Co v matrikách přečtete...

...v DNA jako když najdete. V průběhu března jsem zveřejnil výsledky dvou dalších vzdálených bratranců, kteří si byli ochotni nechat udělat test v rámci projektu Genetika a příjmení. Tehdy jsem, po třech měsících od odběru vzorků, v čase rozjíždějící se koronavirové pandemie, přidal do tabulky dva sloupce 2020A a 2020B. Když se na oba výsledky podíváte, musí vás napadnout jedna logická myšlenka.
Oba muži, zejména ten se vzorkem 2020B, nemají téměř jistě s ostatními společného mužského předka v horizontu posledních několika desítek generací. To by ovšem znamenalo, že údaj o některém z předků v matrikách se liší od biologického otce. Už jsem jmenovce z Ovesné Lhoty telefonicky připravoval na možnost, že jeho linie nevede k Adamovi...

Odběrové sady pro DNA testy

Potvrzuje se pravidlo, že genetická genealogie nerada potvrzuje, ale ráda vyvrací? Někdy v květnu se ozvali z laboratoře, že se omlouvají a že došlo k záměně vzorků. Tudíž ani 2020A, ani 2020B nepatří Šemíkům.
Aby toho nebylo málo, dozvídám se další nemilou věc. Navzdory tomu, že jsme před šesti měsíci v Ovesné Lhotě odebrali pro jistotu po dvou vzorcích, skončil test bez výsledku. Nedostatečná kvalita vzorků. Tedy znovu. V červnu opakujeme odběr. Tentokrát jsem prořízl do plastu "dýchací" otvory, aby nedošlo k zapaření stěru ve vatě na tyčince. Jídlo, pití, žvýkačka, kouření. To jsou činnosti, kterým bychom se před odběrem měli vyhnout. Jak to dopadne tentokrát?
Sloupce 2020A i B si můžeme škrtnout. Já si mezitím připravuji tabulku, ve které jsou dosavadní účastníci našeho bádání i dva zatím neúspěšné pokusy z Ovesné Lhoty.

	M. Šemík	J. Šemík	V. Šemík	Hrob J. Š.	R. Šemík	Josef Š.	Vladimír Š.
M. Šemík		8C	7C1R	5C3R	8C1R	8C	4C
J. Šemík	8C		1C1R	5C3R	8C1R	8C	5C
V. Šemík	7C1R	1C1R		5C2R	7C2R	7C1R	4C
Hrob J. Š.	5C3R	5C3R	5C2R		2xpraděda	5C3R	5C3R
R. Šemík	8C1R	8C1R	7C2R	2xpravnuk		5C1R	8C1R
Josef Š.	8C	8C	7C1R	5C3R	5C1R		8C
Vladimír Š.	4C	5C	4C	5C3R	8C1R	8C

Oprava: R. Šemík a J. Šemík nejsou 9C, ale 8C1R

Z matrik máme vyčteny vztahy mezi účastníky vybraných členů našeho klanu. Můj prapraděda Jan Šemík byl zatím posledním úspěšně otestovaným. Co znamenají ta čísla a písmena v tabulce? C je bratranec (angl. cousin) s předčíslím, které znamená, přes kolikáté koleno jsme příbuzní. Například Josef a Vladimír jsou osmí bratranci. Pokud nejsme vrstevníci, jsme posunutí (R jako removed) o jednu, dvě či tři generace.
Na konci července dostávám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Začnu tou dobrou. Máme konečně výsledek testu. Josef Šemík, kterého zdravím do Ovesné Lhoty, má očekávané výsledky a dá se téměř s jistotou napsat, že naším společným předkem je Josef Šemík (*1743) ze Smrdova. S Vladimírem, který zastupuje starší lhoteckou větev, máme podle zápisů v matrikách a dalších archivních pramenech společného až Adama Šemíka. Tady končí dobrá zpráva. A ta špatná zpráva? Výsledek testu Vladimíra stále nemáme. Jak se někdy píše, genetická genealogie je vyčkávací věda.

vzorek	F-9191 M. Šemík	F-9197 J. Šemík	F-9212 V. Šemík	Hrob J. Šemík	ftDNA BigY	2020 J. Šemík
DYS456	16	16	16	16	16	16
DYS389I	13	14	14	13	13	13
DYS390	24	24	24	24	24	24
DYS389II	31	32	32	31	31	31
DYS458	16	16	16	16	16	16
DYS19	15	15	15	15	15	15
DYS385a/b	11/14	11/14	11/14	11/14	11/14	11/14
DYS393	13	13	13	13	13	13
DYS391	10	10	10	10	10	10
DYS439	10	10	10	10	10	10
DYS635 Y GATA C4	23	23	23	23	23	23
DYS392	11	11	11	11	11	11
Y GATA H4	14	13	14	14	13	14
DYS437	14	14	14	14	14	14
DYS438	11	11	11	11	11	11
DYS448	19	19	19	19	19	19
DYS570				19	19	19
DYS576				17	17	17
DYS481				25	25	25
DYS533					12	12
DYS549				12	12	12
DYS643				10	10	10

Zajímavá je odchylka (DYS389) u dvou zástupců světelské větve. Nevyvrací příbuznost s ostatními a současně tuto linii vymezuje. Marker Y GATA H4 je v různých laboratořích vyhodnocován jiným způsobem. Toto mi napsal pan Urban z projektu GaP:

Testy prováděné komerčním kitem Yfiler dávají jiný výsledek u tohoto markeru ve srovnání s normou databáze Ysearch, kterou udržujeme my. Z historických důvodů se právě u tohoto markeru liší standardy laboratoře FamilyTree DNA a aktuální světový standard NIST, který používá Vaše laboratoř, kde jste si nechal test udělat. Máte-li své výsledky podle NIST, bude nutné, abyste o jedničku snížil hodnotu markeru GATA-H4.

Laboratoř, kde pracuje kolega Stenzl, používá komerční Yfiler. Výsledky, které od něj dostanu, vždy upravuji tak, že hodnotu u gata-h4 snižuji o jedničku.

Co nám výsledky říkají? Jak už jsem psal, genetická genealogie nerada potvrzuje, ale ráda vyvrací. Nebýt výzkumu klasické genealogie, mohli bychom odhadovat počet generací ke společnému předkovi (tzv. MRCA) jen s určitou pravděpodobností. S větším počtem markerů se zvyšuje pravděpodobnost přesnosti určení hodnoty MRCA. Omylem zaslané dva výsledky (2020A a B), které byly zaměněny, nemají s námi ve standardní genealogické době příbuznost. Můžeme tedy v případě předků Josefa Šemíka vyloučit falešnou paternitu, a to až do doby života Adama Šemíka. Toto tvrzení si můžeme dovolit s dostatečně velkou pravděpodobností.
Přesnější výsledky by nám dal test Y-37, Y-67 či Y-111 nebo dokonce Big-Y. Zůstaňme zatím u přístupnějšího Y-23, který dostupný v projektu GaP. Pokud se nepodaří ani na druhý pokus vyhodnotit použitelný výsledek Vladimíra, zkusíme to potřetí. Zkusím oslovit některé další jmenovce. Myslím, že by se nejvíc hodil nějaký hodně vzdálený bratranec. Ideálně devátý bratranec (9C), tedy někdo z potomků Adamova syna Pavla Šemíka. Napadá mě Jiří nebo Pavel, se kterými už jsem byl v minulosti domluven, ale nedotáhli jsme to do konce. Podívejte se do aktualizovaného seznamu všech generací. Přidal jsem další jména.
Stejně tak by bylo zajímavé porovnat výsledky testů s někým, kde máme z matrik zjištěno, že se synové narodili svobodné matce. Napadají mě potomci Anežky Vápeníkové a Anežky Láskové. Obě měly děti a otec nebyl známý. Pátrání pokračuje.

Ve dvou se to lépe bádá

Dnes začnu tam, kde jsem minule skončil. Když sestry Pipkovy odešly z rodného mlýna, zůstalo mezi některými z nich silné pouto. Pokračující vzájemný vztah mohl mít podobu kmotrovství u narozených dětí.

Ptáte se, proč jsem se zaměřil na rod Pipků? To je způsobeno tím, že se chceme dovědět více o Anastasii. My. Tedy já a Matěj Kopecký. Spojuje nás osud Šemíků v Kutné Hoře a okolí. Snažíme se zjistit, kde Anastasie Šemíková (Pipková) žila na konci svého života. Co o ní víme. Že od narození více než třicet let strávila na Lacinově mlýně. Když jí byly dva roky, konala se opožděná svatba matky s biologickým otcem. Proč tak pozdě? To víme z minulého článku. I ve svých 18 letech, po svatbě s Františkem Šemíkem, zůstává Anastasie v rodném mlýně. Roky plynou, přibývají děti. Po dvou dcerách následují čtyři synové.

Poslední dcera se narodila už ve Smrdově, kde rodina Šemíkova žila koncem 19. století. Potom se stěhovali do města. V Lounech bydleli v průběhu let na několika místech. Na konci života se František i Anastasie vrací do Smrdova. Dál budu používat modernější tvar jejího křestního jména.

O úmrtí Anastázie nemáme žádný doklad. Nevíme kdy, a nevíme ani kde zemřela. Poslední zmínka o ní je koncem roku 1919 u zápisu ze svatby syna Karla. V únoru 1921 při sčítání obyvatel ve Smrdově č. 11 není v domácnosti s manželem Františkem. Ten je uveden v kolonce "rodinný stav" jako "ženatý", ne jako "vdovec". Vypomáhá majiteli domu Františkovi Procházkovi, mistru řeznickému. Pak už je zde jen Anna Procházková, dcera Františka Šemíka. Ta je obchodnicí se smíšeným zbožím, a tak tomu bylo i v roce 1914. V roce 1921 kromě babičky Anastázie není s rodiči ani syn, 24 letý František (Oleg) Procházka - legionář. Ten se vrátil po dlouhé anabázi teprve půl roku před sčítáním lidu do Československa.

Odpověď z matriky na dotaz k Frant. Šemíkovi

František Šemík v domě dcery Anny Procházkové umírá v březnu roku 1923. Kde mohla tehdy Anastázie být? Žila ještě? Předpokládejme, že ano.

Matěj mi poslal před rokem zprávu: "...stopy možná vedou do Chlumu u Zbýšova. Tam žila sestra Anastázie, Josefa Radilová, která chodila jako kmotra Karlovi a jeho sourozencům. Karel byl můj praděda. Stopy o Boženě a Josefě končí kolem roku 1915 v Lounech. Božena si vzala Antonína Vimra, měli syna Josefa v roce 1916 a Josefa si vzala zase Josefa Kuřátka, a ty měli v roce 1914 dceru. Obě sestry žili v Lounech, ještě to nemám dodělané..."

Anastázie a Josefa z Chlumu nebo jejich manželé si byli vzájemně za kmotry a svědky svých narozených dětí. U křtu všech dětí Anastázie Šemíkové byli Josefa či Tomáš Radilovi. Obráceně u dětí Josefy Radilové byli kmotři a svědci pestřejší. Kromě Anastázie a Františka Šemíkových můžeme nalézt Svobodovi a Keklovi. ⁽¹⁾

Panský mlýn u Vrbice

Jaké překvapení! Marie, kmotra několika dětí v Chlumu, byla nejstarší sestrou Anastázie a Františky. Od roku 1863 žila v Panském mlýně, který stál nedaleko od rodného mlýna Lacinova. Mlynář Václav Svoboda předčasně zemřel a roku 1870 se z Marie Svobodové stala Marie Keklová.

Kde tedy Anastázie Šemíková mohla strávit závěr života? U některé ze sester? Marie byla o 11 let a Josefa o 7 let starší. V roce 1923 by bylo Anastázii 69 let. O dva roky dříve ještě žila v Chlumu u Zbýšova na výměnku vdova Josefa Radilová. Josefě tehdy bylo 74 roků. Spíše než u sourozenců bych odhadoval, že Anastázie mohla pobývat u některé z dcer nebo synů. Pojďme se na ně podívat popořadě.

Anna Procházková - u ní dožil František Šemík. Procházkovi se po roce 1923 odstěhovali ze Smrdova neznámo kam.

Josefa Kuřátková - Josefa ovdověla a opět se vdala, v roce 1914 v Lounech porodila dceru a pak ztrácíme stopu.

František Šemík - žil a pracoval v Sedlci u Kutné Hory; prapraděda Matěje Kopeckého.

Alois Šemík - oženil se ve Smrdově, ale žil krátce v Lounech a v Praze; 1906 zemřel tragicky mlád 25 let v Sobotce.

Jan Šemík - roku 1911 se oženil; v roce 1921 jeho rodina žila v Lounech; závěr života prožil v Chlumčanech.

Karel Šemík - studoval na pražské technice; oženil se v r. 1919 na Lacinově mlýně; pracoval jako celní úředník a  dlouho žil s rodinou v Olomouci. 

Božena Vimrová - v roce 1911 se v Lounech vdala a za několik měsíců porodila syna; roku 1916 se jí narodil syn Josef a pak o ní nemáme žádné informace.

V průběhu let žili Šemíkovi v Lounech v čp. 737 (1900-1904), čp. 506⁽²⁾ (1905) a v čp. 612. Po roce 1911, kdy se vdala Božena, se patrně František (i s Anastázií?) vrací do rodného Smrdova a v domě čp. 612 zůstávají Vimrovi.

V Lounech bydlela v čp. 448 Josefa, od roku 1909 Kuřátková. V roce 1921 byla přítomna v domě čp. 448 rodina Jana Šemíka, tedy bratra Josefy.

Při sčítání lidu žil v rodině Jana syn Vilém a nemanželský syn Karel Jirásek. Boženu ani Josefu jsme při sčítaní obyvatel (1921) v Lounech nenašli. Dnešní neuspořádaně psaná úvaha směřuje k roku 1911. V tomto roce se v rodině Anastázie a Františka Šemíka odehrálo několik událostí, které mohly rozdělit dosavadní společný život. Osamostatnila se dcera Božena. Přesněji napsáno, musela se vdávat, neboť byla v očekávání. Svatba se konala v únoru a přírůstek do rodiny (Václav) přichází v červenci. V srpnu se ve Vršovicích u Loun oženil syn Jan.⁽³⁾ Jméno nevěsty Anny Procházkové a jméno sestry Anny, která žila ve Smrdově je pouhá shoda náhod. Ještě je tu Karel. Končí vysokošolská studia, v jehož průběhu se vyskytla jedná zajímavá událost. V srpnu 1908 se narodilo v Libochovicích nemanželské dítě Karel Jirásek. Jeho kmotrem byl... Karel Šemík, bratr Jana. V roce 1921 žije třináctiletý chlapec v rodině Jana. Jsme ve 20. století. V období, kdy pátrání komplikuje nedostatek přímých příbuzných i obtížnější přístupnost matričních záznamů.

Kde tedy mohla zůstat Anastázie Šemíková? Tipoval bych si, že u dcery Boženy, ale nemám pro to žádnou další indicii.

Propletenec na Lacinově mlýně

Mezi Ovesnou Lhotou a Sázavkou, v údolí říčky stejného jména, blízko železniční zastávky, stojí mlýn. Byl kdysi postaven nedaleko Smrdova, jak se původně obec Sázavka jmenovala, ale patří do katastru Ovesné Lhoty.

Ovesná Lhota 24 - Rymešův mlýn

Místo se již od doby Berní ruly jmenuje Lacinův mlýn. Od konce 18. století má číslo popisné 24. V 90. letech tu byl mlynářem Mikuláš Křivánek. Na přelomu 18. a 19. století lze nalézt na č. 24 Tomáše Havrdu. Ten není zapisován jako mlynář, ale jako štampíř. Následuje v nultých letech 19. století František Petr, původem z Habrů, kde mlynařil jeho otec Josef. Od roku 1819 tam jako mlynáři působili Václav Jelínek a Jan Navrátil, jak lze dovodit z matričních knih z 20. let 19. století.

Ze smlouvy z roku 1819 je patrné, že v květnu toho roku se stal nájemcem Lacinova mlýna Josef Pipek a to včetně dostupných polí a pastvin. To, že se na kontraktu objevilo číslo 27, i když mlýn měl a dodnes má čp. 24, považuji za chybičku písaře, který zapisoval smlouvu do pozemkové knihy.

V roce 1822 se v Dolních Dlužinách na č. 12 konala svatba. Šafář Václav Jelínek si bere za ženu Annu, dceru sedláka a rychtáře Josefa Pipka. V následujících letech se příjmení Václava Jelínka objeví na Lacinově mlýně. Kdo v této době měl mlýn v nájmu? Stále Josef Pipek, který je uveden i ve Stabilním katastru (1838).

Na podzim 1837 se oženil František (*1815), syn Josefa Pipka. Manželka Kateřina, rodem Hůrská ze Smrdova, Koncem roku 1840 Kateřina umírá. Mladý vdovec František Pipek je už tehdy uváděn jako mlynář v Ovesné Lhotě č. 24. Nevím, kdy se přesně ujal mlynářského řemesla. Patrně po sňatku s Kateřinou. Když v prosinci 1840 zemřela tři dny po porodu dcera Marie a den poté i její matka, zůstal František vdovcem, a to až do roku 1856.

V Dolních Dlužinách se rok před smrtí Kateřiny rodem Hůrské konala svatba Františkova bratra Josefa Pipka (*1820) s Kateřinou Šemíkovou (*1820). Svědkem jim byl Josef Hůrský ze Smrdova č. 35. Pipkovi a Šemíkovi měli od té doby k sobě blízko, jak si ukážeme i v dalším textu.

Lacinův mlýn, dnes Rymešův

V roce 1841 umírá otec Anny, Josefa a Františka, sedlák a dlouholetý rychtář z Dolních Dlužin, Josef Pipek. Už je to více jak 20 let, co zakoupil Lacinův mlýn. Odpovědnost za hospodaření přebírá plně syn František. Po roce 1848 jsou nemovitosti z dědičného nájmu za určitých podmínek předávány do osobního vlastnictví. František se stává majitelem mlýna. Ač vdovec, je otcem dětí Anny Hůrské, sestry zemřelé Kateřiny. Při narození dcer Marie (*1843), Kateřiny (*1845 †1846), Josefy (*1847) později Radilové, Františky (*1850), Kateřiny (*1851) později Blažkové a Anastasie (*1854) později Šemíkové je zapsán do matriky jako nemanželský otec. K legitimizaci všech dcer došlo až se svatbou, která se po udělení dispensu odehrála 25. listopadu 1856. Žádost o dispens, tedy výjimka, se vyřizovala dlouho. Minimálně půl druihého roku. Rodné listy první i druhé manželky Františka byly poslány k dispensaci v květnu 1855. A proč dispens?

Síťkování

Minule jsem psal o sčítání lidu v Jiříkově, kde žila od roku 1891 rodina Václava Šemíka. U nejstarší dcery Marie bylo v roce 1910 uvedeno nepřesné datum narození. Správnost jsme ověřili na matrice v Habrech. Nenarodila se tedy rok před svatbou (1890), ale rok po svatbě rodičů (1892). Nejmladší dcera Anna žila v domě rodičů nejdéle. Vdala se 12. února 1938 za Jana Kadlece. Kadlecovi žijí v Jiříkově dodnes.

zpracování vlasů - domácí dělnice - síťkování vlasů

Při podrobnějším zkoumání sčítacích listů z prosince roku 1910 můžeme u Anežky, tehdy skoro 16leté, číst, že je domácí dělnice v oboru zpracování vlasů. U Antonína (10 let) a Karla (13 let), žáků obecné školy, je poznamenáno, že si přivydělávají stejnou činností jako jejich starší sestra.

Síťkování. Co to bylo? Jednalo se o rukodělnou výrobu vlasových sítěk z lidských vlasů, z pravého i umělého hedvábí. Tato domácká práce se na Českomoravské vysočině rozvinula v letech 1890-1923, kdy se vlasové síťky staly hledaným zbožím.

O začátcích síťkování v Chotěboři se dovídáme z dopisu nejstaršího pamětníka, 85letého Františka Jehličky, který v letech 1915-1926 pracoval u zakladatele výroby vlasových sítěk Bedřicha Bondyho. Dodnes existuje v Chotěboři ulice Za Vlasárnou.

Jeho otec měl menší obchod a vykupoval i ženské vyčesané a stříhané vlasy, z nichž vyráběl paruky a příčesky pro divadla. V této činnosti pokračoval i syn Bedřich, který začal vyrábět na ochranu dámských účesů síťky z přírodního čínského hedvábí. Jeho úpravu a barvení prováděl od roku 1870 závod Josefa Heislera v Chrasti u Chrudimi. Jako první v Rakousku-Uhersku začal tento závod připravovat a barvit lidské vlasy pro parukářské účely. Čínské hedvábí bylo v té době velmi drahé. Hledaly se proto jiné suroviny, které by je nahradily při výrobě vlasových sítěk. Byly zkoušeny materiály rostlinného původu, vlněná vlákna a žíně. Ukázalo se, že pro výrobu vlasových sítěk nejlépe vyhovují dlouhé ženské vlasy z Číny. Jejich nevýhodou však byla pružnost, pro kterou při síťkování nedržely uzly. Po dlouhých zkouškách se podařilo silné vlasy dovážené z Číny upravit, zeslabit je a umrtvit, aniž se zmenšila jejich pevnost. Pracovní postup byl výrobním tajemstvím a znalo jej jenom několik odborníků.

síťkování, lidově zvané necování

V roce 1890 přijeli do okolí Skutče nakupovat výšivky dva dnes již nezjistitelní obchodníci. Při náhodném rozhovoru s Bedřichem Bondym v Chotěboři projevili zájem o dodávky vlasových sítěk z pevných lidských vlasů na ochranu dámských účesů. Podnikavý chotěbořský obchodník si od nich vyžádal dvě pracovnice na zaučení místních žen. Tím zavedl na Českomoravské vysočině výrobu vlasových sítěk. Začal jezdit do obcí na Horácku, vyhledával schopné faktory, zaučoval je do síťkování z vlasů a ti pak naučili ve svých obcích této práci ženy i muže. Navazování vlasů obstarávali starší lidé a děti, dospělí síťkovali, a to téměř v každé chalupě. Někteří faktoři se osamostatnili, takže kromě podniku Bedřicha Bondyho vznikly další protokolované firmy.

František Jehlička z Chotěboře byl jedním z těch, kdo ovládali techniku úpravy ženských vlasů. V tom oboru pracovali již jeho rodiče a od nich získal značné zkušenosti v průběhu své učební doby v závodě J. Heislera. Dalších zkušeností nabyl v Hamburku, Berlíně a Haliči. V roce 1915 mu Bedřich Bondy nabídl velmi výhodné pracovní a existenční podmínky. Přijal je, a pak vybudoval a dlouhá léta v Chotěboři vedl dílny na zpracování vlasů. Bylo v nich trvale zaměstnáno 30 pracovníků. V době konjunktury síťkovalo v okrese Chotěboř podomácku nejméně 200 žen, řízených faktory. Hlavním odběratelem bylo Německo a Anglie.

Zpět do Jiříkova, kde se v roce 1910 několik členů rodiny Šemíků touto činností také zabývalo. Otec chalupník s malým hospodářstvím (2 krávy, několik slepic a pár husí), který si přivydělával ševcovským řemeslem. Jak naznačují sčítací operáty z konce roku 1910, do rodinného rozpočtu přispívaly i děti.

V čase koronavirové pandemie

9. května vyrazilo na Vyšehrad poměrně hodně lidí, aby strávili sobotní odpoledne mimo uzavřené karanténní  prostory. K malé skupince Šemíků se tam přes videokonferenci připojil Pavel Semik z Kanady. Pavlův "skok" na Vyšehrad byl překvapivý.

Za mnou radnice v Habrech,
kde je živá matrika a paní matrikářka

Kontakt na něj mám mnoho let. eMailovou adresu jsem dostal od jeho synovce. Před pěti lety jsem se sešel se sestrou Pavla. Jiřina Šemíková tehdy žila v Zadní Třebani. To jsem už tuto šemíkovskou linii uměl zařadit. Jejich děda se přiženil do Jiříkova z Bačkova. Jiřina mě nechala nahlédnout do oddacího listu svých rodičů. V okresním archivu v Kutné Hoře jsem vypátral ze sčítání obyvatel rodinu Šemíků v Jiříkově nedaleko Habrů. V roce 1921 žije na č. 22 tříletý chlapec Oldřich s matkou Anežkou, tetou Annou, strejdou Antonínem a prarodiči. Oldřich bude později otcem pěti dětí. Jedním z nich bude Jiřina Šemíková a také Pavel, toho času v Torontu.

Ještě dříve jsem v Praze na Olšanských hřbitovech zaznamenal na jednom hrobě jméno Slávečka Šemíka. Roky jsem netušil, kam bych ho zařadil. Od Pavla nyní vím, že to byl jeho nejmladší sourozenec. Také jsme se dozvěděl, že už jsou to dva roky, co Jiřina není mezi námi.

Pojďme se podívat do Jiříkova, malé obce, kde žila na počátku minulého století rodina Václava a Marie Šemíkových. V roce 2014 jsem začal pátrat po Karlovi Šemíkovi, jehož jméno je mezi dalšími obětmi světových válek na žulovém památníku v Jiříkově. Zkusil jsem kontaktní osobu uvedenou v evidenci válečných hrobů. Pan Bárta poslal můj dotaz na matriku v Habrech. Tam jsem se dověděl, že Karel Šemík byl ročník 1897. Sem jsem se dostal před šesti roky.

Nevěděli jsme, kdy Karel zemřel. Vypravil jsem se tedy letos v době, kdy už byla koronavirová opatření na ústupu, do Habrů. Ještě jsem si v kutnohorském okresním archivu objednal sčítací operáty Jiříkova z let 1910 a 1900, protože jsem měl při první návštěvě v ruce jen rok 1921.

Státní okresní archiv Kutná Hora je od 16. března 2020 pro veřejnost uzavřen, a to z důvodu rozsáhlé stavební rekonstrukce archivní budovy, která potrvá cca 2 roky. Badatelům ovšem umožňujeme studium našich materiálů v badatelně Státního oblastního archivu v Praze. Zarezervujte si, prosím, místo v pražské badatelně a tam si také objednejte sčítací operáty Jiříkova:
OÚ Čáslav, inv. č. 2728, Jiříkov 1900, karton 1226
OÚ Čáslav, inv. č. 2838, Jiříkov 1910, karton 1322

Tato nepříliš příznivá zpráva byla následována oznámením z oblastního archivu v Praze na Chodovci.