Přeložte mě tedy do Číhoště

V prosinci jsem upozorňoval na knihu, která se zabývá životem pátera Toufara. Autor Miloš Doležal připravuje další vydání rozšířené o nové informace. Například o dopisy z roku 1948, které předcházely Toufarovu přeložení. V jednom z nich píše hradeckému biskupovi a smiřuje se, že půjde ze Zahrádky do Číhoště.

"Vaše excelence, přeložte mě tedy do Číhoště, to je uvolněná farnost. Já bych tam byl pár let a rád bych se, až to běsnění přejde, vrátil k rozdělané práci, kterou mám v Zahrádce," stojí v Toufarově dopisu. Běsněním podle Doležala myslel bolševiky.

Od 25. února 1948 do 25. února 1950 na cestě ke světlým zítřkům mnohokrát hrozivě zahřmělo. Půlmetrový křížek na stěně, tzv. krucifix, který se stal páterovi osudným, je ztracen, ale my víme, kdo ho vytvořil. To si ale nechám na konec tohoto příspěvku. Dovolte mi zde uvést krátké ukázky z knihy "Jako bychom dnes zemřít měli".

Rok 1949 na Vysočině

Mírnými mrazy a nevysokým příkrovem sněhu začal v Číhošti na Vysočině rok 1949. Nikdo nemůže tušit, jaké podivuhodné události přinese církvi, tomuto místu a číhošťskému knězi Josefu Toufarovi. Vyšlapaná pěšina z fary přes dvůr do kostela připomíná černou čáru. Fara svítí každého jitra svými okny do zimní tmy.

Vlevo nahoře v patře okna Toufarova pokoje, v přízemí pod ním neteře Marie a vpravo kanceláře, kde spával a učil se podnájemník, student Stanislav Chvátal. I v zimě bývá na číhošťské faře živo, vyřizuje se běžná agenda a rozličné žádosti farníků. Ale to ještě není nic proti tomu, kolik návštěvníků bude do tohoto místa jezdit a přicházet za jedenáct měsíců.

Toufar informuje 26. ledna 1949 do Hradce Králové bohoslovce Jana Zmrhala:

„Milý Jeníku! Mírná zima mně dovoluje stále chodit do Zbýšova, a tak v neděli jsme uzavřeli s p. děkanem konkordát do zimy. Pokud to bude letos možné, budu jezdit do kostela a do škol. Ale když bude špatné počasí, nikoliv. Již bude únor, a tak by se jednalo jen o měsíc, maximálně dva, tak ať prý držím.

V neděli by měl p. děkan ranní a velká by po tu dobu tuhé zimy nebyla. Jinak již mám lékařské vysvědčení od primáře Labohého doma, skutečně srdeční vadu mám a p. primář mně zakázal nějakou větší námahu a hlavně chůzi do kopců. A tak již asi letos oné výhody nepoužiji. Pan děkan zbýšovský zase je trochu zdravější, tedy jsem rád, přece to nejpotřebnější vyřídí. U nás ve farnosti nic nového. Snad jen to, že v Hroznětínku nějaký Houdek, evangelík, přestoupil na naší víru. Bere si nějakou asi 16 let starou holku z Ovesné Lhoty.

Právě teď Maňa přišla od Trtíků, že je babči nějak zle, abych tam ihned šel. Tedy budu muset končit. /.../ Tebe, Jindřicha a Pepíky Bělohradského a Nováka srdečně zdraví a na shledanou s Vámi se těší Váš P. Toufar.“

Přestože Toufarův zdravotní stav, jak vyplývá i z předcházejícího dopisu, není nikterak uspokojivý, dostává 2. února z vojenského útvaru z Čáslavi obsílku, že s ním ministerstvo národní obrany stále počítá jako s vojínem, neboť je jako „vojín v záloze zařazen do domovského doplňovacího Okresního velitelství v Benešově.“

Závěs ozdobený bílým křížem

O deset dní později upřesňuje P. Toufar v dopise adresovaném Janu Zmrhalovi a Jindřichu Vackovi program církevní slavnosti v nedalekém Smrdově, kde působí spřízněný P. František Michálek a odkud pocházel vicerektor hradeckého semináře msgr. Josef Buryšek. Současně využívá Jana Zmrhala jako „nákupčího“:

„Oba Vás co nejsrdečněji zdravím a těším se na nedělní shledání ve Smrdově. V pátek jsem měl s p. farářem Michálkem rande v Hroznětíně u starostů. Tam jsme spolu vypracovali celý pořad. Také se usnesli na tom, že pan farář napíše msgr. Buryškovi, aby dovolil ze semináře vypůjčit fialové dalmatiky ku mši. Také ještě napíše, aby s Tebou, Jeníku, přijel i Jindřich, aby to i šlo do páru. Msgr. bude světit a mít kázání – bude-li v kondici, bude mít pontifikálku – ne-li, budu mít já nehodný jenom sacrum.

Ale bych rád, a asi to také prosadím, že přece bude pontifikálka. Kdybych se nějak špatně otočil, třeba by bylo zle, a pak když slavnost, tak slavnost. Bude-li trochu slušné počasí, pojedeme tam autem. Jindřich může přistartovat na noc k nám – pak se stavíme v Kynicích pro jemnost pána Zmrhala a vezmem to směr Smrdov. Jeníkova účast je zaručena a doufám, že i Jindřicha msgr pustí.

Jeníka prosím – poněvadž znám Tvoji velkou ochotu – zaběhni do svatojánského ústavu, zda mají límečky a kup mně dva č. 40–41, nízké. Poslal jsem jim k udělání také fialové antipendium a závěs na kazatelnu s příkazem, aby to bylo na postní dobu /přidal jsem k žádosti lístek na maso/. Prosím, optej se, zda to udělají. Dostanou ještě zabíjačku. Psal jsem jim to a slíbil jim to. Ještě jim zašlu udělat na oltářní obraz fialový závěs, ozdobený bílým křížem.

To rádio Jeníku nesháněj. Byl jsem pak rád, že z toho rádia v semináři sešlo. Dívej – já za něj dám přes osm tisíc a hoši si vzpomenou a vystříhají krátké vlny /jako za války/ a rádio bude znehodnoceno. A tak na hudbu a sportovní zprávy mně úplně stačí třílampovka. Tedy Ti děkuji za Tvoji ochotu. Malé rádio mně bude shánět Jenda Trtíků v Praze.

Dnes jsem do Zbýšova nejel. Je hodně sněhu a Bednář má auto na opravě. Také za týden tam nejedu. Mám ten Smrdov. Ostatně p. děkan má mši v 9 hodin a já to mám nyní s benzínem horší. Nyní mně dávají příděl poloviční, jen deset litrů. Na shledanou se těší Váš P. Toufar.“

Stále nevíme, co se to v únoru 1949 ve Smrdově konalo za obřad. V kronice smrdovské jsem na nic nenarazil. Kronikář sousední Ovesné Lhoty popisuje začátek roku 1950 takto.

Páter Toufar je pohřben v Praze
na ďáblickém hřbitově

Po vyšetření tohoto případu se v naší obci ještě našlo dosti lidí, kteří tomuto "zázraku" věřili a nenechali se přesvědčiti, že by farář mohl učiniti takový podfuk.

Věřící z obcí přifařených k Čihošti protestovali proti zajištění faráře tím, že chodili houfně do kostela do Smrdova a svůj kostel v Čihošti nechali zet prázdnotou, nechtějíc přijmout nového faráře za faráře Toufara. Po nějakém čase nechali této provokace a dále navštěvují pravidelně svůj kostelíček. V naší obci, ti kteří věřili "zázraku", brzy na tento zapomněli pro velký požár, který postihl naší obec.

K požáru v Ovesné Lhotě ze 17. května 1950 se vrátím někdy příště. Nyní ještě slíbená zmínka o tvůrci číhošťského křížku. K tomu se váže jedna vzpomínka Bohumila Šemíka, který dával k dobru, že křížek na oltáři, který se měl při tom zázraku hýbat, vyráběl jeho děd Josef Růt, mistr truhlářský (viz sčítání z r. 1921). Stalo se tak na žádost tehdejšího faráře, neboť ten původní krucifix byl zcela prožraný červotočem. Mohlo to být v období let 1920 – 1924, protože Bohumil vzpomínal, že v této době chodil často na faru ministrovat. Měl to z hospody, kde s rodiči bydlel, jen přes silnici.