Porodní babičky

Pomoc při porodu poskytovaly většinou ženy starší, zkušené. Ty předávaly znalosti z generace na generaci. Formální vzdělání obvykle neměly. To platí pro města a zejména pro venkov. Mnohdy tuto činnost vykonávaly i ženy,  které žádné zkušenosti neměly, příbuzné rodičky, sousedky nebo prosté ženy, které byly v danou chvíli po ruce.

Diplom porodní báby (1891)

Počátek snahy o školení porodních babiček hledejme před více než dvěma sty lety. Mohla za to žena - sama zkušená rodička - císařovna Marie Terezie. V roce 1753 vydala „Generální řád pro Království České“, který se zabýval i postavením žen, vykonávajícím „babictví“. Nabádal je k čestnému chování, zakazoval pití vína a jiných alkoholických nápojů a pod hrozbou trestu zakazoval jakékoli předčasné vypuzení plodu a podávání léků šestinedělce i novorozenci.

Venkovské báby byly vzdělávány a následně i přezkoušeny krajským ranhojičem. Přezkoušené pak nosily na tkaničce zavěšený odznak své profese. Dne 18. prosince 1775 vyšlo nařízení, které mj. uvádělo, že „nezkoušené a nepotvrzené báby se netrpí“. Takovým bylo pod trestem zakázáno posluhovat při porodu. Realita byla jiná. Zdaleka ne všechny porody probíhaly za účasti zkoušených z umění babického.

Roku 1785 se začínají v matrice narozených smrdovské farnosti objevovat jména porodních babiček. Zpočátku nepravidelně. Nejčastěji to byla „baba“ Terezie Jelínková ze Smrdova. V devadesátých letech je připisováno ke jménu porodní báby i její bydliště. Tehdy se často objevuje Kateřina Jelínková z Leštiny a také Anna Jelínková z Ovesné Lhoty č. 4. Manželka rychtáře Josefa Jelínka byla žádána u porodů ve Lhotě i Smrdově.

Roku 1786 začíná „babit“ Kateřina Šemíková, rozená Havlová, ze Smrdova č. 44. Sama měla 8 dětí. Z Vlkanova se do Ovesné Lhoty č. 11 přivdala Barbora Vávrová z Vlkanova. Devítinásobná matka se počínaje rokem 1798 objevuje v matrice narozených jako porodní bába. Ve stejné době provozuje babické řemeslo i Magdaléna Šemíková rodem Pazderáková (7 dětí) ze Smrdova č. 16. Předčasně zemřela Marie Šemíková, rozená Cudlínová z Chlístovic. Babení se věnovala od roku 1875. O tři roky později, když jí bylo 44 let, byla přemožena rakovinou.

Diplom z roku 1871

Za otce pražské porodnické školy je považován Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna. Téměř půl století působil v čele porodnice u Apolináře. Za tu dobu se tu vyškolilo 8276 porodních bab. Jeho učebnice „Úvod k babení“ z roku 1804 je na první pohled úsměvná, snad proto, že je sepsána češtinou ještě dosti neobratnou.

Učebnice zohledňovala tehdejší realitu, kdy na ženy často přicházela těžká hodinka při práci na poli, na louce, v lese. Bába měla nejprve všechny zahálčivé, překážející lidi z místa vykázat, aby rodičce nebylo úzko, uložit měla rodičku do závětří, aby neofoukla. Šlo-li o porod ve světnici, měla nejprve vyhnat dobytek, pak mírně zatopit, ale jen tak, aby se ze světnice nestala pekárna. V souladu s dnešními dietetickými pravidly učebnice nabádala: „Pokrmu těžkého, kořenného vína, kořalky, kaffé a jiného horkého nápoje rodičce zapověz.“ Dále měla bába za úkol zbavit zejména prvorodičku úzkosti, přiložit jí dlaň na čelo a laskavě ji přesvědčovat, aby bolest zmužile snášela.

Zdroje:

Lenka Nebeská, Genealogické a heraldické listy (4/2015 a 3/2016)

SOA Zámrsk, matrika narozených Sázavka (Smrdov) sign. 2545; 1771 - 1830

PF 2017

Když jsme se před pěti lety sjeli do Číhoště, bylo to takové nulté setkání. Netušil jsem, co se z toho vyvine. Pak přišel nápad s putovní trofejí - Adamovou radlicí. Postupně jsme zpřesňovali pravidla pro předávání trofeje. Jenže čas nezastavíme. Již před letošním srazem jsem si nebyl jist, zda bude nějaký další. Zatím to vypadá, že bude...
Protože sliby se mají plnit o Vánocích, připravil jsem aktualizaci Adamova rozrodu. Najdete v něm kolem šesti stovek našich předků. Tento rok jsem ve dvou případech [1][2] musel přehodnotit dosavadní poznání. Narazíte-li na jakékoli nesrovnalosti, pošlete mi prosím emailem nebo napište zde v diskuzi pod článkem zpřesnění dat, míst, jmen.

Kdo si chce připomínku setkání v Neumětelích vytisknout a složit, přidávám tento odkaz.

Výměnkáři

Původně jsem chtěl psát jen o jednom Šemíkovi, který se na stará kolena vrátil do rodného kraje. Jenže fenomén výměnku, výminku či vejminku mě přiměl, abych se zastavil nejen u Františka Šemíka, ale i u jeho bratrů - Jana a Josefa.
Nejstarší z bratrů - Josef Šemík - kupuje před rokem 1870 dům a hospodářství ve Smrdově. Při získání chalupy č. 17 umožnil bývalému majiteli Františku Fialovi, aby tu strávil poslední roky života. Starý Fiala zemřel kolem roku 1878. I po roce 1880 zde ještě zůstává na vejminku vdova Kateřina Fialová a s ní i její syn, který se příležitostně živí jako nádeník. U Šemíků začaly dospělé děti opouštět rodné hnízdo. Nejstarší Marie se vdala a odešla do Prahy. V roce 1904 opustil rodný dům Josefův syn František. Hospodářství č. 17 převzal Josef Zadina, který se sem přiženil. Vzal si Annu, dceru Josefa. Staří rodiče Šemíkovi zůstávají na výměnku. Po roce 1921 je na výminku už jen Marie Šemíková.

zprava č.11, č.78, č.12 (za stromem)
foto z 20.let 20. stol. (dnešní stav)

Prostřední z bratrů - Jan Šemík - zůstává na rodném statku č. 12. Jeho syn Alois odchází ze Smrdova do Rozsochatce. Dcera Božena se vdala za učitele Františka Vlacha. V roce 1921 předává Jan Šemík statek nevlastnímu synovi Jaroslavu Malinovi. Do pozemkové knihy bylo tehdy zapsáno:
...vkládá se služebnost doživotního bytu a výměnek dle čl.  IV. spisu notářského pro: a) Jana Šemíka, b) Marii Šemíkovou (vdovu Malinovou / roz. Jamborovou).

opačný pohled - zleva č.78, č.11 a vzadu fara (30. léta 20. stol.?)

František Šemík, nejmladší z bratrů, strávil podstatnou část života mimo rodný kraj. Na vejminek se vrací do Smrdova ke své dceři Anně. Ta žije v domě č.11 s manželem Františkem Procházkou, který zde provozuje řeznictví. Předtím v roce 1910 bydleli Procházkovi naproti přes silnici v č. 73, kde kromě řeznictví měli i hospodu. Kdy se Procházkovi odstěhovali z č. 11, nevím. Později bylo stavení zbouráno a na stejném místě byla postavena hospoda s tanečním sálem. Nejsem si jist, zda novou stavbu financoval Rudolf Stránský. Ten byl v roce 1939 jedním z pěti provozovatelů hostinců ve Smrdově.

Svatební smlouvy

Nahlédneme-li na dobu, která se překrývá s pravděpodobnou dobou narození otce Adama Šemíka, ocitneme se v Rudolfínských časech. K území, kde panoval rod Trčků, patřilo od roku 1495 také dominium Opočno. Tehdy to byl hrad Opočen, městečko a dvůr poplužní pod ním, městečko Dobruška a deset vesnic. Když jsem hledal informace o hejtmanovi opočenského panství, o Jiřím Podvinském z Lerojid, který nejspíš dohlížel na přestavbu do zámecké renesanční podoby v 60. letech 16. století, narazil jsem na jméno Šemík.

Alois Beer: Požár Dobrušky 7. října 1866
Foto: Wikipedia

První matriky farnosti v Dobrušce začínají až rokem 1799. Nejstarší matriky shořely při nejničivějším požáru města v historii. Rodopisci a další badatelé tu mají pro dobu 18. století zamlžené pátrání. To představuje oproti jiným farnostem hendikep. Marie Magdaléna Novotná, rodem Čudová alias Babička Boženy Němcové se narodila asi roku 1770 v Křovicích u Dobrušky. František Vladislav Hek, předobraz Jiráslova F. L. Věka se narodil v Dobrušce v roce 1769. Zápis o jejich narození a křtu je ztracen. Přesto lze z jiných zdrojů některé údaje doplnit.
Pro období od druhé poloviny 16. století do období prvních dochovaných matrik, tedy do druhé poloviny století následujícího, se někde zachovaly urbáře, soupisy poddaných, pozemkové knihy, sirotčí seznamy, knihy kšaftů nebo knihy svatebních smluv. To jsou další zdroje genealogických informací. Zdroje světské, dalo by se napsat, protože se zaměřovaly na majetkové uspořádání. Matriky můžeme řadit ke zdrojům církevním, kde majetek nehrál takovou roli. Proto se v matrikách objevují údaje i o lidech, jejichž majetkové poměry nebyly takové, aby se jejich jména objevila v jiných zdrojích.

Moji cestu do okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou motivoval pan Jaroslav Šůla. Tento archivář a historik, který se zaměřuje na tento region, zpracoval zápisy v knize svatebních smluv pro městečko Dobrušku z let 1578 - 1640. Dobruška a její okolí byla až do roku 1628 spravována protestantskými (utrakvistickými) knězy. Jak svatební den probíhal? Jak píše J. Šůla:
Nejprve se snoubenci (jejich rodiče, poručníci) dohodli o vzájemných podmínkách budoucího manželského života, poté se dohodnutá smlouva zapsala na radnici do samostatné knihy a nakonec snoubence v dobrušském chrámu oddal kněz.
Náš první nález se vztahuje k roku 1587 (nebo 1588?). Jan Šemík z Domašína nechal sepsat smlouvu s Kateřinou, dcerou po nebožtíku Jakubovi Jiříkovi.

Smlouva z r. 1587, Jan Šemík & Kateřina Jiříková

V textu se píše, že Jan Šemik hned od dne smlouvy této svatební do statečku svého, který koupiti umínil po otci, tuto Kateřinu za plnomocnu hospodyni a dědičku přijímá před smrtí i po smrti...
Domašín je obec v těsném sousedství Dobrušky. Svědky tohoto aktu byli konšelé Jan Dušek, Mikuláš Drbal, Tomáš Sládek, Ondřej Tlapa, primas Jan Čapek, purkmistr Diviš a jiní. Stalo se tak v úterý na svátek sv, Fabiána a Šebestiána (20. ledna).

Na Martina do Kladrub

Na počátku tu možná byla dřevorubecká osada. Konec 13. století. Rubání klád v dubových  lesích a jejich splavování po Labi snad až do Hamburku. Tak se živili usazení dřevorubci do doby, než lesy vyrubali. Území kolem roku 1295 patřilo klášteru v Litomyšli a bylo dáno do zástavy proboštu Vyšehradské kapituly.

Po vykácení okolních dubových lesů se někteří dřevorubci v Kladrubech usadili natrvalo a věnovali se chovu koní, pro který vlhké louky na vymýcených pasekách poskytovaly ideální podmínky. I zde patrně mohlo platit starobylé právo kobylího pole. Pak se tu vystřídalo několik zemanských rodů. Až roku 1497 kupuje okolí Kladrub Vilém z Pernštejna. Pernštejnové se však během půl století začínají potýkat s dluhy, a tak v roce 1560 prodávají královské komoře pardubické panství, k němuž náležel i kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Význam kladrubské koňské obory pro chov ušlechtilé rasy koní španělské krve významně vzrostl za císaře Rudolfa II., který zde dekretem z 6. března 1579 oficiálně založil dvorní hřebčín.

Postupně se měnil poměr mezi koňmi používanými pod sedlo a do spřežení. I zbarvení již tehdy podléhala určitým módním trendům, a do bohatě zdobených, někdy zasklených kočárů - karos (italsky „carrossa“) byli zapřaháni mohutnější koně podle ustálených zásad. Platilo, že nižší šlechtici měli zapřaženy čtyři koně, vyšší šlechtici šest koní a císař či král osmispřeží.
Dochovaly se i některé tehdy používané názvy pro zbarvení. Pro bělouše se používal  termín „plesnivý kůň“ nebo „brůna“, mohl být i stříbrný, smetanový nebo makový. Grošovaný kůň byl „jabkovitý“, červený bělouš „tiska“. Koně červeně nebo černě skvrnití byli nazýváni „hermelíni“. Hnědák mohl být „kaštanový“, „mandlový“ nebo „třešňový“. Ryzák „bronzový“, „pěnový“ nebo „hlinitý“, izabely „zlaté“ někdy s modrýma nebo červenýma očima (pseudoalbími) byli nazýváni „kakerláci“.

Rudi, Ruda, Rudolf

Před rokem jsem zveřejnil něco ze vzpomínek na Rudolfa Šemíka. Tehdy se mi dostaly do rukou také fotografie tří smutečních oznámení, na kterých figuruje jeho syn.

V roce 1967 je uveden Rudolf mladší jako Ruda Šemík. To ještě žil a studoval v Praze. V roce 1983, po několika letech v emigraci, již vystupuje pod příjmením Eschka.

Jarmila Eschka, dříve Šemíková

Poslední Rudolfova adresa v Německu asi byla ta, která byla též poslední adresou jeho matky Jarmily Struppové/Šemíkové/Eschka.

Rudi Eschka 

Lortzingstr.2 

55127 Mainz 

Tel. 0179/ 6935285

To lze stále ještě někde na internetu dohledat. Telefonní kontakt ale již neexistuje. Ani telefonní spojení na Alenu Eschka, rodem Vaníčkovou, není dnes platný.

V pozůstalosti bratra Antona Eschky jsme objevili dvě vánoční přání od Rudiho a jeho rodiny. Rudimu je 70 let. Mám pocit, že žije v Čechách. Netuším, zda bude mít příležitost si přečíst tento text. Bude se chtít vůbec "šťourat" ve své minulosti? Nevím... ale zkouším štěstí. Vím totiž, že žijí jeho bratranci. Třeba by si rád zavzpomínal na dětství.

Poslední den

Před pár dny mi dorazila zpráva se záznamem o úmrtí a pohřbu Marie Šemíkové. V létě se na webu archivu v Zámrsku objevily matriky farního úřadu v Havlíčkově Brodě, a tak si je můžeme stáhnout z internetu. Při listování zaujme častý výskyt místa úmrtí - Německý Brod č. 122 h/p.

8.7.1924 zemřela Marie Šemíková, roz. Pavlasová

Marie zemřela v době, kdy se ještě běžně rodilo i umíralo doma. Vzhledem k nemoci se však rozloučila s tímto světem v nemocnici. V Německém Brodě, dnes Havlíčkově, byla Marie rodem Pavlasová také pohřbena. 

Brodskou nemocnici na Horním Předměstí postavila v roce 1897 firma místního stavitele Josefa Šupicha. Ke stavbě byly skoupeny pozemky severozápadně od města v oblasti zvané „Prempír“. Primářem nové okresní nemocnice se stal MUDr. František Zahradnický, asistent chirurgické kliniky profesora Maydla v Praze. Jak šťastná byla tato volba, ukázal rozvoj nemocnice v příštích osmadvaceti letech jeho působení na tomto místě. Hluboké odborné vědomosti, operační zručnost a pracovní náruživost, úspěchy korunovaná odvaha překročit k záchraně nemocného meze chirurgické léčby ve venkovských ústavech, trpělivost a příkladně citlivý vztah mladého přednosty k nemocným brzy pronikly do povědomí veřejnosti a vedly k nečekanému vzrůstu zájmu o nemocnici.

Dodatek: potvrdilo se, že potomci Marie žijí v Knyku u Havlíčkova Brodu a v Praze.