Již je tomu drahně let, co jsem poprvé zaznamenal jméno Richarda Hrdličky. Ten zanechal v rukopisu úctyhodné zápisky o historii města Mladá Vožice. Posunul v tomto směru dílo započaté Augustem Sedláčkem. Z textů psaných na psacím stroji za vydatné pomoci Jiřího Kohouta, který dílo redigoval, vyšla kniha Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé. Náklad tohoto dvoudílného počinu nebyl velký. Knihu jsem sehnal až v Národní knihovně a budu z ní ještě několikrát citovat, neboť jméno Šemík se v ní vyskytuje hned několikrát.
Styl, kterým Hrdlička zaznamenal historické události, odpovídá době vzniku. Nechám jej v původním znění. Zkratka JMti. - oslovení Jeho milosti - se v textu vyskytuje často. V pozůstalosti Richarda Hrdličky se také našel urbář mladovožického panství z roku 1620. Dnes jím můžeme listovat v digitálním provedení. Začneme u domu č. 186. Nejstarší události jsou z konce 16. století. Není známo, jak tehdy stavba vypadala. Současný stav zachycuje až dobu konce století 18. Mezi roky 1606 a 1631 byl ve vlastnictví Jana Šemíka a patřil podle berních plateb k největším ve městě. Předchozí majitelé patřili k místní honoraci. Sudlicové z Hrachovic, Mazaní ze Slavětína, Španovští z Lisova, Vršovský z Těšetin. V té době docházelo k pauperizaci, tedy chudnutí drobné šlechty. Příslušníci vladyckých rodů se stávali měšťany a zastávali pozice hejtmanů, úředníků nebo písařů. Kde se dostal Jan Šemík ke jmění, za které si mohl pořídit tento dům, nevíme. Na začátku 17. století patřil k nejmajetnějším vožickým sousedům.
Číslování domů nové je z roku 1884, staré z roku 1804 a prvotní josefínské z roku 1785. Před tímto rokem nebyly domy vůbec číslovány. K zámeckému okrsku pod právo vrchnosti (purkrecht) patřívaly domy č. 1-21, 23, 33-35, 38, 57-59, 150, 154, 161-166, 198, 211, 239-242.
Styl, kterým Hrdlička zaznamenal historické události, odpovídá době vzniku. Nechám jej v původním znění. Zkratka JMti. - oslovení Jeho milosti - se v textu vyskytuje často. V pozůstalosti Richarda Hrdličky se také našel urbář mladovožického panství z roku 1620. Dnes jím můžeme listovat v digitálním provedení. Začneme u domu č. 186. Nejstarší události jsou z konce 16. století. Není známo, jak tehdy stavba vypadala. Současný stav zachycuje až dobu konce století 18. Mezi roky 1606 a 1631 byl ve vlastnictví Jana Šemíka a patřil podle berních plateb k největším ve městě. Předchozí majitelé patřili k místní honoraci. Sudlicové z Hrachovic, Mazaní ze Slavětína, Španovští z Lisova, Vršovský z Těšetin. V té době docházelo k pauperizaci, tedy chudnutí drobné šlechty. Příslušníci vladyckých rodů se stávali měšťany a zastávali pozice hejtmanů, úředníků nebo písařů. Kde se dostal Jan Šemík ke jmění, za které si mohl pořídit tento dům, nevíme. Na začátku 17. století patřil k nejmajetnějším vožickým sousedům.
Číslování domů nové je z roku 1884, staré z roku 1804 a prvotní josefínské z roku 1785. Před tímto rokem nebyly domy vůbec číslovány. K zámeckému okrsku pod právo vrchnosti (purkrecht) patřívaly domy č. 1-21, 23, 33-35, 38, 57-59, 150, 154, 161-166, 198, 211, 239-242.
Číslo domu nové 186, staré 160, josefínské 135
Podle zmínky v urbáři J. B. Fünfkirchera byl by nejstarším nám známým vlastníkem domu Matěj Sudlice, který míval dvůr v Dolních Hrachovicích a pocházel z vladycké rodiny Sudliců z Hrachovic v 16. stol. tam usedlých. S nimi v nějakém spojení byl rod Mazaných ze Slavětína, rovněž v Hrachovicích své sídlo mající. Vrchností nad nimi byl v 16. stol. Michal Španovský z Lisova a tím dostalo se asi právo na náš dům synovi Joachymovi Španovskému. Z domu platilo se ouroku pololetního 1 kopa 26 gr. (připsáno „...ale jsou mu sraženy ty groše a dává po 1 kopě“), platu vánočního 30 gr. Dům nazývá se Matyášovský snad po Matěji (Matyáši) Sudlicovi.
V pondělí po provodní neděli roku 1603 prodal Joachym mladší Španovský z Lisova dům zvaný „Matyášovský“ s polmi: na Blatinách, nad dubem, na Pláňavách jdouc ke Lhotce i s paloukem, dále pod hradem, pak na vobořích polovici pole od luk po cestu i se zahradou jak jdou k Podhradnímu mlýnu, a s druhou zahradou po vaření a jiné potřeby nade mlýnem panským s loukou nade brodem a v jitrách pod hrází Mikulášovi, mlynáři z Koutů Hořejších za sumu 90 kop grošů českých, závdavku položit má 10 kop a werunky (splátky) při každém soudě anebo posudcích klásti má po 2 kopách gr. č. až do vyplacení svrchu psané sumy. V témže roce 1603 prodal Joachym Španovský z Lisova celé panství vožické Janu Bernhartu Fünfkircherovi z Fünfkirchu na Štanaprunu (Steinaprunn), Mladé Vožici a Šelmberce, JMti. císaře římského dvorské komory radě, a když nový tento majitel panství žádal, aby Mikuláš mlynář tento prodej dal sobě do knih městských zapsati. zdráhal se kupující tak učiniti a raději ode všeho upustil.
 |
| Dům č. 186 byl postaven ve 2. pol. 18. století |
Na jeho místě ujal tento trh uroz. pan Jan Vršovský z Těšetin, hejtman panství vožického, a na všecky články smlouvy na placení přistoupil. Zápis trhový do knih městských stal se za přítomnosti a na rozkaz uroz. p. Václava Freismutha ze Železné, hofmistra JMti. p. Fünfkirchera, a pan Jan Mach Vršovský z Těšetin byl pak od purkmistra, konšelů a na místě vší obce za souseda přijat. Léta 1604 položil p. J. Vršovský závdavek 10 kop gr. č. a werunk 3 kopy. Z těchto peněz splaceno bylo na pohledávky: Kateřině Mazané (manželce Viléma Mazaného ze Slavětína na Hrachovcích) 8 kop, Roubíčkové, Kaňkovské a Káči Nemoudré po 1 kopě 40 gr.
Mezi novým majitelem Vožice Fünfkircherem a jeho ouředníkem Vršovským došlo k rozepři, takže Vršovský z Vožice odešel a dům pustý zanechal. Věc dostala se až ke dvoru císaře Rudolfa, který zaslal roku 1606 císařským komisařům p. Václavu Dvořeckému z Olbramovic a na Táboře, p. Jiříkovi Pětipeskýmu z Chyš na Chotovinách a Wolfovi Šupovi z Memingu v Táboře tento list: „Jaké mnohé stížnosti sobě uroz. Jan Bernhart Fünfkircher na Ml. Vožici, komory naší dvorské rada, věrný náš milý, do Jana Macha Vršovského z Těšetin, někdy ouředníka svého - kterak by nemalou sumu na počtu zůstavše dlužen nadále zůstával - pokládá, týž pak Vršovský tomu odpíraje k vyslyšení se volá a nás v tom za milostivé opatření poníženě prosí - tomu z příležících mnohých spisův šířeji vyrozumíte. Kdež nechtíce my, aby se komu bez pořádného vysvětlení jaké zkrácení státi mělo, ráčíme vás mezi předepsanými stranami za komisaře naše císařské nařizovati a vám při tom milostivě poroučeti, aby nesouce se o jistý den a místo, předepsané strany před sebe obeslíc, v těch stížnostech vyslyšeti a kdo domu v čem křiv aneb on Vršovský jemu Fünfkircherovi čím spravedlivě povinen jest, tomu všemu dostatečně vyrozuměli, pokudž možné i to vše porovnali. Pakli byste porovnati nemohli, nám o tom, jak to vše najdete, zprávu svou gruntovní do kanceláře naší poslali. Dán v středu po neděli květné léta 1606.“
Před tím roku 1605 dopsal Fünfkircher ku právu měst Pacova, Načeradce a městyse Kamberka, aby z každého práva po 4 osobách přísežných vyslala Vožice k pošacování gruntu slove matyášovského, který ouřadník Jan Vršovský sice koupil, ale potom odtud jinam se odebrav, grunt pustý zanechal.
Skrze to cís. berně a sbírky, ouroky vrchnosti a jiné povinnosti a spravedlnosti nemohly by vycházeti, kdyby grunt hospodářem osazen nebyl. Když byla Vršovskému zpráva o pošacování podána, aby se do Vožice najíti dal a toho šacunku přítomen byl, dal za odpověď, proč dostaviti se nemůže. Žádal odhadce z jmenovaných míst pravíc ve své zprávě: „Byli bychom toho vděčni, kdyby ta věc mezi p. Fünfkircherem a p. Vršovským beze šacunku spokojena a vyrovnána byla, poněvadž nám lidem přespolním, cizí věci, gruntů, živností té obce nepovědomým šacování zdálo se odporným, avšak na stálou žádost JMti. pána ukázali jsme povolnými, a tak do toho domu všech pokojův, svrchních i spodních sklepů, též i jiné stavení jsme nahlídali, ano také zahrady a pole jsme spatřili, a jak mnoho na lukách sena a otavy se klidívá, o tom zprávu vzali, a tak toho všeho bedlivě dle dobrého svědomí jsme povážili a ty věci pošacovali takto: dům samý 3 šacuje se za 190 kop m., zahrada nad městys nevelmi ohražená, oulehlí položená, na kterouž okolo 4 strychů těžkého obilí padnouti může, 35 kop., druhá zahrada nad rybníčkem pod městys 15 kop, 3 kusy pole vorného, z nichž dva oulehlími leží to vše i s lukami šacuje se v 50 kopách m., suma všeho 290 kop m. Hnůj, sláma pro opravu rolí pozůstati má. Jiné věci při tom gruntu, poněvadž řemeslníkům a těch věcí znalým přináležejí, nám šacovati nenáleželo. “
 |
| Snímek z doby po r. 1999 |
Podle tohoto šacunku vrchnosti dopřála toho domu Janu Šemíkovi, kterýž jej ve 205 kopách m. ujal a za dluh sirotčí sirotkův vesnických Jana Vršovského závdavku 20 kop m. položil, kterýžto závdavek. opatrný pan Jan Burjan ze vsi Lbančic ¹), t. č. sirotčí peníze z rozkazu JMti. pána přijímající, k sobě do sirotčí truhlice přijal. Ostatní sumu na werunky po 6 kop. m. vyplatit má počnouce při posudcích léta 1606. Jan Šeník ²) položil weyrunků v letech 1606-1622 102 kopy, Kateřina Mazaná vyzdvihla v letech 1606-1622 27 kop, Anna Kaňkovská s Maruší Petra Roubíčka v roce 1617 35 kop a tím mají doplaceno. J. B. Fünfkircher poznamenal v urbáři vlastní rukou: „Poslední wengi na domě 31 kop na dluh Werssoskiho.“ *) Roku 1620 byl Jan Šení ²) dlužen vrchnosti do důchodu 25 kop 9 gr. a za 2 m. ovsa 25 gr. Manželka Viléma Mazaného ze Slavětína a v Hrachovcích (v orig. Rachovicích) měla na domě Matyášovském spravedlnost po prvním manželu a Vilém Mazaný tuto spravedlnost prodal roku 1628 za 30 kop Janu Šeníkovi ²).
V této době dům vyhořel, neboť zpráva z roku 1631 praví, že byl pošacován dům spáleném Jana st. Šemíka se zahradou za městem, polmi, lukami, polem za brodem slove polouděli za 176 kop, dle kterého šacunku milostivá vrchnost - Jan Šťastný Přehořovský z Kvasejovic - pro vyzdvižení a zase vystavění téhož domu, poněvadž tak velmi zpustl, ujati ráčela.
Roku 1642 koupil „spálenej Šemíkovskej dům“ s příslušenstvím od p. Krištofa Karla Přehořovského Andrea Khoblycz za 350 zl. Platy vrchnosti byly mu odpuštěny. Nový majitel, syn Pavla Koblice, byl toho času písařem důchodním na zámku a dotáhl to později až na hejtmana panství. K domu přikupovány byly četné pozemky Pavlem Koblicem k ruce syna Andreasa. Tak roku 1640 koupil pole ležící k sv. Mikuláši, pole od dolečku až k travnaté cestě jdouce k Řemíčovu, od Václava st. Sychra jinak Rajského koupil, Andreas Koblic pole proti rybníčku v dolečcích vedle cesty travní, pole u požárů, u božích muk blanických slove klínek, v okružcích, roku 1641 koupil zahradu jdouc ke brodu, 4 záhony zahrady nad panským mlýnem s volným vejjezdem jak s hnojem i oráním. Roku 1648 postoupil „pan Andreas“ palouk na pláňavách za loučku u brodu, s vědomím a vůlí vrchnosti koupil od Svatka z Noskova ložní louku mezi lukami noskovskými nad rybníkem Záborním. Koblic držel také dvůr Zaluží v ceně 300 zl. rýnských. S manželkou Alžbětou měli několik dětí: roku 1651 narodil se jim syn Jiří, r. 1654 dcera Anna, r. 1655 Adam Štěpán a Krištof David (kmotrem byl jim Hons Buda), byli tu ještě synové Jan a Václav. Jako hejtman panství měl roku 1654 35 strychů polí, choval 4 koně a 6 kusů hovězího dobytka. Při velké požáru v den sv. Petra a Pavla roku 1656 vyhořel i jeho dům. Roku 1668 platí z domu Alžběta Koblicová ouroku půlletního 1 kopu 58 gr., vánočního platu 49 gr. 3 den. a lučního 26 gr.
V knize Staré domy a domky je u tohoto domu mnohem více. Dál již jen zkráceně. Koblicovi drželi dům do roku 1685, kdy koupil dům slove od starodávna Šemíkovský, posléze Koblicovský nárožní, hned vedle Jakuba kuchaře, tomuto Jakubovi kuchaři Hrdličkovi za 200 zl. rýn. Vdova Judita po zemřelém Jakubu Hrdličkovi, kuchaři a punčocháři, prodala s povolením vrchnosti vrchnímu šafáři Janu Strnadovi za 259 zl. Od něj koupila ho vrchnost za 330 zl. V roce 1700 vrchnost sfrejmarčila ³) dům s Václavem Vobořilem za jeho mlýn pod vsí Zhoří a propustila ho za to z poddanství robotního k šosu městskému ⁴).
V této době dům vyhořel, neboť zpráva z roku 1631 praví, že byl pošacován dům spáleném Jana st. Šemíka se zahradou za městem, polmi, lukami, polem za brodem slove polouděli za 176 kop, dle kterého šacunku milostivá vrchnost - Jan Šťastný Přehořovský z Kvasejovic - pro vyzdvižení a zase vystavění téhož domu, poněvadž tak velmi zpustl, ujati ráčela.
Roku 1642 koupil „spálenej Šemíkovskej dům“ s příslušenstvím od p. Krištofa Karla Přehořovského Andrea Khoblycz za 350 zl. Platy vrchnosti byly mu odpuštěny. Nový majitel, syn Pavla Koblice, byl toho času písařem důchodním na zámku a dotáhl to později až na hejtmana panství. K domu přikupovány byly četné pozemky Pavlem Koblicem k ruce syna Andreasa. Tak roku 1640 koupil pole ležící k sv. Mikuláši, pole od dolečku až k travnaté cestě jdouce k Řemíčovu, od Václava st. Sychra jinak Rajského koupil, Andreas Koblic pole proti rybníčku v dolečcích vedle cesty travní, pole u požárů, u božích muk blanických slove klínek, v okružcích, roku 1641 koupil zahradu jdouc ke brodu, 4 záhony zahrady nad panským mlýnem s volným vejjezdem jak s hnojem i oráním. Roku 1648 postoupil „pan Andreas“ palouk na pláňavách za loučku u brodu, s vědomím a vůlí vrchnosti koupil od Svatka z Noskova ložní louku mezi lukami noskovskými nad rybníkem Záborním. Koblic držel také dvůr Zaluží v ceně 300 zl. rýnských. S manželkou Alžbětou měli několik dětí: roku 1651 narodil se jim syn Jiří, r. 1654 dcera Anna, r. 1655 Adam Štěpán a Krištof David (kmotrem byl jim Hons Buda), byli tu ještě synové Jan a Václav. Jako hejtman panství měl roku 1654 35 strychů polí, choval 4 koně a 6 kusů hovězího dobytka. Při velké požáru v den sv. Petra a Pavla roku 1656 vyhořel i jeho dům. Roku 1668 platí z domu Alžběta Koblicová ouroku půlletního 1 kopu 58 gr., vánočního platu 49 gr. 3 den. a lučního 26 gr.
V knize Staré domy a domky je u tohoto domu mnohem více. Dál již jen zkráceně. Koblicovi drželi dům do roku 1685, kdy koupil dům slove od starodávna Šemíkovský, posléze Koblicovský nárožní, hned vedle Jakuba kuchaře, tomuto Jakubovi kuchaři Hrdličkovi za 200 zl. rýn. Vdova Judita po zemřelém Jakubu Hrdličkovi, kuchaři a punčocháři, prodala s povolením vrchnosti vrchnímu šafáři Janu Strnadovi za 259 zl. Od něj koupila ho vrchnost za 330 zl. V roce 1700 vrchnost sfrejmarčila ³) dům s Václavem Vobořilem za jeho mlýn pod vsí Zhoří a propustila ho za to z poddanství robotního k šosu městskému ⁴).
¹) dnešní Elbančice se dříve jmenovaly Líbančice
²) Šeník, Šení je jedna osoba s příjmím Šemík
³) směnila
²) Šeník, Šení je jedna osoba s příjmím Šemík
³) směnila
⁴) domy šosu městského: 22, 24-32, 36, 37, 39-56, 60-149, 151-153, 155-160, 167-197, 199-210, 212-238
*) v urbáři čtu ...tak zůstává na dluh Wrssovkyho 31 kop posledních peněz
*) v urbáři čtu ...tak zůstává na dluh Wrssovkyho 31 kop posledních peněz
zdroj: Richard Hrdlička, redigoval Jiří Kohout, Staré domy a domky vožické - jejich vlastníci a obyvatelé, 2010 (I. díl) a 2011 (II. díl)
Žádné komentáře:
Okomentovat