Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

čtvrtek 11. října 2012

Tuláci na kolejích

Ve světelské větvi, která se zatoulala až do Ameriky, byl zajímavou postavou Albert Šemík. Byl to syn Bohumila, který v roce 1905 emigroval ze Světlé do Chicaga. Z Alberta se stal Robert a ze Šemíka Semik. Robert Semik v roce 1977 vzpomínal na své mládí a sepsal povídání, které otiskly regionální noviny v Los Angeles. Dovolil jsem si volně přeložit...

Nejzajímavější odpověď přišla od Roberta Semika z Duarte (část Los Angeles), který mi poslal dlouhý a podrobný dopis popisující jeho osobní zkušenosti z třicátých let 20. století. Semik píše: "Takže byste chtěli vědět, jak lidé žili ve 20. a 30. letech? Narodil jsem se v roce 1910. Pocházel jsem z rodiny se středními příjmy. Tím mám na mysli, že můj otec byl krejčí a žili jsme na půl druhém akru půdy v malém městečku v Michiganu. V roce 1928 jsem dokončil školu a rok poté nastal Velký krach.
Pracoval jsem na farmě za 1 dolar na den. Jednoho dne, když jsem byl ve městě, zašel jsem do vlakového depa. Tehdy přijel nákladní vlak, zastavil a posunoval vozy. Šli jsme spolu s mým kamarádem dolů po cestě, a pak jsme uviděli toho muže. Měl tam takový pelech. Podíval se na nás a my se dívali na něj. Nikdy před tím jsem neviděl tuláka, a tak jsme jen stáli a dívali se na sebe. Když se zeptal, kde by mohl sehnat vodu, řekl jsem mu, že bydlím poblíž a nějakou mu přinesu. Poté, co jsem se vrátil, měl svůj ranec rozbalený s připravenou kávou i cukrem, vše úhledně zabalené. Sledovali jsme ho, jak se usadil. Po chvíli jsme ho opustili a pokračovali dál do města. Když jsme se vrátili, našli jsme našeho známého, jak se chystá odejít. Právě jel půlnoční vlak do Chicaga a on vyrazil na cestu.
O tři roky později jsem také jezdil jen tak "na blind" v Pullmanových uhlácích. V roce 1932 se ze mě stal tulák na kolejích. Když jsem začínal, zdálo se, že všichni jedou do Kalifornie a Los Angeles. Hádám, že tak polovina lidí, kteří vyrazili směrem na Los Angeles, tam nakonec dojela. Kalifornie není dost velká na to, aby je všechny pojmula. Nezapomeňte, že to bylo na začátku třicátých let po zhroucení cen akcií a po sérii katastrofických prachových bouřích. A právě v takových prachových mračnech jsem také cestoval" říká pan Semik.
"Při cestě ve vlaku jsme se dostali ke chlebu se salámem a sýrem i konvici vody. To nebyl žádný problém. Měli jsme ranec, ve kterém byla deka a oblečení na výměnu. Řeknu vám jednu věc. Ty podlahy v dobytčácích nebyly zrovna z měkkého dřeva. Je třeba si uvědomit, že tehdy byly časy špatné pro všechny. Ti, kteří cestovali i s rodinami, to měli skutečně bídné. Svobodní chlapi se o sebe uměli postarat mnohem snadněji. Mohli se vždy přizpůsobit. Snadněji se ohýbali ve větru, jak jsme říkali", dodává vypravěč Semik.
"Museli jsme být také vždy ve střehu. Viděl jsem lidi, kteří vyskočili z jedoucího vlaku a naletěli do neosvětlených stojanů výhybek. A tak je dnes poměrně málo veteránů, kteří chodí s kýlou, kterou dostali, protože vyskočili příliš brzy. Byli tam chlapi, kteří usnuli ve stoje mezi vagóny a spadli pod vlak. Jiní zkoušeli naskočit na rozjíždějící se vlak, ztratili rovnováhu a skončili pod koly. Někteří to i přežili, a skončili jako mrzáci bez jedné nebo více končetin."

Chcete-li se dovědět o těchto tulácích více, můžete tady nebo zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat