Světoběžníci a zápecníci

Zápecníci. To slovo má v češtině lehce negativní konotaci. Ale na druhou stranu. Selské rody mají tu výhodu, že stovky let sedí na zadku, a tak je u nich pátrání v minulosti snadnější. Nejmasivnějším přesunem v historii klanu Šemíků zůstává pozvolný přesun ze Smrdova (dnešní Sázavky) do Ovesné Lhoty (necelé 3 km vzdušnou čarou:-). Ve druhé polovině 18. století žili naši předci většinově ve Smrdově. O století později se počty vyrovnávají a o dalších sto let už ve Smrdově žádný Šemík nežije. Poslední smrdovský Šemík umírá v roce 1929. Od začátku 19. století odcházejí někteří členové klanu z vesnického prostředí do města.

Naturalizovaný Bohumil Shemik
(svědci Lad. Kapson a Fr. Vokoun)

Není to nikterak hromadná migrace. Jedná se o jednotlivce, kteří jdou hlavně do Prahy. Na přelomu 19. a 20. století ale i do vzdálenějších míst v severozápadním pohraničí. Máme tu však světelskou větev. V roce 1804 přichází do městečka na řece Sázavě Jan Šemík. Byl to voják, a tak zatím jen odhadujeme, kdy a kde se narodil. Ve Světlé se usadil. O sto let později se jeho pravnuk Bohumil rozhodl jít za prací i za novým domovem do Nového světa. V roce 1905 se nalodil nejspíš v Hamburku a přes vstupní bránu na Ellis Island se dostal do oblasti Velkých jezer.

Seznam cestujících letu č. 301
(ví někdo, co by mohla být zkr. F a T?) 

Za dva roky za ním přijela jeho žena Marie a na jaře roku 1910 se jim narodil syn. Dali mu křestní jméno Albert. Bohumil se v létě 1912 stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických, jak patrno z kartotékového lístku. Syn si později změnil jméno na Robert. V roce 1929 to ještě pravděpodobně nebylo. Toulavé boty Alberta alias Roberta se možná začaly projevoval právě v této době. V době hospodářské krize. Pokud se nejedná o záměnu jmen, pokoušel se v roce 1929 neúspěšně dostat do Kanady. O jeho životě se zachovalo více střípků než u mnohých zápecníků. On sám později popisoval jedno tulácké období svého života žurnalistovi z regionálních novin v Los Angeles. Jeho stopa se zachovala možná i dokladem o letu č. 301 z Honolulu do Sydney. Příjmení Samek, to mohl být omyl při zápisu. Psal se rok 1955. Tehdy byl patrně Robert Albert rozvedený. Zda bez závazků, nikdo neví. O dva roky později, 3. dubna 1957, se podruhé oženil. V Chicagu. Možná se chtěl konečně usadit a stát se zápecníkem. Kdo ví?

Čas běží...

Na začátku prázdnin jsem zkusil oslovit některé profesionální badatele a o pár týdnů později jsem si posteskl, že se poptávka nesešla s nabídkou.

A ejhle, díky internetu se na začátku srpna objevila nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout. Už po týdnu od startovacího kontaktu se objevují zprávy o prvních objevech. Rychlost objevovaných záznamů si můžete prohlédnout na obrázku. Pročítání matriky šlo badatelce tak od ruky, že jsem byl nucen nastavit finanční strop. Netušil jsem, že v průběhu 18. století bude ve Smrdově a okolí tolik dětí, které se narodily v rodinách Šemíkových.

Období 1720 až 1770 je díky Marii Štěpánové, která ze stránek staré matriční knihy "vyrýžovala" v první fázi kolem čtyřiceti záznamů narození, otevřené k úvahám. Převážně to byly děti ze Smrdova a Vrbice. Objevuje se tam ojediněle i Bačkov a Zboží, ale v tomto období jsme zatím neobjevili žádné narození v Ovesné Lhotě. Přitom kolem roku 1770 už žila ve Lhotě minimálně jedna rodina Šemíků.
Zpracoval jsem údaje do chronologického přehledu, ze kterého nám začínají vystupovat rodičovské páry. Marie má v zásobě ještě jména ze začátku historicky první smrdovské matriky. Při dalším výzkumu v části svateb, která navazuje na část narozených, bychom mohli odhalit více. V závěru knihy jsou pohřby, které si necháme na konec.
Z toho, co máme k dispozici, jsem vyčetl, že se 1. března 1743 narodil Jiřímu a Kateřině Šemíkovým syn Josef. Tuším, že by to mohl být vnuk či pravnuk Adama Šemíka a současně můj pra(pra)děd 8 generací zpět.

(1743) Martius d. 1., zdegssi. Pokržtien gest Jozef, o. Jiržik Ssemik, m. Kateržina, L. Daniel Tessitel, t. Waczlaw Prchal, Lidmila Prchalowa. Proles subdita ad Wrbitz quam ego bapt. et manu ppria huc inscriphi ut supra. M.L.S. (Dítě poddané k Vrbici, které já pokřtil a vlastnoručně sem vepsal – M.L.S.)

Zkratka L. (lat. levans), kmotr - ten, kdo držel dítě při křtu, t. (lat. testes) svědci při křtu. Do roku 1760 se v této matrice zapisoval jen datum křtu. Po roce 1760 se zapisoval i datum narození. Zkratka M.L.S. je jméno faráře, který křtil a zapisoval. Jmenoval se Matěj Leopold Šlapanovský. Upřímně, toto není text pro začínajícího genealoga.

I domy mají svá jména

Při bádání v rodopisné historii, narazíme na jev, kdy ženich, který s vzal dceru sedláka, byl znám pod jménem domu, do kterého se přiženil. Můj praděda Alois Šemík se takovýmto způsobem dostal ze Smrdova do Rozsochatce. Statek to byl Ledvinkův, dnes Šemíkův, ale říkávalo se tam "U Karásků". Už jen pár pamětníků to hospodářství zná pod tímto jménem. V době vzniku Stabilního katastru to bylo ještě běžné označení, jak je patrné zde.
V Rozsochaci tehdy žili dva Martinové Ledvinkové. Na čp. 12 přezdívaný Hanuš (vulgo Hanuš) a druhý v čp. 30 - Ledwinka vulgo Karásek. Na jiném místě je přezdíván též Karas. Tyto přezdívky byly uvedeny i u ostatních statků. Byla to příjmí původních hospodářů. Toto označení jmény "po střeše" bylo běžné zejména v jižních Čechách.
Mlýny v Ovesné Lhotě, které jsme zmiňovali nedávno, se jmenovaly Čejkův a Lacinův. Až koncem 19. století bylo jméno Lacinova mlýna změněno na Rymešův. To už tam dávno Lacinovi nežili.

Ve Smrdově dal Josef Zadina dohromady celý seznam pojmenovaných domů. Cituji:
V letech 1880-1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z toho bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č.9 Pod farou, v č.13 u Míchalů, v č.16 Vrbický, v č.17 u Adamů, v č.28 hajný, v č.34 u Havlů, v č.35 u Hrušků, v č.37 u Vítků, v č.38 u Melicharů, v č.46 V hospodě, v č.65 U cestáře, v č.66 U chalupníků, v č.81 Koželuh (v aparátě).

Vzhledem k tomu, že jménem Adam se ve Smrdově běžně novorozenci nekřtili, mohla by to být stopa při pátrání v historii, kdy ještě neexistovala čísla popisná. Protože Adam Šemík v roce 1652 kupoval ve Smrdově chalupu, zajímalo by mě, zda "U Adamů" bylo skutečně v č. 17, a ne v č. 16, jak jsem to slyšel letos o prázdninách od jednoho místního pamětníka. Ten pamětník znal za Smrdovem místo, kde se říkávalo Na spravedlnosti. Mimochodem, pomístná jména luk, polí, tratí a podobných neobydlených míst také postupně zanikají, a přitom jsou zajímavým zdrojem, ze kterého vyplouvá na povrch dneška i to, že Smrdov býval kdysi dávno městečko či městys.

Tři smrdovští bratři

V době zrušení poddanství, jehož nejviditelnější podobou byl konec robotní povinnosti, se ve Smrdově v domě č. 12 postupně narodili tři chlapci. V roce 1846 Josef, o tři roky později Jan a roku 1852 František. Jejich rodiče, Anna (roz. Kafková z Bačkova č. 12) a Josef starší, žili společně od svatby na statku č. 12 ve Smrdově. Na gruntu děděném z otce na syna. Starý otec František zemřel v listopadu 1856 na onemocnění plic.

Smrdov č. 12 - r. 1870

Při sčítání obyvatelstva c. a k. mocnářství na začátku roku 1870 nežil již v domácnosti s rodiči nejstarší syn Josef. Prostřední syn Jan byl právě na vojně u dělostřelectva. Při té příležitosti se podíval až do Budapešti v Uhrách, a tak pravděpodobně podnikl jedinou životní cestu za hranice Čáslavského kraje. Jinak asi, stejně jako starší Josef, a možná i mladší František (to není ale jisté), žil usedlým venkovským způsobem života. Od školních letech si všichni tři bratři spojovali Rakousko-Uhersko s Františkem Josefem I., který je jako monarcha "doprovázel" prakticky celý život.

Kromě rodičů a dvou synů je na seznamu uveden čeledín Josef Hoskovec z Pavlova a děvečky - Marie Pekárková s Marií Blažkovou. Na statku č. 12 bylo v lednu 1870 celkem 7 kusů hovězího dobytka a 8 ovcí. I když sedlák Josef tehdy už vlastnil (pokud se již vyvázal z roboty) poměrně velký statek, neměl v hospodářství žádného koně.

Zápis stvrdil 11.1.1870 Josef Šemík starší svým podpisem

Ve stejné době si patrně nejstarší bratr Josef koupil ve Smrdově statek č. 17. Říká se té chalupě "po střeše" Vrbická nebo U Adama (slyšel jsem od pamětníků obě verze). Bývalý majitel, František Fiala, si vymínil dožití na vejminku. 

Smrdov č. 17 - r. 1870

Fialovy synové, Jan (nádeník) a František (čeledín), se zdržovali v té době na statku také. Kromě rodiny Šemíkovy a Fialovy zde žil čeledín Josef Jambor a děvečka Kateřina Škvařilová. Tehdejší statistici se dověděli, že na hospodářství bylo 7 kusů dobytka hovězího a jeden kus dobytka vepřového. Stvrzeno podpisem hlavy rodiny.

Podpis Josefa Šemíka mladšího

Prázdninové střípky

Při prázdninové návštěvě Vysočiny jsme se v Ovesné Lhotě zašli podívat na statek č. 11, který by měl být "kolébkou" lhoteckých Šemíků. Zde žil a hospodařil již za Marie Terezie čtvrtník Václav Šemík, jak je psáno v robotních seznamech. Dnes to tam vypadá takto.

Ovesná Lhota č. 11

O kousek výš je místo, kde jsou schována před zraky kolemjdoucích boží muka. Na výřezu mapy stabilního katastru z roku 1838 je to nahoře na spojení dvou cest. Pozemek má číslo 612. V roce 1919 tam byli vysazeny čtyři lípy a ještě na leteckých záběrech pořizovaných na začátku padesátých let minulého století je vídět sbíhání dvou cest a čtyři stromy. V kronice Ovesné Lhoty se můžeme kolem roku 1930 dočíst následující místopis.

Grunt č. 11 modře

Pozemky k Vlkanovu nazývají se na horní straně Klučenina, dále "Na padrtích", k lesu "V hraničkách", výše k Petrovci "V hranicích". Kolem Petrovce je Petrovsko (Petershof); pozemky k Havlovým nazývají se Na brdech, les Lašťovka, louky Na losech (většinou obecní), dále je Průhon. Směrem k Dlužinám jsou pozemky Na královsku, les a pozemky Hluboká. Na straně k Smrdovu říká se Na žlábkách. Louky u mlýna nesou název Na losech, les V Kouřimanech, dále jsou louky Ječmárky, Stupník a pozemky V Hrušové. Směrem k Vrbici jsou vžité názvy V mezích a V dolech. U křížku ke Kynicům říká se U božích muk. Za Smejkalovými je Za hospodou, směrem k Bahenici říká se Na polohoni, směrem ke Kynicům jsou pozemky Na křídlech a V Bahenici, dále louky a pole Za rybníky.

Kronika zachycuje také legendu o místě nad obcí. Tam, kde se říká U božích muk, u cesty ke Kynicům byli prý pochováni v husitských válkách vojáci - hromadně do jedné šachty - a místo bylo označeno velkým přisekaným kamenem. Dědeček nynějšího [psáno kolem r. 1930] majetníka č. p. 4, Václava Jelínka, dal postaviti na tento kámen železný kříž. Plot kolem křížku byl ozdoben v r. 1919 vysazením 4 lip, jimž byla dána jména dle ročních počasí. Mezi kořeny jedné z lip byla vložena zapečetěná láhev, do níž byla uložena listina se jmény členů obecního zastupitelstva t. r. a běžné peníze.

4 lípy a boží muka jsou v háji, v háječku

Dnes to místo vypadá takto. Místo zarostlo náletovými stromy a křovinami. Jedna lípa byla, možná silným větrem, zlomena. Kolem kříže je temno, a pod kořeny jednoho stromu je schovaný vzkaz příštím generacím.

Prázdninové perličky

Zajímavým a skrytým pozůstatkem na dobu minulou jsou smrdovské sejpy. Co jsou to sejpy? Je to pozůstatek po rýžování metalických rud.
Vraťme se v toku času do středověku, možná ještě dál. Na dně vodních toků se ukládaly částečky kovů. Lidé, kteří hledali vzácné kovy, začali průzkumem. Prospektoři putovali proti proudu s rýžovací miskou a sledovali, zda na jejím dně zůstane drobný kousek zlata. Sledovali, zda zlatinek proti proudu přibývalo a pečlivě zaznamenávali místo, kde se zlato přestalo objevovat. Podle toho pak našli místo, kde se zlato do potoka dostává a v okolí hledali sondami v zemi zlatou žílu. Zde, nedaleko Sázavky, zůstalo patrně jen u rýžování. Za pomoci rýžovací pánve rýžovníci oddělovali drobné kousky zlata, popřípadě kasiteritu nebo jiných rudných minerálů. Výhoz zbytků zeminy se vršil nedaleko břehů a vytvářel vyvýšená místa, tzv. sejpy.
Stáří zdejších, smrdovských cínovcových sejpů nelze blíže určit. Mohlo to být kdykoli v období 13. až 16. století. Není vyloučeno vršení sejp i v dřívější době. Napovědět může např. nález zlomků keramiky, který by pomohl určit dobu těžební aktivity.

Mapka oblasti ze zdroje 1)

Když vyrazíme ze Sázavky (dříve Smrdova) severozápadním směrem po cestě na Lubno, budeme křížit pod Zádušním rybníkem bezejmenný potok. Je necelé 2 km dlouhý a vlévá se do říčky Sázavky z levé strany (jihu) blízko ústí potoka Radinovka. Podél dolní části toku bezejmenného potoka se nachází asi 500 m dlouhé pásmo sejpů po rýžování kasiteritu, popřípadě i zlata. Nejvýraznější a nejlépe zachované rýžovnické kopečky leží v horní části pásma. V místech, kde potok vtéká do lesa Občiny. Sejpy zde dosahují výšky až 1,5m.

Prohlubně ve spodní části
(více fotografií)

Ve spodní části pásma, pod brodem lesní cesty, jsou pozůstatky po rýžování méně patrné, zato jsou plošně rozsáhlejší a jsou zde také patrné stopy po účelovém překládání koryta potoka. Jsou zde také jakési jámy, které mohou souviset s těžební činností. Dnes se v těchto prohlubních vytvářejí po vydatných deštích tůňky. Odborníci [zdroj 1)] odebrali dva šlichové vzorky sedimentu, a to jednak na horním toku v lese Jedlina (bod "a" na mapce) a jednak na dolním toku v lese Občiny (bod "b").

Sejpy v horní části lesa Občiny

Jste-li příznivci geocachingu [zdroje 2) a 3)], můžete zkusit hledat štěstí skryté v lese. Terénní nerovnosti se nachází i podél dalšího potoka, který protéká stejným lesem západne od prvního potoka. Podobně i na horním toku "rýžovnického" potoka v lese Jedlina nad Zádušním rybníkem se nacházejí ještě o něco méně výrazné terénní nerovnosti.

Vzrostlé stromy maskují bývalou
činnost lidí

Není bez zajímavosti, že v roce 1964 bylo objeveno pásmo starých odvalů nedaleko Ovesné Lhoty. Staré důlní práce sledovaly křemennou žílu s kasiteritem a dalšími rudnými minerály. Na nedalekém Žebrákovském potoce je pásmo starých pozůstatků po rýžování cínové rudy. Tam někde se také koncem 18. století několik let zkoušelo těžit stříbro.

Na závěr zmiňme ještě jednu zajímavost od "rýžovnického" potoka. Pri vstupu do lesa Občiny je kámen se šterbinami pro klíny na štěpení kamene. V jedné ze šterbin byl asi zapomenut ocelový klín.

Zdroje:

1) Velebil D., Dryák K. (2003): Sejpy po těžbě kasiteritu a zlata u obce Sázavka (dříve Smrdov), vsv. od Ledče nad Sázavou. Bull. mineral. - petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 11, 199–201.
2) Smrdovské sejpy na Geocaching.com.
3) Video na Stream.cz.

Těžké začátky vystěhovalců

Eduard Doubek, 1992, Panorama.

Ledečský rodák Eduard Doubek napsal zajímavou knihu o Světlé nad Sázavou. Dovolím si zde citovat ukázku o životě emigrantů, kteří hledali lepší zítřky za velkou louží.

Také ve Světlé a jejím okolí byl problém chudiny po roce 1848 velmi svízelný, neboť kromě velkostatku a začínajícího sklářského průmyslu a zpracování žuly tu mnoho pracovních příležitostí nebylo. Chudý člověk byl nucen hledat práci u sedláků, v lese, nebo se musel živit domáckou výrobou. Na Světelsku to byla např. výroba papučí, sítěk na vlasy, výrobků ze dřeva, hraček.

To ovšem nemohlo stačit, a není proto divu, že nedostatek pracovních možností a tím obživy vyháněl v druhé polovině 19. století mnoho mladých lidí do ciziny, zejména do Vídně a do USA. Vystěhovalectví do USA (a místo do Vídně více do Prahy) pokračovalo i v období první republiky, i když už v menší míře.

I za mořem čekalo však vystěhovalce často strádání, hlad a nedostatek, jak o tom vypráví ve svých vzpomínkách ledečský rodák F. J. Sadílek, který se s početnou skupinou zemědělců z našeho kraje vystěhoval do USA v únoru 1868:

"Cesta po moři byla trapná, trvala nám deset týdnů, a co jsme vše zakusili, nebudu plně popisovat; vždyť také jen ti, kteří tak pluli, dovedou to posoudit. Deset neděl býti na staré dřevěné lodi, kde po stěnách tekly potůčky vody, za studených dnů a nocí beze všeho ohně nebo kamen na zahřátí; všichni vystěhovalci, muži i ženy a děti v jedné místnosti. Za prudkých bouří zatarasili nám dveře, aby nikdo nemohl na palubu, v obavě, že by jej mohla vlna smésti do moře. Strava byla špatná, vše solené a pitné vody málo. A nejhorší při tom všem bylo, že všude bylo hmyzu, až strašno na to vzpomínat. Nebylo žádnou zvláštností viděti denně, že vynášeli košile na palubu a sirkou nebo kouskem dřeva vyškrabovali hmyz ze záhybů. Za velké bouře v noci bylo slyšet nářek na všech stranách. Jedni plakali, naříkali, jiní se modlili a mezitím špatně připevněné kufry létaly z jedné strany na druhou.

Moje další vzpomínky z dob našich začátků za mořem by nebyly úplné, kdybych vynechal "drňák", jenž hrál v dobách pionýrských důležitou roli. V Čechách a snad i na Východě ani nevědí, že drňák znamenal palác pro nové obyvatele Západu. Dnes takový drňák v naší krajině už neexistuje, akl mám jej v dobré paměti.

Pro prvé osadníky, kteří se usadili na západních planinách, pozemcích bez lesů, byl takový drňák nezbytným. Mnoho těch, kdož toužili státi se pány na své hroudě a rolničili, byli chudí, že jen stěží sehnali na nějaký ten potah a vůz, do něhož naložili rodinu a ubírali se na vládní pozemky na "homestead". Také v mnoha případech ani potahu neměli, jen se nechali na mnoho mil dovézti, aneb i pěšky přicházeli a zůstali pod širou oblohou, než postavili obydlí z drnů.

"Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue
stát Nebrasca, zdroj: Dubovický, 2003

Takový drňák nestál mnoho, jen trochu práce. Naorali se drny, pokud možno stejné tloušťky a z těch se stavěly zdi, v nichž ponechalo se jedno malé okénko ("zasklené" třebas jen zamaštěným papírem) a díra pro dveře. Zbudovala se střecha a palác byl hotov. Na střechu bylo nezbytným nějaké dříví pro krov. Přivezlo se z lesů u řek a potoků, vzdálených i několik mil. Na to se narovnaly drny nebo i došky, které se dělaly z dlouhé trávy.

Později se přivážela okna a dveře a pak se tam bydlelo třeba i několik let. V takové světnici bydlela celá rodina,třeba i s půltuctem dětí. Školy i kostely se pro začátek stavěly také z drnů. Někteří také jen vykopali díru ve břehu a dali na to střechu z drnů. V noci mohl neznámý lehce na takovou střechu vjet, jak se mně samotnému jednou přihodilo.

Jakých svízelů v těch prvních drňácích osadníci zažili, jest až k neuvěření. Při velkých deštích promoklo vše, že nebylo uvnitř suchého místa. Vše zvlhlo. Zvláště na sirky museli být obyvatelé opatrní. Dávali je do plechových krabiček, pověšených dnem vzhůru, aby je uchránili. I žáby a hadi dostali se jim dovnitř. - Ale pro zimu byly drňáky dost teplé. - Později se stavěly již důkladnější drňáky s prkennou podlahou, uvnitř i omítnuté a obílené, nebo z takzvaných vepřovic, nepálených cihel."

Jeden z posledních drňáků, vykopaný asi 3 míle od Wilberu, se zachovalo konce 19. století a říkalo se mu "Kováříkův drňák". Jeho majitel prý pocházel z našeho kraje. V doprovodu  F. J. Sadílka jej v roce 1893 navštívil a popsal také spisovatel F. Herites, když byl na světové výstavě v Chicagu a vydal se na Západ, aby poznal život tamních krajanů.

(F. J. Sadílek byl vyučený sedlář. Po příchodu do USA pracoval nejprve v Chicagu, později ve Wilberu. Po těžkých začátcích se stal zámožným mužem, známým prací v českých krajanských spolcích. - Z jeho odkazu byla počátkem první republiky zřízena v Ledči nad Sázavou nadace "Sadílkova dětská opatrovna", určená na podporu chudých žáků. V době úmrtí zakladatele - zemřel v dubnu 1933 -  na ní byla částka 44 834,10 Kčs.)