Svobodné matky

S dobou I. světové války máme spojeny příběhy našich (pra)dědů. Někteří z nich narukovali. Někteří se vrátili jako legionáři, někteří jako vojáci poraženého c.k. mocnářství. Někteří se vrátili z vojny s nalomeným zdravím a někteří se nevrátili vůbec.

Mnohé rodiny byly po válce neúplné. Svobodné matky to tehdy neměly určitě jednoduché. V roce 1915 se narodil Jaroslav a v roce 1918 Oldřich. Co měli společného? Na těchto stránkách asi nepřekvapí, že příjmení. I když se narodili v místech desítky kilometrů vzdálených, jejich matky se jmenovaly stejně. Obě Anežky, rodem Šemíkové, byly v době porodu svobodné. Anežka z Horních Pasek byla vdova po Josefu Vápeníkovi. Jaroslav Šemík je zapsán s rodným příjmením matky. Stejně tak Anežčin syn Oldřich v Jiříkově. I on se narodil jako nemanželský.

památník v Jiříkově

Ve víru poválečných událostí snad pohled okolí nemusel být tak odsuzující jako tomu bylo v dobách dřívějších. Těžko posuzovat dnes, kdy není neúplná rodina ničím neobvyklým. Anežka z Jiříkova se po roce 1921 vdala za pana Lásku a zůstala žít v rodné vsi. Karel Šemík, jehož jméno můžeme nalézt na válečném hrobě, nebyl otcem Oldřicha, jak by se mohlo zdát na první pohled. Karel byl mladším bratrem Anežky. Anežka, již Lásková, měla další děti. Jejich potomci žijí snad v Jiříkově a okolí dodnes.
Anežce z Horních Pasek, rodačce z Kynic, ještě předtím než ovdověla, se narodil syn Josef. Ten dostal příjmení po otci Vápeníkovi. Zdali žijí jeho potomci? Určitě žijí potomci Jaroslava a možná i mladšího Františka. Není mi známo, zda se Anežka později znovu vdala. Koncem třicátých let žila v Praze Anežka Šemíková ve Střížkovské ulici. Je pouhou spekulací, že by to mohla být Anežka z Vysočiny.

Šťastné a veselé Vánoce

k tisku

Nečekaná setkání

Když Šemík potká Šemíka a nejsou to přímí příbuzní, je to do jisté míry dílo náhody. Takto se potkali po skončení II. světové války v České Kamenici dva Františkové. Jeden původem z Oveské Lhoty, druhý ze Světlé nad Sázavou. V 50. letech se v Liberci (nebo to bylo ve Vratislavicích?) na učilišti pro kuchaře potkali Jiří a Jana, oba Šemíkovi. On původem ze Světlé. Ona pocházela po babičce z Ovesné Lhoty. Pojďme v čase dál. V Praze se setkaly dvě Dagmary Šemíkové. Jedna se přivdala do linie, která pocházela z Ovesné Lhoty. Druhá vlastně také, i když to byl rod ze mlýna. A jsme skoro v současnosti. Před několika lety navštěvovali jednu hudební školu na okraji Prahy dva Martinové. Jejich společní předci pocházeli ze Smrdova.
Od roku 2011 se můžeme setkávat plánovaně. I příští rok tomu tak bude. Termín již je stanoven. Sobota 7. května. Místo? Fotografie napoví.

Sv. Mikuláš na Habrsku

Letošního Mikuláše máme za sebou. Jak se slavilo za první republiky? To jsem našel v časopisu Český lid. Autorem byl Ot. Svoboda.

V předvečer svátku sv. Mikuláše chodí chasa »za mikuláše«. »Mikuláš« oblékne si bílou sukni a přes ni mužskou bílou košili, na zádech má buď bílé prostěradlo nebo barevnou pokrývku, na hlavě papírovou biskupskou čepici a v ruce hůl. Průvodčí jeho nejsou všude stejní.

V Habrech doprovází štědrého světce »anděl« v bílé roucho oděný, s dárky v košíku a »čert« s obličejem začerněným, s řetězem a metlou v ruce. Mikuláš a anděl vejdou do světnice, čert zůstane v síni. Biskup vyptává se rodičů na dítky, vybídne je k modlitbě, a slyší-li chválu a umějí-li se dobře modliti, z košíku andělova je podaruje. Není-li s dětmi spokojen, zavolá čerta a ten je metlou vyplácí.

Po městě chodí více »mikulášů«. V některé skupině doprovázejí biskupa vedle obligátního anděla a čerta též »medvěd« v kožiše srstí navrch obráceném, jehož čert vede na řetěze, a »smrt« v bílé prostěradlo zahalená s kosou v ruce.

V Miřátkách chodí jen Mikuláš sám. Ve Frýdnavě doprovázejí štědrého biskupa anděl, čert (má černou čepici s rohy) a medvěd (se zvonkem na krku). Podobný průvod má Mikuláš v Chrtnici.

Ve Smrdově čert místo medvěda vodí »koně« (dva chasníci barevnou pokrývkou zakrytí, přední drží na tyči koňskou hlavu z papíru), v Lubnu »kozu« (chasník chodí »po čtyřech«).

V Tisu chodí mikuláš, smrt a medvěd, někdy vezmou i čerta s sebou. V Okrouhlíku a ve Zboží doprovázejí biskupa anděl, čert a smrt. V Okrouhlíku přidruží se k nim i někdy »žid« se zvonkem. Jinde zvonívá sám mikuláš za dveřmi.

V Okrouhlíku, Frýdnavě, Chrtnici, Tisu a Smrdově anděl nebo mikuláš táží se hospodáře, umí-li »mikulášský otčenáš« (otčenáš říkati zpětně: Amen. Zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuvoď a... atd.); dovede-li ho, dobře, nedovede-li, bývá od čerta bit. V Tisu zkouší čert samotného biskupa, zná-li mikulášský otčenáš, a stane-li se, že biskup nedovede, je sám bit.

Kromě mikulášského otčenáše požaduje satan na světci ještě více. Táže se ho: Mistře nad mistry učený, ve všech školách cvičený, pověz mi, co jest jedna?

? ? tomu mikuláš odpoví: Jeden jest Pán Bůh nad námi a ten přebývá s námi.

Čert: Mistře nad mistry ... atd., pověz mi, co jsou dvě?

Mikuláš: Dvě desky Mojžíšovy, jeden Pán Bůh nad námi... a t. d.

Čert: Mistře nad mistry.. . atd., pověz mi, co jsou tři?

Mikuláš: Tři patriarchové, dvě desky. . . atd.

Pan Šemík

Už čtyři roky sleduji osud pana Šemíka. Začalo to fotografií a vzpomínkou na dětství jedné ze čtenářek těchto stránek. Ten příběh mě přivedl k obchodníkovi s kávou, který bydlel na hranici Smíchova a Malé Strany. Jmenoval se Alois, jako můj praděda, ale byl o generaci mladší. Narodil se v Lounech. Nedlouho předtím měli rodiče svatbu ve Smrdově. To bylo v roce 1904.

Když mu byly dva roky, přišel o otce, který tragicky zemřel. Při sčítání obyvatel z roku 1910 je v domácnosti uveden kromě jeho matky Marie Šemíkové ještě Ludvík Kuneš, také vdovec. V roce 1921 tam již nebydlí. Ve třicátých letech je uváděno jméno Aloise Šemíka z Petřínské ulice č. 16 (čp. 571). Kdy se mohl  Alois přestěhovat z Nuslí na druhý břeh Vltavy?

rok 1942

Napadlo mě zkusit hledat v roce 1921 na adrese v Petřínské ulici. V Praze se sčítání obyvatel bohužel nedává do rukou badatelům, a tak jsem zažádal o rešeržní vyhledání pracovníkem archivu. Než jsem se dostal k vyzvednutí na recepci v pražském archivu na Chodovci, byl jsem na dni otevřených dveří genealogické společnosti. V knihovně jsem se dostal k dalším telefonním seznamům.
Nejstarší byl ze začátku 40. let. Ulice Petřínská se tehdy jmenovala Löhnerova. Všimněme si telefonního čísla. Až do počátku 60. let je Aloisova telefonní linka vedena na stejné adrese. A ještě v roce 1959 byl v Praze jediným Šemíkem se soukromým telefonem. Teprve počátkem let šedesátých přibývají další.

rok 1952

Je zajímavé, že v roce 1952 je uváděn jako obchodník, který zastupuje švýcarskou firmu Ova. Je možné, že do konce tohoto roku o živnost přišel. Je určité, že to bylo před rokem 1959, kdy byl v telefonním seznamu zapsán bez profese. Když jsem si došel pro výsledek hledání ve sčítání obyvatel, dověděl jsem se dvě věci. Šemíkovi v roce  1921 na adrese Petřínská 16 ještě nebydleli a majitelem domu byl Josef Barta.
Někdy doplňování informací připomíná hru lodě. I negativní zpráva může napovědět. Odhaduji, že se Alois mohl oženit na přelomu 20. a 30. let a někdy v té době se také přestěhoval do domu v Petřínské ulici.

Rudolf

20. století přineslo do našeho klanu příběh, který by člověk nevymyslel. Před rokem jsme s pomocí rodopisců, bádajících po osudech Antonína Eschka, objevili existenci neznámého Šemíka, za kterého byla vdaná Jarmila rodem Struppová. Tehdy jsme se domnívali, že v padesátých letech Jarmila ovdověla a koncem roku 1960 se znovu vdala.

Ono to ale bylo jinak. První manželství Jarmily a Rudolfa Šemíkových skončilo rozvodem. S matkou zůstal syn, Rudolf mladší. Rudolf starší (*1915), stejně jako jeho bývalá žena, vstoupil podruhé do svazku manželského. Jeho druhá žena Libuše, rozená Eigelová, bohužel loni na podzim zemřela. Od ní se o Rudolfovi už nic nedovíme. Ozval se mi však její syn, který vzpomíná na svého nevlastního otce takto.

Píši Vám několik informací ohledně Rudolfa Šemíka, kterého zmiňujete. Datum narození i úmrtí znáte. Rudolf měl otce Karla a matku Marii, ale už nevím jestli se tak přesně jmenovala. Karel byl řezníkem, živnostníkem a měl porážku v Libni v kopci po levé straně, když se jede na Prosek (viz foto). Původně bydleli na Letné, v Kamenické ulici (pozn.: byla to ul. Letohradská) a potom se přestěhovali do Holešovic, do Osadní ulice. Z tohoto manželství pocházely tři děti. Jarmila, Rudolf, Oldřich (pozn.: ...a Blažena). Jarmila provdaná  za řezníka Fialu, v Holešovicích v Osadní ulici vedle Rudolfa. V domě měli krám, který je tam dodnes. Dnes snad večerka. Bezdětné manželství.

Oldřich se oženil s Marií (jméno už si nepamatuji) a z tohoto manželství byly tři děti. Oldřich a dvojčata Petr a Pavel, staří jako já (*1951). Bydleli na Vinohradech. Rudolf byl ženatý krátce před válkou a měl syna. Vyučil se  obchodním příručím v látkách u Židů v Maislovce. Těsně před válkou pracoval v nakladatelství Orbis. Byl hokejovým rozhodčím a členem letenského LTC a jako Leteňák Slávista. Byl velkým vlastencem.

Jako poddůstojník Československé armády mobilizoval před obsazením Němci do pohraničních bunkrů k Chebu. Kapitulaci, jak mi vyprávěl, nesl těžce. Strhávali si hodnosti a nikdo nechápal, proč se musí vzdát. Celý život tvrdil, že by tehdá Němci neměli šanci se sem jen tak lehce dostat.

Poté ho na začátku války zatklo Gestapo. Vyslýchali ho v "Pečkárně" (Petschkův palác v Praze). Byl propuštěn a utekl do Francie, kde byl po dobu války vojákem US Army. Jako americký zpravodajský a zásobovací důstojník sloužil v Marseille. Po válce se vrátil v americké uniformě do vlasti s jednou z divizí do Plzně. Poté do pohraničí, do Liberce a než se dostal do Prahy, stačil ještě zachránit několik bezbranných německých žen s malými dětmi před lynčem a nenávistí rabovacích gard. Po válce se mu vztah rozpadl. Jeho bývalá choť se provdala za západního Němce Dr. Eskeho (pozn.: Antonína Eschka) a odjela s ním do Německa i se synem. Svého syna pak už nikdy neviděl, a do jeho šestadvaceti let na něj pravidelně každý měsíc posílal výživné. Též byl perzekvován komunistickým režimem, že sloužil na západní frontě. Přišel o práci a nastoupil na stavbu Slapské přehrady, kde s nimi jednali jak se zločinci. Potom nastoupil do hutí v Hostivaři a pracoval na směny u tavící pece. V té době se seznámil v Holešovicích s mou matkou Libuší, která byla rozvedená. Mně bylo tehdy 6 let. Vzali se a mě pojal prakticky za vlastního a vychoval mě. Za což jsem mu dodnes vděčný. Když mi bylo 15, chtěl jsem se jmenovat Šemík. Vše bylo připraveno, ale můj biologický otec se nedostavil k podpisu, a tak to bylo vždycky.

V šedesátých letech byl Rudolf plně rehabilitován. Pak sehnal práci v PZO Pragoexport, kde pracoval jako vedoucí skladu propagace a zajišťoval veletrhy EX Plzeň, Brněnské veletrhy, LVT atd. Byl to velmi charismatický člověk se smyslem pro povinnost, úžasný kšeftsman, milovník Prahy a pražských památek, o kterých věděl všechny legendy. Byl bavičem, milovníkem piva a francouzkého koňaku Martel, Starého Města, Malé Strany, plzeňských pivnic, po kterých mě vodíval už jako staršího. Byl velký elegán a estét - nechával si šít šaty na míru. Jeho kamarády, kteří k nám chodívali domů, byli například legenda fotbalu Pepi Bican, kytarista a profesor Jiří Jirmal, od Settlerů pan Kupšovský, Jarda Štercl atd. Byl velkým trampem, jezdil do osady na Ztracenku, Svatojánské proudy... Miloval trampské písně a swing. Když hrálo někde v lokále piano, klavírista byl jeho. Co k smrti nenáviděl, tak jako fašizmus, byl komunizmus a komunisté. Což dával také patřičně najevo, když přebral.

Rudolf Šemík (*1915 +1977)

V květnu 1977, ve věku 62 let, se oběsil na půdě doma v domě v Osadní ulici. Na stole nechal dopis na rozloučenou, kde bylo psáno, že nemůže už dál. Klíče od bytu, občanku a peníze na pohřeb a pečlivě vyžehlený oblek z pravé anglické látky, který - jak mi vždy, když si ho bral, nezapomněl podotknout - mu musíme obléknout do rakve. Což se také stalo. Já byl den předtím poslední, komu podal ruku, i když to nikdy nedělal a řekl mi - měj se dobře. Byl pochován do hrobu rodiny mé babičky, roz. Domažlické, provdané Eigelové. Moje babička zemřela přesně rok po Rudolfově smrti a je tam také pohřbena. ČEST JEHO PAMÁTCE!

O Rudlovi bych mohl napsat opravdu knihu, co to bylo za člověka a co ve svém životě prožil. Asi to je tak vše v kostce z toho, co si o něm pamatuji já. Kamarádi Rudolfa už také zemřeli, poslední byl Venca Valeš z Osadní ulice. Rudolf měl také kamaráda z války, amerického vojáka, se kterým si psal do USA. Jmenoval se Harry O´Konely (pozn.: patrně O´Connelly). Pamatuji si to, protože jsem hezky psal, a tak jsem Rudlovi nadepisoval obálky s adresou, kterou si samozřejmě již nepamatuji. Ten ale bude asi už také po smrti.

Silné ročníky

Jsou roky, kdy se urodí. Ze statistiky na www.nasejmena.cz, která vychází z dat ministerstva vnitra, je patrné, že ročník 1963 byl patrně nejsilnější ve 20. století.

Rozložení žijících Šemíků (stav na poč. r. 2015)

Při pátrání v hlubší minulosti, těžko bychom našly silnější ročník. Vyrovná se mu snad jen rok 1874. Jen o málo za těmito rekordními ročníky zůstávají roky 2011, 1980, 1975, 1974 a 1950.

Zajímavý byl rok 1915. V prvním pololetí tohoto válečného roku se narodilo v rodinách Šemíků pět dětí. Navzdory tomu, nebo právě proto, že v létě roku 1914 začal konflikt, který přerostl ve světovou válku zvanou Velkou a později první světovou.
Začátkem února 1915 se narodil Josef Šemík, syn Josefa z Ovesné Lhoty č. 35. O měsíc později v Bačkově přišel na svět také Josef Šemík. To bylo úterý 2. března. No a v sobotu 6. března se v Chicagu narodil Joseph Semik, syn Josefa Šemíka ze Starého Kolína. V dubnu téhož roku porodila nesezdaná vdova Anežka Vápeníková syna Jaroslava. Otec neznámý, a tak dostává Jaroslav Šemík příjmení po matce za svobodna.

zdroj: www.nasejmena.cz

A to ještě má začátkem června v rodině Karla Šemíka přibýt další dítě. Dostane jméno Rudolf a uzavírá tento malý šemíkovský babyboom spojený se začátkem I. světové války. Potomci těchto Šemíků žijí dodnes. Někteří z nich byli na našich srazech. Na některé mám kontakt. Někteří se ještě hledají. To se týká zejména Rudolfa a Josepha.
Na závěr zmíním otevřenou možnost k našemu setkání v příštím roce. Celé je to v rukou zejména těch, kteří se narodili mezi roky 1992 a 1998. Jak můžete vidět, začínáme se dostávat do generačního sedla slabých ročníků. Bude-li zájem, rád pomohu, ale organizaci již přenechám mladším.