíčku. V Národních listech tehdy psal soudničky Ignát Herrmann. Ten se však podepisoval zkratkou —on.

Autor původní soudní spor, ze kterého vycházel, obohatil tvořivou fantazií. Je tedy otázkou, zda příjmení manželského páru odpovídalo realitě. Téma o vyšehradské skále uprostřed fejetonu by napovídalo, že si příjmení novinář nevymyslel. Pisatel ještě v poslední větě kritizuje stav v tehdejším soudnictví. To mi nějak nezapadá k předchozímu příběhu.

Telefonní budka je dnes již anachronismem a ztráta soukromí hrozí úplně někde jinde. Zda manželský pár, který se začátkem 30-tých let minulého století vydal telefonicky blahopřát Josefu X, přečkal zkoušku vztahu, nevíme. Víme jen, že v roce 1932 byl krajským civilním soudem v Praze rozloučen Jan Šemík (*1887).