Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pondělí 11. února 2013

Úryvky z pamětí Bohumila Šemíka


Dnes jsem četl fejeton Radky Kvačkové, ve kterém s laskavým pochopením popisuje některé stránky vášně pro genealogii. Píše "...chyba, když se lidé začínají ptát na důležité věci, až když není koho. Pak se probudí a začnou obesílat archivy, shánět fotografie, sepisovat paměť rodu."
Ano, na co jsme se zapomněli zeptat našich dědů a babiček. Někteří z nich naštěstí na stará kolena sepsali paměti a uchovali tak podrobnější otisk, než jsou jen strohé údaje v matrikách a pozemkových knihách. Udělal to tak můj děda, udělal to i syn Františka Šemíka, který žil na počátku 20. století v Číhošti. Nedávno jsem zde uváděl, že při sčítání lidu na počátku roku 1921 v č. 23 žila rodina malorolníka a hostinského. Kromě dcery Boženy (*1913) zde tehdy chyběl syn Bohumil (*1907). Podle jeho zápisků bych odhadoval, že v době sčítání byl několik dnů ubytován v Ledči, kde tehdy navštěvoval měšťanskou školu. Teď už první ukázka ze vzpomínek Bohumila Šemíka.

1914
Po prázdninách, od 1. září 1914, nastupuji jako žák do 1. třídy čihošťské školy trojtřídní, která se však vlivem války a tím nedostatku učitelů, zúžila na dvoutřídní. Docházku do školy mám jen přes cestu a můj první učitel byl pan řídící Kopecký. V prvé třídě je nás 28 až 32 žáků. Horší to mají moji spolužáci, kteří chodí do čihošťské školy z Kynic (2,5 km), Hroznotína  (2 km), ze Zdeslavic (2 km) a z Prosíček (2,5 km). Všichni chodí po cestách a pěšinách, poněvadž ani v jedné obci zde není silnice. V létě a na podzim to ještě jde, ale v zimě, kdy je někdy až po kolena sněhu, to dělají děti tak, že první jdou ti třinácti a čtrnáctiletí a prošlapávají pěšinu sněhem a za nimi teprve prvňáci. Chodí se většinou v dřevácích, po domácku zhotovených. Za velikých vánic často polovina dětí ve třídě chybí, protože sama Čihošť je 520 metrů nad mořem a na Českomoravské vysočině bývají zimy zlé!

1916
Číhošť č. 23, vzadu kostel a fara
(foto z r. 2011, Google Street View)
V třetím roce války probíhají již rekvizice. Četníci rekvírují dobytek, obilí i brambory, berou lidem to poslední, takže se toto porůznu schovává. Též se rekvírují zvony z kostelů a kapliček. I do Čihošťě přichází taková rekvizice tří mužů - Němců. Pan farář Langr musí otevřít kostel, který máme v sousedství, a oni prý mají nařízeno odebrati z čihošťského kostela tři zvony. Téměř žádný s nimi neuměl hovořit, jen farář a částečně řídící. Bylo z toho ve vsi i okolí veliké pobouření. Pan farář obhajoval jeden zvon, který je z doby Karla IV. a že ho nesmí vzíti a oni zase, že to mají nařízeno. Byli zde tři dny, u nás spali a jedli jídlo z konserv. Až třetí den jeden velký zvon rozbili a třetí starý zvon zvaný poledník že odšroubují a shodí dolů z věže celý na slámu, kterou tam sousedé nanosili, aby se nerozbil. Odvezli ho do Čáslavi s tím, že zde se počká na rozhodnutí, zda půjde na kanony nebo zpět. V Čáslavi zvon válku přečkal, neboť žádost byla kladně vyřízena. V průběhu této rekvizice se v noci ztratil malý zvonek, zvaný umíráček. Tak přišli četníci a vyslýchali, hlavně kostelníka Paclta a našeho dědečka. Kostelníka na dva dny zavřeli, ale zase ho pustili.
Otec frontu šťastně přežil,  s lehčím zraněním na ruce se dostal do polní nemocnice v Příboře na Moravě. Odtud dostal prvou dovolenou po dvou a půl roce na vánoce 1916. Tak tyto vánoce byly pro naší rodinu radostné a my jsme ho prvně viděli v uniformě vojáka. Sestra se ho však bála když přijel. Odchod po dovolené byl však ještě bolestnější než prvý. Vždyť byla válka! Všude bylo plno nářku a také hladu.

1918
Nastává den dvacátého osmého října! Slavnostní vyhlášení Republiky Československé! Zvoní zvony, na škole je vyvěšen červenobílý prapor a doma matka na kvalt šije též prapor červenobílý jako prapor český. Dvacátého devátého října nám ve škole učitelka Jindřiška Reitmajerová vykládá o novém státě, Republice Československé. Tímto se poprvé dozvídáme, že k Čechám a Moravě je též připojeno Slovensko a Podkarpatská Rus.
Když přišel otec z okresního města Ledeč nad Sázavou vyprávěl o velikých slavnostech osvobození, když sundávali z úřadu rakouské dvouhlavé erby a házeli je do řeky Sázavy. My jako kluci jsme oslavovali tyto slavnostní dny na pastvě dobytka, postavili jsme si na louce májku a skotačili kolem ní. Naše vědomosti o nějaké státní samostatnosti byly notně omezené.

1919
Též bylo v naší rodině rozhodnuto, že po prázdninách nastoupím do měsťanské školy ve Světlé nad Sázavou, kde měla moje matka sestru, která byla provdána za četnického strážmistra Rybáře. Ten byl velitelem četnické stanice ve Světlé a při úřední pochůzce k nám občas zašel. Budu tam u nich ubytován a na sobotu a neděli pojedu domů. Tak se i stalo. Dne 1.9.1919 nastupuji jako žák 1. ročníku měšťanské školy ve Světlé.
V této škole si mi vůbec nelíbilo, jako učitelé byli samí staří Rakušáci i metoda vyučování byla velmi rozdílná proti škole v Čihošti. Také ve výuce se dělaly markantní rozdíly mezi chudými žáky kameníků, kterých byla většina, a žáky z rodin bohatých. Já jsem se tam cítil jako cizinec a takový náhled jsem měl i u učitelů. Proto již v pololetí jsem si na toto naříkal doma a otec slíbil, že příští rok bych snad mohl chodit do Ledče.


1920
Číhošť - náves v roce 1949
Měšťanku ve Světlé jsem skončil 30.6.1920 s dobrým prospěchem a v Ledči měl otec již vše vyřízeno, že mohu do II. ročníku nastoupiti v Ledči. Toho času byl otec členem okresního zastupitelstva a se dvěma učiteli z měšťanky se znal. Takže jsem byl zase doma a 1.9.1920 mně nastala školní docházka do Ledče, pěšky tam i zpět každý den 15 km. Ale mně se to líbilo a brzy jsme měli celou partu děvčat a chlapců, kteří tím směrem chodili.
I ve škole vyučování bylo přístupnější a učitelé jednali se žáky trochu demokratičtěji. Pro zimní období mě otec zařídil ubytování v Ledči. Toto jsem však využil jen po dobu jednoho měsíce a ostatní jsem cestoval pěšky. Takže jsem odcházel ráno za tmy a večer za tmy přicházel domů. Nejhorší byla cesta z Čihoště přes Prosíčky, chodilo se jen polními cestami, až za Prosíčkami po projití lesem se přišlo na silnici. Otec se mnou často šel až přes Prosíčky, poněvadž po napadnutí nového sněhu byla cesta zavátá a nebyla vůbec prošlápnutá. Mnohem lepší byly tyto cesty v jarním a letním období, zvláště když jsem chodil  tzv. pivovarským údolím. Téměř celá cesta vedla lesem a podél potoka, ve kterém bylo mnoho pstruhů, které jsme se spolužákem Jendou Kalcem ze Zdeslavic chytali do ruky.

1921
Po skončení třetího ročníku měšťanky v Ledči jsem měl nastoupit na učitelský ústav ve Znojmě, kde byl školním inspektorem můj příbuzný z otcovy strany Bohumil Pipek. Jíti na studie bylo hlavně přání matky, ale já nechtěl jít studovat. Zvítězila moje touha být v zemědělství, i když jsem měl přesvědčení, že malé hospodářství, které jsme měli u hostince, nebylo ani pořádná chalupa. Přitom jsem viděl u otce, že musí často nocovat s hosty v hospodě a ráno zase volala povinnost v hospodářství. Toto unavovalo hlavně o senách a ve žních. Proto otec rád uvítal mé rozhodnutí zůstati doma, i když zde mně nekyne žádná perspektiva. Hospodářství jsme sice rozšířili o další dva hektary z parcelace od Dobrnického dvora, na pole však byla cesta přes 3 km.

Žádné komentáře:

Okomentovat