Jan Lenoch a jeho předci

Můj děda z matčiny strany se jmenoval Jan Lenoch. Děda tohoto dědy se jmenoval stejně. Prapraděda Jan Lenoch je patrně nejznámějším rodákem z Makova, obce ležící nedaleko Litomyšle.

Článek z Národních listů (1883)

Jan se narodil 5. listopadu 1844, vystudoval nižší reálku ve Vysokém Mýtě a pak převzal po svém otci Jakubovi Lenochovi správu zemědělského hospodářství. Až do roku 1892 se Janovi dařilo, na co sáhl. Od roku 1880 byl zvolen za místního starostu. O deset let později je uváděn i jako starosta okresního zastupitelstva litomyšlského. Byl rovněž předsedou okresního hospodářského spolku a zasedal v zemské zemědělské radě. Jan Lenoch také vypomáhal učit na makovské škole, kde byl velmi oblíben. V roce 1883 byl navržen za litomyšlský okres jako kandidát na poslance do zemského sněmu, avšak díky jeho vlastenecké a ušlechtilé povaze pomohl jinému kandidátovi za poličský okres před Němci navrženým kandidátem.

Pokračování článku
z Národních listů

V roce 1895 byl již zvolen za poslance v kurii venkovských obcí za volební obvod Litomyšl jako člen Národní strany svobodomyslné, jejíž členové byli známí jako mladočeši. Jeho jediný syn, také Jan, studoval v Praze na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě práva. Tou dobou byl Jan starší již několik let vdovcem. Jan Lenoch často jezdil za svým přítelem panem Prokopem do Dolního Újezdu „Na Rovinku“ a tento jeho přátelský vztah mu pomohl zapomenout na jeho nešťastný rodinný osud.

Cituji z rodinných pamětí jeho druhé manželky Kateřiny.

Pro Prokopovi to byl vždy svátek, když k nim pan Lenoch zavítal. Přinášel tolik novinek ze světa a moc hezky vyprávěl. Prokop měl 3 dcery Dorotku, Kateřinu a Annu. Dorotka byla milá hospodyňka, Anča veselý diblík spíš kluk, ale nejhezčí byla Kateřina – vysoká, štíhlá s podobou Římanky s bohatým vrkočem a bystrýma očima. Kateřina toužila po vzdělání a výjimečnosti. Hodně četla a ochotnicky hrála divadlo, ale o selské chlapce neměla zájem.

Kdykoliv přijel pan Lenoch, poslouchala ho se zatajeným dechem. Tentokrát se panu Lenochovi ani moc mluvit nechtělo. Měl velké starosti s rodinou, paní Anna (manželka) byla vážně nemocná a syn Jan byl na studiích. Přijel si svému kamarádu postěžovat a poradit se a požádal ho, aby mu dohlédl na statek, protože ho zase čekala cesta a povinnosti. Prokop slíbil a tak se rozloučili.

Paní Anna však toho roku (1892) zemřela a Lenochovi nastaly zlé časy. K Prokopovým občas zavítal, ale jen na skok, nevěděl co dřív – politika nebo statek.

V zimě 1896 ale pan Lenoch opět přikvačil. „Musím se oženit. Statek potřebuje hospodyni a já o žádné nevím, kamaráde poraď, znáš v okolí lidi líp než já“. Prokop přemýšlel a žertem řekl „Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádnou ženu jakou hledáš, neznám, leda že bych ti dal svoji Kateřinu. Kateřina nebyla daleko, motala se kolem, aby jí nic neušlo a tak docela vážně odpověděla, že si pana Lenocha klidně vezme. Starý pán byl překvapený, vždyť by Kateřina mohla být jeho dcera, ale nakonec to není špatný nápad (jejich věkový rozdíl byl 21 roků). A tak se Kateřina vdala v dubnu 1897 do Makova.

Nebylo jí ani 21 let, když si ji zemský poslanec Jan Lenoch přivezl na statek. Začátky na statku nebyly lehké. První oběd se také nepovedl, smetanová omáčka se zdrcla, a to bylo poznámek od pacholků. Jenom manžel pohladil mladou ženu a utěšoval, že se to stane i zkušenější. Pan poslanec brzo odcestoval a Kateřina zůstala sama s cizími lidmi. Často plakala, utekla by, ale tu ostudu by nepřežila. Postupně si získala autoritu služebných i lidí ze vsi, kteří na statek chodili pomáhat.

Jan po studiích práv c. k. soudní adjunkt,
okresní soudce a pak rada vrchního
zemského soudu v Kutné Hoře

O prázdninách měl přijet domů Jan, student právnické fakulty. Svatby otce se nezúčastnil, byl zatrpklý a rozbolestněný. Neuměl si představit domov bez milované maminky s mladou ženou, která by mu mohla být sestrou. Kateřina se setkání také bála. Jak se k ní asi bude chovat? Bude ji odsuzovat, přehlížet nebo pohrdat? Po jeho příchodu zůstal jen ostych a to oboustranný. Jan ji jen tajně pozoroval. Počíná si obratně, je čilá, pracovitá, starostlivá a k tomu pečlivě upravená a čistotná. Kateřině se Jan také líbil, byl slušný skromný a Bože jak je vzdělaný! Ona, která tak dychtila po vzdělání se mu obdivovala. A tak se postupně mezi nimi vytvořilo přátelství a vydrželo jim do konce jejich života.

Žně toho roku šťastně skončily a na podzim po sklizních řep a brambor vzal pan poslanec Kateřinu poprvé do Prahy. To byla událost, ještě po letech o tom s dojetím vyprávěla. Praha ji okouzlila, chodili do divadel, muž ji ukazoval pamětihodnosti, obědvali v reprezenťáku a nakonec ji manžel koupil briliantové náušnice. Seznámil ji i s přáteli a prý udělala na všechny velký dojem. Byl mezi ní a mužem velký věkový rozdíl, Kateřinu však k němu poutala velká úcta a obdiv.

Nejvíce ji však vyhovovalo, že se na hospodářství může rozhodovat sama. Starý pán když poznal, jak je Kateřina energická a zdatná, jak se v hospodářství vyzná, nebránil jí v jejích novotách a přenechal ji celé vedení statku – byla vlastně pokračovatelkou jeho zesnulé ženy. Sám se pak věnoval věcem veřejným. Občas Kateřinu někam vzal, buď do Prahy, nebo na jiná místa svého pracovního rajonu a oběma to manželství vyhovovalo.

Indikační skica Stabilního katastru
severního okraje Vidlaté Seči

Jan Lenoch byl synem Jakuba (*1817), který se na makovský statek č. 18 přiženil k Havlíkům z vedlejší vesnice Vidlaté Seči. Stalo se tak v roce 1837. Jsme v době vzniku Stabilního katastru a ve Vidlaté Seči přebírá hospodářství s domem č. 41 Josef Lenoch. Na mapě je předání viditelné v podobě škrtnutého Jakuba a dopsaného Josefa. Josefův bratr Jakub se přiženil do Makova, jak už bylo zmíněno výše.

Čísla popisná byla zavedena v našich zemích v roce 1770. Dnešní č. 41 bylo původně číslem 22. Při hledání Jakuba "prostředního", jehož syn i jehož otec se narodili v Seči, jsem v minulosti nenašel. Tedy toho pravého. Při svatbě v roce 1801 bylo u jeho jména poznamenáno, že mu je 30 let. Kolem roku 1771 jsem nenašel narození v Seči žádného Jakuba. Ovšem v Seči tehdy žilo více Jakubů Lenochů. Někteří členové rodu žijící ve Vidlaté Seči, ale i v Makově, měli stejně daleko do kostela v Dolním Újezdu i v Morašicích. Proto se mi nedařilo najít toho pravého Jakuba (*1763).

index ze Sbírky matrik Východočeského kraje,
sign.: 1345 (poř.č. 6637), 1753-1784

Moc mi pomohla práce faráře Malého, který měl matriky v Morašicích dobře načtené, a který o cestách některých Lenochů do farnosti morašické místo do farnosti sv. Martina v Dolním Újezdě u Litomyšle dobře věděl. Navíc, před rokem 1770 v matrikách nejsou čísla domů, protože tehdy ještě žádná neexistovala. Přesto se dá odvodit z majetkových záznamů, že Jakubové z rodu Lenochů se narodili tři generace po sobě na statku, který později dostal č.p. 22 a dnes je na tom místě ve Vidlaté Seči č. 41. Jan Lenoch (*1692) se patrně přesunul (přiženil?) z původního statku, který stál na opačném konci Seče směrem k Chotěnovu. 

Pravítko, kružítko a Santini

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha – 7. prosince 1723, Praha) byl významný český barokní architekt italského původu. Narodil se v Praze v rodině italského kameníka Santini Aichela a Alžběty Thimové.

V Národním technickém muzeu (NTM) v Praze připravili výstavu při příležitosti 300 let od úmrtí architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Expozice s názvem Santini a svět jeho architektury je přístupná veřejnosti od 7. prosince 2023 do 5. ledna 2025. Výstava je propojena s konferencí Santini 2023, která za účasti deseti předních českých odborníků na památky představí komplexnost práce výjimečného barokního architekta.

Santini je takřka celebrita a v některých výkladech až bájná postava, kterou obklopuje spousta mýtů. Výstava se pokouší postavit santiniovský příběh zpátky na zem, aniž by ho ale zbavila jeho kouzla.

Mezi 14. 5. 2024 a 14. 7. 2024 budou na výstavě dostupné originály studie fasád a návrh půdorysu kaple Nejsvětější Trojice, které v roce 1714 Santini připravil pro Františka Leopolda Bechyně z Lažan žijícího v Rozsochatci.

Pro přiblížení Santiniho tvůrčího postupu autoři výstavy využili speciální animaci, která je promítána na monitoru pod skicami rozsochatecké kapličky. V základu architektovi stačilo pravítko, kružítko a nápad. Na geometrickém půdorysu vystavěl působivou směs gotiky a baroka. Barokní gotika nebo lépe Santiniho gotizující barok. Jedinečný architektonický sloh.

PF 2024

 

Na skok v Bačkově

Nic nepotěší rodopisce více, než když ho osloví kolega, který pátrá ve stejných místech a pošle mu nějakou novou informaci. Stalo se tak před pár dny i mě. Tím místem byl Bačkov.

Svatba ženicha Václava, syna Jana Šemíka a Magdaleny,
 a nevěsty Kateřiny Malinové z (Ovesné) Lhoty

Cituji z e-mailu kolegy badatele: Jen si možná dovolím doplnění - tady máte uvedenu svatbu mezi Václavem Šemíkem a Kateřinou Malinovou. Já jsem tu svatbu dohledal v roce 1831 [viz link]. Ale vychází z toho, že jde o jiného Václava, který je synem Jana a Magdaleny. Bohužel to neumím nikam zatím připojit, u vás v rodokmenu jsem ale našel Jana Šemíka (*1775), který by podle mého na to mohl sedět.

Bačkovská větev má počátek u Štěpána Šemíka. Syn Václav tedy měl v Bačkově jmenovce? V roce 1835 se Kateřině a Václavovi narodil v Bačkově č. 28 syn Josef [viz link]. U matky Kateřiny, dcery nebožtíka Josefa Maliny ze Lhoty (Ovesné) je oproti svatbě rozdíl ve jménu Malinovy ženy, tedy babičky narozeného Josefa (Magdaléna / Kateřina). Domníval jsem se, že Václav Šemík byl třikrát ženat. U svatby s Kateřinou mu bylo již 40 let, ale otec Jan není označen +, tedy že by byl po smrti.

Václavova druhá manželka, Marie Kudrnová, zemřela 2.3.1831 v Bačkově 28. Po dvou měsících se v Bačkově 28 žení opět Václav. Je to jiný Václav?

Václav se narodil někde mezi Smrdovem a Bačkovem. Jeho otci Štěpánovi se ještě před svatbou s Annou Malinovou ve Smrdově narodila r. 1781 nemanželská Alžběta. Svatba byla o několik měsíců později "in nova villa". Mohla by to být Nová Ves u Leštiny. Po 10 letech přišli na svět Václav a Anna. Je docela možné, že se v Bačkově nenarodili. 

Rod Šemíků v Bačkově začínal v č. 1. Štěpán zemřel 25.2.1818. O několik týdnů později (28.4.) se žení syn Václav. Manželka Marie Thame (jinak i Tame či Taumer) je původem z Tisu. U jejího otce Antonína je uvedeno povolání cihláře. Na konci roku 1818 se narodil František, první syn Marie a Václava Šemíkových. To již žili v č. 28. Trochu mi nehraje, že by v jednom domě současně žili dva Václavové. Datum narození Václava (1791?) ani svatbu s Marií Kudrnovou (1820?) se mi nepodařilo nalézt.

Začátkem listopadu 1822 se koná svatba sestry Václava. Anna je oddána v Bačkově č. 2 za Josefa Tame (opět cihlář, syn Antonína?). Jako otec 30 leté Anny je uveden zesnulý domkář Štěpán Šemík z Bačkova. 

Ještě jednu nesrovnalost jsme našel. V indexu oddaných je u svatby s Kateřinou Malinovou jméno Václava škrtnuto a dopsáno jméno Josef. Strana 122 a 199. Nevěsty se jmenují stejně. Na straně 122 je Josef uveden v č. 26 (je ale ze Lhoty). Nad jménem Josef je dopsáno a škrtnuto Václav. Něco mi říká, že při zápisu svatby s Kateřinou došlo u rodičů Václava k omylu.

Na závěr jedna zajímavost. Za pár dnů propadne státu jeden malý pozemek v okolí Bačkova, který vlastnil Josef Šemík s manželkou. Josef byl vnukem Václava, u kterého jsem tento příspěvek začínal.

Život přináší smutné náhody

S Petrem Šemíkem jsem mluvil naposledy minulou středu. Domlouvali jsme si schůzku na čtvrtek 23. listopadu. Měli jsme se sejít ve čtyřech: já, Petr a dva Martinové, všichni Šemíkové. Jeho místo zůstalo prázdné. 

Upřímnou soustrast jeho rodině a věnujme Petrovi tichou vzpomínku, ať jsme kdekoli.

Pražský adresář

Pražské kontakty, které lze dohledat v adresářích či telefonních seznamech, nám pomohly mapovat příchod jednotlivých Šemíků z Vysočiny do metropole království. Dnes již máme ucelený přehled, jak přibývalo v Praze Šemíků před vznikem republiky v roce 1918.

První byla Marie Šemíková. V polovině 19. století přišla do Prahy jako služebná. Začátkem 80. let předminulého století přichází na Žižkov vdova Kateřina Šemíková s téměř dospělým synem. Jan Šemík se stal kupcem, oženil se, přišly děti... hrob má na Olšanských hřbitovech. Na prahu 20. století následuje Karel Šemík, rodák z Ovesné Lhoty. První rok žije, stejně jako Jan, na Žižkově. Ožení se a stěhuje se do Holešovic.

Mapa Nuslí kolem roku 1910.
Modře bydliště Marie. Červeně místa, kde bydlela Anna.

V té době můžeme nalézt v pražských Nuslích Marii Pipkovou, rodem Šemíkovou ze Smrdova. V roce 1897 přichází do Záběhlic - Práče rodina Václava Šemíka. Ale zpět do Nuslí. Počátkem roku 1905 se přistěhovala do Prahy rodina Aloise Šemíka. Ten tragicky umírá a vdova Marie se synem Aloisem se během několika málo let třikrát stěhuje v okolí Riegrova náměstí (dnes Bratří Synků). Od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem.

Dvojnásobná vdova Anna Šemíková mezi roky 1907 a 1910 bydlí nedaleko od Marie.

Adresář královského hlavního města Prahy (1910)

Dostáváme se do roku 1910. Znaly se obě ženy? Těžko říct. Na mapce Nuslí z té doby jsou modře zakroužkovány domy, ve kterých bydlela Marie, vdova po brzdaři státních drah.

Červeně pak jsou označena místa bydliště Anny. Tady jsem narazil na určitý rozpor. V adresáři vlevo je poslední adresa krejčové v Nuslích ve Vladimírově ulici 272 (otazník na mapě). V policejních pobytových přihláškách je uvedeno číslo 2, což je blíže náměstí v těsném sousedství poslední adresy Marie. Obě dvě vdovy se poměrně často stěhovaly. Ani jedna zcela jistě neměla život jednoduchý.

Na závěr dnešního psaní ještě jedna historická fotografie. Havlíčkova ulice, dnes Nuselská. V pozadí Riegrovo náměstí. Cukrářství bylo na rohu křižovatky s ulicí Vlastislavovou.

Další triangulace

Tento týden byl příležitostí ke vzpomínkám na naše předky. Včera a dnes jsem s maminkou navštívil hroby v Sázavce, Čachotíně (otcova strana) a na Vraclavi u Vysokého Mýta (matčina strana). Před pár dny - 2. listopadu - se však stalo něco pozoruhodného. V den vzpomínky na všechny věrné zesnulé jsem našel ve schránce elektronické pošty tři zprávy týkající se pátrání po předcích. Není pravidlem, že se po mých pokusech o kontaktování potenciálních shod v rodokmenech či DNA testech dočkám odezvy. A tento čtvrtek jsem se dočkal reakce hned ze tří stran. To je úplný svátek. Kdo někdy zkoušel oslovovat shody v genealogických nebo genetických databázích, mi určitě dá za pravdu.

Ledvinkovi - 7 generací

První ze tří výše uvedených zpráv byla reakcí na komunikaci začínající v srpnu tohoto roku. To jsem na MyHeritage objevil sice nevelkou, ale jistou shodu atDNA. 0,7% (47,7‎ cM) na 10. chromozomu. 

Triangulace - průnik shod tří jedinců

Na můj tehdejší dotaz: „Nemáte příbuzné/předky někde na Havlíčkobrodsku?“ jsem dostal odpověď. „Předky mám Havlíčkovu Brodu nejblíže u Chotěboře - větev od mojí babičky. Rodiny Zítkových a Němcových.“

Protože shoda byla i u mého strýce z otcovy strany, moje otázka směřovala k území, kde bychom mohli mít společné předky. V další zprávě došlo k upřesnění lokalit předků shody: Rozsochatec, Čachotín, Bezděkov, Přísetice. Přihořívá. Ledvinkovi z Rozsochatce. Anna Ledvinková přišla na svět 10.3.1797 a byla sestrou Martina Ledvinky. Oba se narodili a vyrůstali v Rozsochatci č. 30. Martin převzal rodný statek a Anna se přivdala do rodiny čtvrtláníka Zítka do Čachotína.

Vnuk Anny, Josef  Zítko se narodil svobodné matce Kateřině Kutilové, když byla ve službě na čachotínském statku. Jakub Zítko byl tehdy v Rozsochatci (č.1?) nádeníkem. Svatba se konala až po narození druhého dítěte Kateřiny. Obě děti byly po svatbě (29.5.1860) legitimizovány. Svatba rodičů se konala v Rozsochatci č.31. Jakub byl toho času ve službě v č.3. V sousedním statku č.4 byl nádeníkem i syn Josef Zítko. Ten se oženil 14.5.1882 s Annou Břízovou, která pocházela z Bezděkova č.15 a v době svatby byla podruhyní na Skořetínském dvoře.

Podle všeho byl Josef i genetickým synem Jakuba. Následná svatba legitimizovala otcovství. Vychází mi tedy, že jsme se Štěpánem příbuzní přes 5. koleno - 5C1R.

Roman Š. - Jiří Šemík - František Šemík - Anežka Ledvinková - Josef Ledvinka - Martin Ledvinka - Jan Ledvinka & Dorota Klementová - Anna Ledvinková & Josef Zítko - Jakub Zítko - Josef Zítko - František Zítko - Věra Zítková - Helena Boušková - Štěpán V.

►0,7% (47,7‎ cM); 1 sdílený segment; nejdelší segment 47,7‎‎ cM na 10. chromozomu◄

Moje shoda se Štěpánem (okrová barva na obr.) je větší než shoda mého strýce Jiřího (4C2R).

►0,3% (20,5‎ cM); 1 sdílený segment; nejdelší segment 20,5‎‎ cM na 10. chromozomu◄

V průniku máme společnou část 20,2 cM.

V úvodu jsem zmiňoval tři zprávy v jeden den. Ke zbylým dvěma se dostanu v některých z příštích příspěvků.