Dobří Šemíci odchází

Už minulý rok jsem si začal silně uvědomovat, že některá setkání jsou poslední. A právě takové čeká 16. června nejbližší Františka Šemíka z Knyku. Často se stává, že některé otázky zůstávají nezodpovězeny, některé nejsou ani vyřčeny. Už se Františka nezeptáme na jeho mládí, kdy žil v Krupé. Nezeptáme se, zda si pamatuje na místo svého rodiště. Byl to Pouch u Kojetína?

Věžníkové z Věžník

Doba třicetileté války přinesla v první polovině 17. století období velkých majetkových změn. Území kolem Světlé nad Sázavou se rozpadlo na velké množství malých panství. V roce 1651, kdy máme první výskyt našeho příjmení ve Smrdově a na Horách Vrbických, koupil Václav Rudolf Věžník (*1589 †1666) Smrdov, Kunovice a Vrbici.
Kuňovice patrně najdeme v okolí Vlašimi, kde měl rod Věžníků svoje kořeny. Vrbici se Smrdovem získává v kraji, kde byl Václav Rudolf již několik roků hejtmanem. V Čáslavském kraji také postupně získal Třebešice (1642/4), Zdechovice (1642), Modletín (1644), Lochy (1653), Zbyslav (1665).

erb Věžníků z Věžník

Mezitím se stal místolovčím království Českého (1655) a 25. února 1658 je povýšen do panského stavu rodů starožitných. Při této příležitosti byl jeho erb polepšen trubkou nové hodnosti a štítkem království Českého. Když v lednu 1666 zemřel, zanechal vdovu Alžbětu Barboru rodem Mitrovskou z Nemyšle a dceru se synem. 11. února 1671 pozůstalá vdova zesnula a dědičných statků se ujímá syn Bernard František (*1651 †1714). Ten se v roce 1679 stává také hejtmanem Čáslavské kraje a kupuje Nové Dvory, kde později nechá vystavět zámek (1686) a vyjedná povýšení na městečko (1701). 8. července 1694, je povýšen do hraběcího stavu. To už ale není dlouho majitelem ani Smrdova, ani Vrbice, které s okolními vesnicemi získal jeho otec v době, kdy se on sám narodil.

V roce 1676, už jako rada komorního soudu, totiž Bernard Věžník prodal Druhanov, obě Dlužiny, Bohušice a Žebrákov. Tyto vesnice, a také Vlkanov, Horní Březinka, Kunemil, Služátky se ještě nedostaly do Soupisu poddaných roku 1651, který začíná slovy:

Já Václav Rudolf Věžník, J.M.C. slavných soudů dvorského a komorního a nařízený královský hejtman kraje Čáslvského, (titul). Přiznávám se, že na statku mém a při dvorci v kraji Čáslavském ležících, tito níže psané osoby katolicský i nekatolicské se nacházejí...

...pokračuje...

Na tomto statku mém vrbicziském v měst[ečku] Smrdově jest kostel založení sv. Jana Křtitele a fara při něm, kdežto za starodávna kněž chován bejval, ale od 26ti (1626?) let žádný chován nejsni, neb pro všelijaké vojenské příběhy vychován bejti nemohl...

...a končí:

A že tomu tak a nejináče jest, též že se v tom věrně a upřímně zachoval, na potvrzení tohoto poznamenání podpisem vlastní rukou jména mého a přitištěním sekrytu mého jsem utvrdil.

Jehož jest datum na Třebečicích dne 21. martii anno 1651.

L.S. Václav Rudolf Věžník z Věžník m.p.

zkratky a neznámá slova:

J.M.C. - Jeho Milosti Císaře, sekryt - pečeť, L.S. - locum sigilli (místo pečeti), m.p. - manu propria (vlastní rukou)

Čechy konce 15. století

Johann Butzbach se narodil v Miltenberku snad roku 1477 a jako potulný student strávil v Čechách období od pozdního podzimu 1488 do začátku léta 1494.
Proč se vydal na cestu? Na začátku bylo asi jeho záškoláctví. Rodiče i učitelé měli s chlapcem trápení. Radši chodil za školu, potloukal se po březích Mohanu, skrýval se tam ve člunech a vymýšlel kdejakou výmluvu jenom, aby se mohl vyhnout učení. Nepomáhaly ani tresty ve škole, které Jan samozřejmě doma tajil. Když se však jednou i před rodiči zapletl do svých lží, přivedla ho matka kantorovi, který chlapce v její přítomnosti ukvapeně a surově potrestal. Rozhořčená matka kantora udala městské radě; po vyšetření případu byl propuštěn ze školských služeb a zařazen mezi městské biřice. Jan však krutý trest bývalému kantorovi odpustil, když se s ním po letech zase sešel.
Butzbachovic soused měl syna, staršího žáka , který se nedlouho po příhodě s kantorem vrátil domů ze škol v cizině. Ten se jal naléhat na Johannova otce, aby ho s ním pustil na cesty; prý se lze jinde nepochybně naučit víc a líp než v Miltenberku.

Zde je první ukázka ze vzpomínek Jana Butzbacha, německého vaganta z Miltenberku, na český venkov.
Sedláci jsou, jak jsem už řekl, žrouti; když přijdou do města, cpou si jídlem útroby, jako když se nadívají uzenice, že až i tváře přitom mají jako oteklé. [...] Naproti tomu co se týče pití (...) jsou mnohem  slušnější a umírněnější než lidé z mořského pobřeží; tam prý, a to zejména v holandských končinách, tři čtyři ženy dokonce dokážou za den, ba i za půl dne samy vypít nenačatý soudek piva smíšeného s máslem. V Čechách by však táž míra stačila hasit žízeň desíti lidí po celý týden. Je to věru hanba; žena propadlá opilství! Zvyk připíjet si, který je běžný u našeho lidu, zde vůbec není znám; každý si vypije, na kolik má chuť, a jeden nečeká s pitím na druhého. Dostane se tu velmi opojné a silné pivo; říká se mu staré a je tak husté, že věci jím potřené zůstanou slepeny. Za mého tamního pobytu opravovali sklep, který se zavalil před třiceti lety, a našli v něm dva valouny piva bez sudů ve vlastní tlusté kůži. Když je narazili, jako se to dělá u bečky, vytočili tak znamenité pivo, že by nikdo nebyl mohl tvrdit, že pil kdy lepší. To jsou věci, kterých jsem si u Čechů všímal víc než věcí božských a duchovních. Není také divu, vždyť jsem povětšině žil se sedláky a obyvateli tvrzí v lesích nebo na venkově, kde se vůbec nekonají bohoslužby.

Na svých cestách se dostal i do bezprostřední blízkosti Smrdova, dnešní Sázavky.

...Odtud jsme pokračovali v cestě k šlechtici, k němuž mě s sebou vzal můj pán, hodlaje u něho vstoupit do služeb. Za tři dni jsme dorazili k jeho hradu; jmenuje se Chlum a leží směrem k Moravě nedaleko Hercynského lesa, který, jak jsme shora řekli, svými hřebeny obklopuje celé Čechy. Byli jsme jím s radostí přijati a za pobytu u něho jsme s ním zajížděli hned na Moravu, kde měl syna, hned do Prahy a na jiná místa.

Klaudiánova mapa

[Chlumský pán] byl člověk náramně tlustý, přebohatý a mocný a také nadmíru lakomý. Za manželku měl dceru jistého katolického hraběte, pro jakési podezření ji však držel jakoby v zajetí, vůbec se s ní nestýkal a místo s ní žil v cizoložném poměru se ženou jednoho chudého šlechtice. Tu ctila všecka čeleď jako matku a paní ona vládla celou domácností. Ale já jsem si ji ošklivil jako prodejnou ženskou, jíž také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnou toho, abych jí vzdával [povinnou] úctu. Proto mě také ona i její manžel často stíhali svou nevolí, ba i můj pán mě na její žaloby leckdy ztloukl i pro malichernou příčinu. Ona pak za mnou vytrvale slídila a číhala na příležitost, jak se mne zabvit. Nesla totiž velice těžce, že zatímco jí ostatní ctili jako paní hradu, já, německý a katolický jinoch, jsme si ji jako kuběny nevážil a jí pohrdal. Nakonec nahlédla, že se živou mocí nedám pohnout k tomu, abych ji prokazoval úctu, ale že jí naopak tím víc opovrhuji kvůli zákonité manželce páně, před níž jí on dával přednost ve své mrzké lásce. Jednou jí donesli špehýři, kterým mě dala pod dozor, že odnáším ze stolu zbytky jídel a že je dávám dětem naší pradleny, která bídně živořila v podhradí. I běžela si hned postěžovat pánu hradu a dosáhla toho, že mě vyhnal.

Křest

Křestní obřad jako součást katolické dogmatiky zanechal v nejstarších dochovaných matričních knihách datum, které bylo z pohledu církve důležitější než den narození. Ve smrdovské matrice se začíná objevovat datum narození vedle křestního dne až od 60. let 18. století.

Po třicetileté válce neměla katolická církev mnohé farnosti obsazené. Řešilo se to spojováním far do velkých správních celků. O záduší ve Smrdově se starali kostelnící (roku 1654 byli čtyři). Předtím, než byla obsazena fara ve Smrdově a kostel sv. Jana Křtitele se stal kostelem farním, spadalo okolí Vrbice a Smrdova pod Světlou nad Sázavou. Duchovní správce měl k ruce pro správu tělesnou minimálně dvě hospodyně. Jednu ve Světlé a jednu ve Smrdově. Řídká síť farních kostelů (Světlá, Ledeč, Habry) mě svedla na chybnou myšlenku. Netušil jsem, že novorozenec bude hned na druhý den dopraven do nejbližšího farního kostela, aby mohl být vykonán obřad. Někdy ještě téhož dne, pokud se dítě narodilo ráno.

Raně gotická křtitelnice u kostela ve Světlé, za Trčků z Lípy
byla roku 1569 nahrazena cínovou s novým víkem

Obřad se měl konat výhradně ve farním chrámu, kde stála křtitelnice a kde byly uloženy matriční knihy pokřtěných.

Nouzově bylo možné pokřtít děcko i doma, ale to jen v případech, kdy hrozilo, že křtu v kostele nedožije. Rodiče se tehdy více než smrti vlastního dítěte obávali úmrtí dítěte bez dosažení první svátosti. Nejčastěji tyto tzv. křty v tísni vykonávaly porodní báby. Podmínkou byla znalost formule "křtím tě ve jménu otce i syna i ducha svatého, amen" při polévání hlavičky vodou. Povinností rodičů bylo zajistit novorozenci křest ve farním kostele, a to do devíti dnů od případného provizorního křtu, jestliže pominulo nebezpečí smrti. Nevím, do jaké míry byla dětská úmrtnost, už tak ohromná, ovlivněna i způsobem tohoto rituálu. Být pokřtěn před zraky církve však zdaleka neznamenalo, že má dítě vyhráno.

Namátkou vezměme vzdušnou trasou Ovesná Lhota - Ledeč (8 km), Smrdov - Světlá (7,5 km), Vrbice - Světlá (9 km), Rozsochatec - Habry (14 km). Cesta ze Žebrákova do kostela ve Světlé má necelé 3 km, a tak si umím představit scénář po narození dcery u Šemíků, jak ho načrtla jedna kolegyně z genealogického fóra.

Na závěr citace z diplomové práce Kateřiny Jiroutové nazvané „Křest v myšlení raně novověkého člověka“, která mi pomohla pochopit některé souvislosti:

Obrázek z matriky (Liteň, 1728)

Před začátkem obřadu stáli kmotři s novorozencem přede dveřmi kostela. Dítěti tak bylo kvůli přirozenému hříchu odepřen přístup do Nebeského království, ale křtem se měl k Bohu přiblížit. Vlastní křest probíhal ve farním kostele za přítomnosti faráře. Dále byl přítomen hlavní kmotr - „levans“, druhý kmotr - „patrinus“ a další svědci zvaní „testis“. Přítomnost otce nebyla podmínkou a matka měla až do úvodu (po dobu šestinedělí) zakázán vstup do kostela. Novorozence, oblečeného do slavnostního roucha a zpravidla zabaleného do povijanu, přinášel ke křtu hlavní kmotr, případně porodní bába, a také ho po celou dobu obřadu choval na rukou (tak, aby mu mohl kněz polévat hlavičku pravou rukou). Zpravidla byl hlavním kmotrem muž u chlapce a žena u dívky. Další z kmotrů mohl držet rozžatou svíci; tuto funkci někdy vykonávalo menší dítě, zpravidla dítě některého z kmotrů či sourozenec křtěného.

Kromě několika vedlejších obřadů probíhal vlastní křest trojím litím svěcené vody na hlavičku křtěnce, spolu s pronášením závazné formule ‘Ego te baptizo in Nomine Patris & Filii & Spiritus Sancti, Amen’. Poté, i když ne vždy bezprostředně, byl učiněn zápis do matriky a zaplacen poplatek za církevní úkon.

Václav Šemík ze Žebrákova

Dnes začneme tam, kde jsme před několika roky skončili. Na konci příspěvku o polozapomenutých mlýnech jsme narazili na informace o Žebrákovském mlýně. V roce 1673 se tam narodila Magdaléna, dcera Václava a Markéty Těšitelových. Václav Těšitel měl sestru Marii. V Soupisu poddaných z roku 1651 nejsou oba uvedeni s věkem 5 let, jak jsme se dosud domnívali. Marie byla o něco starší.
Ve stejném soupisu je ve Smrdově, stejně jako rodina Těšitelova, uveden i mladý pár Adam a Anna Šemíkovi s několikaměsíční dcerou. Roku 1661 se jim narodil Václav Šemík. V jeho 28 letech pak přichází na svět pokračovatel rodu Jiří.
V nejstarší dochované matrice farnosti ve Světlé nad Sázavou, kterou nemáme ještě důkladně prozkoumanou, se objevil záznam, který k dosavadním objevům nezapadá.

14.1.1670 oddáni Václav Šemík a Mařena Těšitelová

14. ledna 1670 oddán Václav Šemík s poctivou pannou Mařenou pozůstalou dcerou po nebožtíkovi Janovi Těšitelovi, mlynáři Žebrákovském, v přítomnotsti Jana Málka z Březinky Zádušní (dnes Horní), Mikuláše Myslivce, Doroty dcery neb. Jakuba Hašky? z Březinky, Doroty Myslivcovi manželky.

Václav Šemík bez větší pochyby nebyl synem Adama Šemíka. Mohl být synovcem? Stejně Možná jako Pavel, který žil v roce 1680 na Horách Vrbických? O generaci starší Jan Šemík je zapsán v Soupisu poddaných (1651), ale ne v Berní rule (1654). V Berní rule není, protože rok před vypracováním této nejstarší dochované plošné daňové evidence prodal chalupu Pavlu Chalupovi.
Léta páně 1651 je na Horách Vrbických zapsán v Soupisu poddaných myslivec Jan (55), manželka Rozina (40) s dětmi Alzbětou (17), Tobiášem (12) a Janem (5). Pětiletý Jan Šemík byl zhruba stejně starý jako sourozenci Těšitelovi - Václav a Marie. Že by Jan Šemík měl o rok dva staršího bratra Václava, který bude mít pak roku 1670 svatbu s Marií? Proč ale není uveden na Soupisu poddaných? Není pravděpodobné, že se narodil po roce 1651. Něco tu nehraje. Nemohl být Jan a Václav Šemík jedna osoba? Zatím máme málo informací, abychom mohli tuto hypotézu potvrdit nebo vyvrátit.

Vzpomínáme

Dva dny po našem setkání nás je o jednoho méně. Do Ovesné Lhoty posíláme upřímnou soustrast.

Sraz Šemíků 2016