V roce 1926, resp. 1927 končí pobyt zakladatelů číhošťské větve v Číhošti, odkud v rámci I. pozemkové reformy odcházejí spolu s několika rodinami z okolí „počešťovat“ Sudety. Jejich další osudy byly neméně dramatické a krušné. Pro zajímavost a „zlidštění“ suchých dat, uvádíme pouze stručné úryvky ze zlomových let z pamětí Bohumila Šemíka, které by mohly být zajímavé nejen pro rodinné příslušníky.
1931
V jarních měsících se uskutečňuje koupě hospodářských budov od Němce Tipmana za účelem zřízení české školy. Tato koupě účinkovala na místní Němce jako bomba, zvláště to, že budovy měly sloužit pro českou školu.
Moje známost s Toničkou Smejkalovou vyvrcholuje ve sňatek, který se koná 5. září 1931. Uzavření našeho sňatku konalo se v kostele v Libědicích. Svědci byli Ryšavý Josef a Tvrdík Václav, oba z Račetic. Do kostela i domů nás vezli koňmi v kočárech, tak jak se dříve větší svatby konaly.
Moje známost s Toničkou Smejkalovou vyvrcholuje ve sňatek, který se koná 5. září 1931. Uzavření našeho sňatku konalo se v kostele v Libědicích. Svědci byli Ryšavý Josef a Tvrdík Václav, oba z Račetic. Do kostela i domů nás vezli koňmi v kočárech, tak jak se dříve větší svatby konaly.
1932
Rok 1932 byl vcelku rokem dosti úrodným, i když podzim byl dosti suchý, takže zaseté ozimy vůbec nevzcházely. Pokračuje tzv. hospodářská krise, která téměř vrcholí. Za obilí při prodeji platí čím dál nižší ceny, cena pšenice se pohybuje pod 130 Kč za 1 q. Taktéž při prodeji vepřů jest cena 4 až 4,50 Kč za kg živé váhy. Přitom o kupce se téměř nedá zavadit. Řezníci nejraději kupují celý kus odhadem, kde však cena klesá pod 4 Kč. Jedna kráva se platí 400 až 600 Kč.
1933
V hospodářství jsou ceny stále nízké, hlavně u řepy cukrovky nechce cukrovar platiti ani 12 Kč za 1q a nesmí se pěstovat větší, než stanovená výměra. Taktéž dochází mezi našimi zemědělci k roztrpčení, protože Státní pozemkový úřad, který prováděl tzv. kolonisaci, počítá ve vyúčtování mnohem vyšší ceny za hospodářské budovy a pozemky než bylo v začátcích slibováno a vůbec nepodporuje české zemědělce, kolonisty. Na druhé straně se zbytkové statky předávají novým majitelům za téměř poloviční ceny nežli našim zemědělcům. Při tomto předávání je mnoho korupce a podplácení předávajících úředníků Státního pozemkového fondu a ne dobrá politika agrární strany.
1937
... politická situace se stále vyhrocuje, zvláště před všeobecnými volbami. V některých městech a vesnicích se Němci úplně otevřeně staví proti všemu českému. I v naší obci je utvořena jednotná kandidátka henleinovců. Proti ní je postavena jednotná kandidátka Čechů, která ve volebních výsledcích zvítězila, a to jen o 8 hlasů. Tím se staly Račetice v okresech Kadaň, Doupov a Přísečnice, první a jedinou obcí, kde zvítězila česká menšina. To bylo trnem v oku německým nacistům, protože v tu dobu byl kadaňský i sousední okresy tvořen z 98 % německou národností.
1938
Ve spolužití s Němci se začíná otevřený boj národnostní, který je vyvoláván zfanatisovanými, zvlášť mladými Němci. Již v jarních měsících se konají, hlavně v noci, tajné srazy ordnerů, kteří jsou plně vyzbrojeni a při cvičeních nacvičují přepady českých lidí, četnických stanic a podobně.
I nám se stala taková příhoda. Když jsme jeli pozdě večer ze schůze Národní jednoty severočeské ze Záhořan, byla nám prostřelena střecha auta našeho českého učitele Soukupa. Četníci z Pětipsů nás dvakrát vyzvali, aby jsme jim pomohli s loveckými puškami rozehnati noční cvičení ordnerů, při kterých se střílelo. Na tuto situaci jsme též upozornili přímo úřady v Praze, ale zůstalo to bez odpovědi.
Po příjezdu do kasáren následovalo rychlé přestrojení do vojenského stejnokroje a znovu do auta a nastupovali jsme do pevnůstek v první linii.Naše stanoviště byly tři pevnosti u silnice z Klášterce do Kadaně, kde jsme byli již o půl čtvrté ráno zamčeni. Co se dělo v okolí i doma jsme vůbec nevěděli. Naším úkolem byla obrana určeného úseku křížovou palbou z kulometů po dobu tří dnů. V pevnůstce už byly připraveny kulomety s náboji, zásoby potravin a vody a také plány vzdálenosti střelby na jednotlivé body.
Až po třech dnech jsme mohli vyjíti ven s tím, že se situace zlepšila. Asi za hodinu jsem se setkal s manželkou, kterou přivezl náš učitel Soukup. V pevnůstkách jsme zůstali celých deset dnů, pak jsme byli vystřídáni vojáky pražské posádky a byli jsme odveleni do Prunéřova k zesílení četnické stanice, kterou byly prováděny domovní prohlídky u ozbrojených nacistů. Po třech týdnech jsme byli propuštěni domů.
Po příchodu domů jsem sdělil otci, že jsem v průběhu těchto událostí došel k závěru, že politika naší vlády není schopna zajistit ochranu našich rodin, které byly dány na pospas zfanatisovaným německým živlům. Mé rozhodnutí odejít odtud co nejrychleji bylo špatně přijato mojí matkou a otcem manželky. Protože jsem trval nezvratně na svém rozhodnutí bylo ujednáno, že po výmlatu obilí nám naši z jedné i druhé strany dají podíly ve výši 15000 Kč, tak abychom si mohli zařídit někde ve vnitrozemí nájem hospodářství.
Nejhorší bylo, že po několika informacích jsem ve vnitrozemí nemohl najíti nájem a když tak spekulačně předražený. V novinách se objevila inserce nájmu na Slovensku. Rozjel jsem se tam, podmínky a hospodářství se mi zamlouvaly, takže po poradě doma jsem dal příslib k uzavření smlouvy. Za čtrnáct dnů jsem smlouvu podepsal.
I nám se stala taková příhoda. Když jsme jeli pozdě večer ze schůze Národní jednoty severočeské ze Záhořan, byla nám prostřelena střecha auta našeho českého učitele Soukupa. Četníci z Pětipsů nás dvakrát vyzvali, aby jsme jim pomohli s loveckými puškami rozehnati noční cvičení ordnerů, při kterých se střílelo. Na tuto situaci jsme též upozornili přímo úřady v Praze, ale zůstalo to bez odpovědi.
Po příjezdu do kasáren následovalo rychlé přestrojení do vojenského stejnokroje a znovu do auta a nastupovali jsme do pevnůstek v první linii.Naše stanoviště byly tři pevnosti u silnice z Klášterce do Kadaně, kde jsme byli již o půl čtvrté ráno zamčeni. Co se dělo v okolí i doma jsme vůbec nevěděli. Naším úkolem byla obrana určeného úseku křížovou palbou z kulometů po dobu tří dnů. V pevnůstce už byly připraveny kulomety s náboji, zásoby potravin a vody a také plány vzdálenosti střelby na jednotlivé body.
Až po třech dnech jsme mohli vyjíti ven s tím, že se situace zlepšila. Asi za hodinu jsem se setkal s manželkou, kterou přivezl náš učitel Soukup. V pevnůstkách jsme zůstali celých deset dnů, pak jsme byli vystřídáni vojáky pražské posádky a byli jsme odveleni do Prunéřova k zesílení četnické stanice, kterou byly prováděny domovní prohlídky u ozbrojených nacistů. Po třech týdnech jsme byli propuštěni domů.
Po příchodu domů jsem sdělil otci, že jsem v průběhu těchto událostí došel k závěru, že politika naší vlády není schopna zajistit ochranu našich rodin, které byly dány na pospas zfanatisovaným německým živlům. Mé rozhodnutí odejít odtud co nejrychleji bylo špatně přijato mojí matkou a otcem manželky. Protože jsem trval nezvratně na svém rozhodnutí bylo ujednáno, že po výmlatu obilí nám naši z jedné i druhé strany dají podíly ve výši 15000 Kč, tak abychom si mohli zařídit někde ve vnitrozemí nájem hospodářství.
Nejhorší bylo, že po několika informacích jsem ve vnitrozemí nemohl najíti nájem a když tak spekulačně předražený. V novinách se objevila inserce nájmu na Slovensku. Rozjel jsem se tam, podmínky a hospodářství se mi zamlouvaly, takže po poradě doma jsem dal příslib k uzavření smlouvy. Za čtrnáct dnů jsem smlouvu podepsal.
Tím nám nastaly nové starosti se stěhováním do obce Pondelok v okrese Rimavská Sobota. Dne 24. srpna 1938 jsme se přestěhovali do nového bydliště jako nájemci hospodářství Jana Hyraje. S námi též jela a pomáhala při stěhování sestra manželky Ludmila Smejkalová
Rozrušená situace se i zde vyznačovala neklidem mezi lidmi a řevnivostí mezi Slováky a Maďary, ale ještě větší byla mezi Slováky - luďáky, kteří byli zfanatisováni nábožensky kněžími římskokatolické církve a Slováky s národnostním cítěním a též jiného náboženského vyznání.
Při těchto začátečních starostech je najednou vyhlášena všeobecná mobilisace. To znamenalo, že se každý musel do 24 hod. dostavit ke svému mateřskému pluku, který já jsem měl v Čáslavi. Já jsem však použil určovacího listu, ve kterém bylo uvedeno, že v případě mobilisace nenastoupím, až na zvláštní zavolání.
Po devíti dnech jsem nastoupil do Čáslavi k pluku číslo 21. Již těsně po nástupu jsme zjistili dle zpráv, že k válce pravděpodobně nedojde, protože začalo jednání o odstupu pohraničních území, tzv. Sudet, Německu. Čekali jsme s napětím co se stane a na konci září bylo všechno území, obývané Němci, postoupeno Německu.
Byl jsem mezi prvými vojáky propuštěnými domů. Po návratu jsem zjistil k mému údivu, že i zde bylo území obývané Maďary odstoupeno Maďarsku, takže jsme měli nové hranice tři km od našeho nového bydliště. I okresní město Rimavská Sobota bylo zabráno.
Nastaly nové starosti co je s našimi rodiči v obsazeném území Sudet, protože jsme neměli zde na Slovensku o nich žádné zprávy. Až v polovině října jsme obdrželi od obojích rodičů zprávy, jak drasticky byl proveden zábor českých usedlostí a jak oni jsou tam šikanováni. Veškerý majetek jim byl zabaven, zůstalo jim jen vnitřní zařízení a osobní věci. Z inventáře nesmí nic prodat, vše je zabaveno pro Říši. Zároveň dostali příkaz se rozhodnout - buď se přihlásit k německé národnosti, nebo budou nuceně vystěhováni. Protože nechtěli zapříti svoji národnost, musí počítat s vystěhováním, ale bez jakéhokoli majetku.
1939
Politická a národnostní situace je stále neklidná, zejména po březnu, kdy jsou zabrány Čechy a Morava Německem jako protektorát a tím je vlastně provedena likvidace Republiky Československé. Zde je 14. března vyhlášen Slovenský štát s hlavním městem Bratislavou. Po vyhlášení slovenského státu začíná zde otevřený boj proti Čechům, hlavně úředníkům a četníkům, kteří jsou zbavováni funkcí a na jejich místa nastupují slovenští gardisté, někdy i bez jakékoli kvalifikace. I u nás při vyhlášení slovenské samostatnosti, při průvodu ze sousední obce Velké Suché, křičeli pod našimi okny "čechůni von s nimi" a vedle před školou "kdo Slovensko nemiluje ať se z něho vystěhuje", což platilo našemu sousedovi, který byl sice Slovák, ale neuznával toto nové uspořádání.
Naši rodiče byli v březnu z Račetic vystěhováni téměř jako žebráci. Moji rodiče se nastěhovali k příbuzným do Poličan u Kutné Hory a manželčiny rodiče do Dobrnic u Leštiny, okres Čáslav, také k příbuzným.
Výnosy obilí zde však proti Račeticům byly poloviční, protože se zde vůbec nepoužívala umělá hnojiva a v těchto dobách nebyla ani k dostání. Obchod s obilím měli v rukou Židé, ceny byly hrozně nízké a to nejen u obilí. Na příklad kráva stála 300 až 400 Ksl, vykrmená husa o váze 5 kg 20 až 22 Ksl. Když jsme zaplatili nájemné na půl roku a poplatky, tak nám téměř nic nezbylo.
Naši rodiče byli v březnu z Račetic vystěhováni téměř jako žebráci. Moji rodiče se nastěhovali k příbuzným do Poličan u Kutné Hory a manželčiny rodiče do Dobrnic u Leštiny, okres Čáslav, také k příbuzným.
Výnosy obilí zde však proti Račeticům byly poloviční, protože se zde vůbec nepoužívala umělá hnojiva a v těchto dobách nebyla ani k dostání. Obchod s obilím měli v rukou Židé, ceny byly hrozně nízké a to nejen u obilí. Na příklad kráva stála 300 až 400 Ksl, vykrmená husa o váze 5 kg 20 až 22 Ksl. Když jsme zaplatili nájemné na půl roku a poplatky, tak nám téměř nic nezbylo.
1940
Rodiče by rádi přijeli k nám, ale po informaci jim bylo sděleno, že slovenské úřady toto nepovolí. Totéž nám sdělila teta z Bratislavy, která se informovala přímo na úřadě v Bratislavě. Ze Slovenska ano, na Slovensko ne, taková prý byla odpověď.
Po této zprávě začínáme uvažovat, že by bylo lepší nájem zde zrušit a odstěhovat se do protektorátu, neboť nevíme co na nás slovenská vláda vymyslí, a začít něco spolu s rodiči v Čechách.
Po sklizni, ke konci září, jsme dostali od slovenských úřadů povolení k vystěhování. Já měl v úmyslu přestěhovat aspoň živý inventář, hlavně koně, které jsem měl již zakoupeny. Úřady to však nepovolily, protože zde byl skot a koně o mnoho lacinější než v Čechách, a tak jsme je museli pod cenou prodat, což pro nás znamenalo značnou finanční ztrátu. Takže jsme mohli přestěhovat jen bytové zařízení a to ještě s velkou celní prohlídkou, protože nesměla být vyvezena větší než povolená částka peněz. Přestěhovali jsme se do Neuměřic ke Smejkalům s tím, že budeme spolu s mými rodiči hledat nějaký nájem hospodářství.
Po této zprávě začínáme uvažovat, že by bylo lepší nájem zde zrušit a odstěhovat se do protektorátu, neboť nevíme co na nás slovenská vláda vymyslí, a začít něco spolu s rodiči v Čechách.
Po sklizni, ke konci září, jsme dostali od slovenských úřadů povolení k vystěhování. Já měl v úmyslu přestěhovat aspoň živý inventář, hlavně koně, které jsem měl již zakoupeny. Úřady to však nepovolily, protože zde byl skot a koně o mnoho lacinější než v Čechách, a tak jsme je museli pod cenou prodat, což pro nás znamenalo značnou finanční ztrátu. Takže jsme mohli přestěhovat jen bytové zařízení a to ještě s velkou celní prohlídkou, protože nesměla být vyvezena větší než povolená částka peněz. Přestěhovali jsme se do Neuměřic ke Smejkalům s tím, že budeme spolu s mými rodiči hledat nějaký nájem hospodářství.
1941
V polovině února jsme sehnali nájem hospodářství v Ješíně, okres Kralupy nad Vltavou, o výměře 32 ha. Měl ho nájemce, který měl dva nájmy, což v té době nesmělo být. Majitelé bydleli v Praze a byli oba zámožní.
Tak znovu začínáme hospodařit, začátky jsou velmi krušné, nejen že zde nebyly žádné zásoby krmiva, s kterým nám vypomáhají z Neuměřic, ale je doba válečná, vše je předražené a všeho všude málo. Tak to je náš třetí začátek.
Tak znovu začínáme hospodařit, začátky jsou velmi krušné, nejen že zde nebyly žádné zásoby krmiva, s kterým nám vypomáhají z Neuměřic, ale je doba válečná, vše je předražené a všeho všude málo. Tak to je náš třetí začátek.
1942
Na počátku dubna k nám náhle přijíždějí Smejkalovi, že u nich byla německá komise a prohlíželi objekty a sdělili jim, že se statek zabírá pro Němce z Besarabie a že se musí do jednoho měsíce vystěhovat na náhradní objekt, který jim bude přidělen. Byl to pro nás nový šok, za tři dny přišla tatáž komise k nám a bylo to stejné jako u Smejkalů. Na moji námitku, že nemůžeme znovu začínat protože nemáme finanční prostředky nám odpověděli, že je to vůbec nezajímá, že nám to tady bude všechno vyúčtováno a Bodenamt (pozemkový úřad) v Praze nám sdělí, kde obdržíme jiné hospodářství. Další námitky z naší strany byly bezpředmětné. Po příjezdu na Bodenamt do Prahy mně bylo sděleno, že mám poslední možnost v Zaječicích, okres Chrudim, kde jsou dvě hospodářství
Byla to pro nás nová pohroma a mně se opravdu nechtělo znovu začínati. Ale když jsme si představili jaká je situace v obživě, jak těžko se žije na příděl z lístků, padlo rozhodnutí znovu někde na hospodářství začíti, ať již nám doba přinese cokoliv. Byl to už jen pud sebezáchovy, protože jsme viděli a slyšeli co se kolem nás děje v této hrozné době.
Tak se zase stěhujeme do Zaječic. Hospodářství je vcelku v pořádku a úroda se ukazuje opravdu slibnou, i když musíme opožděně dojednotit řepu. Hlavně se nám zde líbí velká ovocná zahrada, která sousedí s hospodářstvím.
Byla to pro nás nová pohroma a mně se opravdu nechtělo znovu začínati. Ale když jsme si představili jaká je situace v obživě, jak těžko se žije na příděl z lístků, padlo rozhodnutí znovu někde na hospodářství začíti, ať již nám doba přinese cokoliv. Byl to už jen pud sebezáchovy, protože jsme viděli a slyšeli co se kolem nás děje v této hrozné době.
Tak se zase stěhujeme do Zaječic. Hospodářství je vcelku v pořádku a úroda se ukazuje opravdu slibnou, i když musíme opožděně dojednotit řepu. Hlavně se nám zde líbí velká ovocná zahrada, která sousedí s hospodářstvím.
1945
Sešli jsme se spolu se Smejkalovými a rozhodli, že já a Josef Smejkal pojedeme, jakmile to bude možné, do Račetic zjistit jak tam vypadá situace a co se tam děje. Do Prahy jsme se dostali dosti hladce i když se zpožděním, ale dál jezdily vlaky jen do Chomutova, trať do Žatce byla ještě uzavřena. Důvodem bylo to, že na tomto území bylo rozhraní mezi vojsky. Plzeň a Karlovy Vary byly obsazeny americkou armádou, Chomutov, Kadaň a Žatec zase Sověty. V Žatci jsme chytli ruské vojenské auto, které jelo do Podbořan, jeho velitel, seržant, uměl dosti dobře česky. V Podbořanech jsme v bývalé české škole přespali spolu s našimi vojíny, kteří se jmenovali rudé gardy, byli z Rakovnicka a měli udržovat civilní pořádek. Ráno 16.5. jsme zabavili jednomu Němci koně s bryčkou a ten nás musel dopravit do Račetic. V Podbořanech jsme též dostali revolvery, protože nám bylo sděleno, že v terénu se každou chvíli střílí a schovávající se němečtí vojáci se snaží přejít k americké armádě.
Tak 16. května přijíždíme znovu do Račetic, k našemu překvapení zde již byli Jarda Pokorný a Mirek Růt, kteří se sem dostali podobně jako my. Spali jsme v české škole a zde jsme také začali s českým vedením. Třetí den jedeme všichni do Kadaně, kde byla na radnici vytvořena okresní správní komise, tam jsme přihlásili, dostali písemné zmocnění a instrukce jak máme dále pokračovat.
Naše práce spočívala hlavně v tom, že jsme zajistili veškeré zbraně a vojenský materiál a k zajištění chodu zásobování jsme provedli soupis a kontrolu obyvatel obce. Místní Němci od nás čekali, že se budeme po návratu mstít za příkoří, které se nám stalo v roce 1938 a 39. My však jsme dobře věděli, že tito obyčejní lidé, kteří zde zbyli, nejsou ti fašističtí fanatici, kteří řídili v roce 1938 represalie proti našim rodinám.
Tak začíná náš nový život v osvobozené vlasti, samé starosti, ale rádi je neseme, protože vidíme novou perspektivu v naší práci. Do deseti dnů se zde v Račeticích scházíme všichni až na Nečila.Ustavuje se místní správní komise, předsedou je zvolen Jan Kopecký starší a místopředsedou Jaroslav Pokorný ml.
Otci jsem sdělil podrobnosti o našem bývalém hospodářství, které je zničené natolik, že ho nemůžu převzít. Za války tam byl totiž zřízen pracovní tábor pro zajatce a ti v posledních dnech války budovy i zařízení značně poškodili. Proto žádám o přidělení náhradního hospodářství v č.p. 8.
Stěhování se protáhlo kvůli nedostatku vagonů, ale dne 24. června 1945 si vezu rodinu zase do Račetic.
Tak 16. května přijíždíme znovu do Račetic, k našemu překvapení zde již byli Jarda Pokorný a Mirek Růt, kteří se sem dostali podobně jako my. Spali jsme v české škole a zde jsme také začali s českým vedením. Třetí den jedeme všichni do Kadaně, kde byla na radnici vytvořena okresní správní komise, tam jsme přihlásili, dostali písemné zmocnění a instrukce jak máme dále pokračovat.
Naše práce spočívala hlavně v tom, že jsme zajistili veškeré zbraně a vojenský materiál a k zajištění chodu zásobování jsme provedli soupis a kontrolu obyvatel obce. Místní Němci od nás čekali, že se budeme po návratu mstít za příkoří, které se nám stalo v roce 1938 a 39. My však jsme dobře věděli, že tito obyčejní lidé, kteří zde zbyli, nejsou ti fašističtí fanatici, kteří řídili v roce 1938 represalie proti našim rodinám.
Tak začíná náš nový život v osvobozené vlasti, samé starosti, ale rádi je neseme, protože vidíme novou perspektivu v naší práci. Do deseti dnů se zde v Račeticích scházíme všichni až na Nečila.Ustavuje se místní správní komise, předsedou je zvolen Jan Kopecký starší a místopředsedou Jaroslav Pokorný ml.
Otci jsem sdělil podrobnosti o našem bývalém hospodářství, které je zničené natolik, že ho nemůžu převzít. Za války tam byl totiž zřízen pracovní tábor pro zajatce a ti v posledních dnech války budovy i zařízení značně poškodili. Proto žádám o přidělení náhradního hospodářství v č.p. 8.
Stěhování se protáhlo kvůli nedostatku vagonů, ale dne 24. června 1945 si vezu rodinu zase do Račetic.
Žádné komentáře:
Okomentovat